Ͽ E V A N Ͼ

Vzdal to.

Když šlo o Kita, nikdy to dříve nevzdal. Došlo na to až v tu chvíli, kdy ho uviděl v nemocnici a jeho tvář jasně naznačovala, že se nemá v plánu vrátit. V tu chvíli si řekl, že mu to přece za tu námahu nestojí.

Špatně. Kit mu vždycky stál za tu námahu, kterou do něj vložil.

Párkrát ho napadlo, proč si tak život ztěžoval. Proč si raději nenašel někoho, kdo neměl tolik problémů, opětoval mu více lásku a neměnil tak často nálady. Jistým způsobem jim to takhle ale neuvěřitelně dobře klapalo a už si to ani neuměl představit jinak.

Teď ale musel. Protože Kit byl pryč.

Bál se o něj ale stále více, jak o sebe. Začal zase hodně pít? Nebo i něco horšího? Jak jejich rozchod zvládne?

Nejhorší na tom bylo, že si navzájem nijak neublížili. Nikdo nikoho nepodvedl ani něco podobného. Možná by to bylo tak snadnější, protože bolest by byla odlehčena nenávistí. To bohužel nebyl jejich případ.

Evan neustále myslel na Kita v tom nejlepším světle. Na jeho veselé i slabé chvíle. Promítal si v hlavě, co zažili, protože očividně sám sebe rád trápil.

A noční můra, jak tahá mrtvého Kita z jezera, se mu vracela každou noc. Když se ale zděšeně probudil, byl sám.

Bylo to snad to nejtěžší období jeho života, nejhorší na tom ale bylo, že to vypadalo, že jen tak neskončí. Chyběl mu Kit. Chybělo mu, když se smál, i když brečel v jeho náruči. Chybělo mu, když mu mohl udělat snídani ve dnech, kdy se necítil dobře, a pak jen sedět vedle něj a tiše ho podporovat.

Chyběl mu Luca. Kitův bratr byl pro něj jako vlastní.

Chybělo mu to všechno, co za poslední tři roky vyplňovalo jeho život.

Nedokázal si zvyknout, že to bylo ze dne na den pryč. Nepamatoval si, čím se bavil předtím, a tak ve volném čase spíš jen přemítal nad jejich rozchodem. Nebylo to ani trochu zdravé.

A i když už dvakrát Rosie odmítl na jejich pravidelném dýchánku mezi přednáškami, na potřetí se rozhodl už jít. Rosie tu a tam s Kitem byla, a tak potřeboval zjistit po třech týdnech nějaké informace.

"Vypadá... v pohodě," řekla jako první. Evan nakrčil obočí. On sám v pohodě nebyl ani zdaleka.

Když Rosie uviděla jeho obličej, rychle začala mluvit dál. "Myslím to tak, že pokaždé, co ho vidím, nevypadá opile nebo něco podobného. Jinak stále vypadá jak troska, s prominutím. Což je ale pochopitelný."

Evan si oddechl. Nevěděl, proč ho uklidnilo, že Kit z jejich rozchodu ještě není v pořádku. Měl by mu přát, aby se vzpamatoval co nejdříve, ještě když to byl on. Psychicky na něj jejich oddělení se od sebe mohlo dopadnout mnohem hůř než na Evana.

Začal si hrát s vlastními prsty. Rosie tedy pokračovala: "Tohle vůbec nechtěl, aby jsi věděl, ale mně to nedá. Říkal, že se Luca po tobě často ptá. Kde jsi, někdy i brečí, že chce za tebou. Vypadá to, že jste si byli fakt hodně blízcí."

Evanovo oko opustila první slza, kterou rychle setřel. Snažil se zasmát. "Kit jednou říkal, že nás možná bere jako rodiče. Byli jsme s ním od malička nejčastěji," odpověděl. Jeho hlava se ale pomalu přestávala soustředit. Představil si malého Lucu, jak ho hledá, a lámalo mu to srdce.

Rosie položila dlaň na jeho ruce. "A co ty?" zeptala se.

Evan zavrtěl hlavou a stáhl rty do úzké linky. "Pořád mi strašně moc chybí," odpověděl tiše. 

"Viděli jste se od toho dne v nemocnici?"

Uběhly tři týdny. "Ne."

"A chtěl bys ho vidět?"

Evan zavrtěl hlavou. "Jestli jsem se už alespoň trochu vzpamatoval, kdybych ho viděl, pravděpodobně bych byl zase na začátku."

Rosie chápavě přikývl. "Jo, on říkal to samé," zamumlala.

Evan zvedl pohled. "Taky ses ho ptala?"

"Jo. Když už jsem takhle mezi vámi, aspoň dělám průzkumy," usmála se.

"A taky mu říkáš vše, co já tobě?"

"Vidíme se poprvé za poslední tři týdny. Neměla jsem mu co říct," uchechtla se. "Ale jemu to říkat nebudu. Přijde mi, že tebe tyhle informace uklidňují. Myslím si ale, že ho by to jen více rozhodilo. Poslední dobou kolem něj chodím jak po špičkách, protože je zase extrémně náladový. Většinu času je tedy nepříjemný a naštvaný, ale někdy, když má zkrátka slabou chvilku, nechá mě být u něj. Je to s ním fakt složitá. Nechápu, jak jsi to s ním mohl vydržet tak dlouho," protočila očima. 

Evan zvedl jeden koutek úst do úsměvu. "Naučil se mě pouštět k němu ve chvílích, kdy mu nebylo nejlíp. Vždycky říkal, že jsem jedinej člověk a že mě za to nesnáší, protože ho tak vidím v té nejvíce zranitelné fázi."

Rosie se uchechtla. "V té jsem ho za poslední týdny viděla tolikrát, že ho budu moct i vydírat, ty jo."

"Kit je složitý člověk na soužití," přitakal Evan. "Ale já si už zkrátka zvykl. A fungovalo to."

"Ještě jednu věc mi řekl," vzpomněla si Rosie. "A tohle bych ti neměla už vůbec říkat, ale myslím, že si to zasloužíš vědět. Říkal, že jsi mu změnil život a že ti za to bude vždycky vděčný, i když to neumí slovy vyjádřit. A taky ti chtěl v nemocnici naposledy říct, že tě miluje, protože ti to moc často prý neříkal."

"Mohl," zašeptal Evan.

"A jak by ses pak cítil?"

"Asi bych jen tak neodešel."

"Tohle přesně řekl jako ten důvod, proč to neudělal," odpověděla.

Nasucho polkl. Snažil se zadržet slzy, protože nechtěl brečet v kavárně plné lidí. Kit ho taky moc dobře znal a i když to vypadalo, že se nikdy moc nezajímal, všímal si. Byl neuvěřitelně dobrým pozorovatelem a taky ve finále musel o Evanovi vědět i to, co sám nevěděl.

Jeho oko opustila druhá slza. "Půjdeme? Prosím?"

Toto povídání s Rosie zašilo pár otevřených ran, které měl. Věděl jak na tom Kit je. Věděl, že Rosie mu pomáhá. Na druhou stranu zase otevřelo rány jiné, a tak když přišel domů, hned za dveřmi dál opět prostor slzám.

"Evane?" ozvalo se z kuchyně. Do pár sekund byla máma u něj.

Podíval se na ni, ale nic neřekl. "Ah, Evane," vydechla a vtáhla ho do objetí. 

"Tak moc mi chybí," zamumlal. Jeho máma ho pohladila po zádech.

Evan jí vše vysvětlil tak, jak to cítil on sám. Kit se s ním rozešel, aby se mohl posunout, aby našel někoho, kdo má od života stejné cíle. Evanovu mámu překvapilo, že vlastně nikdy nechtěl založit rodinu, protože jak sama řekla, s Lucou mu to tak šlo. Taky na ní viděl, že pociťovala Kitovu absenci v domě a nikdy dříve mu nedošlo, jak měla Kita ráda.

Ve finále mu řekla, že i když Kita milovala a nikdy si nemyslela, že by už vedle Evana uviděla někoho jiného, oceňuje, že Kit zvládl takhle zakročit s myšlenkou, aby Evan měl život, jaký si přál, i když je to oba teď tak bolelo. 

Když ho máma pustila, otřel si oči rukávem. "Mluvil jsem s Rosie, tak alespoň vím, že je v rámci možností v pořádku."

"No vidíš," pousmála se. "Za chvíli to bude lepší."

"To jsi říkala už před třemi týdny a furt to lepší není," utrousil. 

"Taky jsem neříkala tři týdny. Třeba jsem myslela tři měsíce," odpověděla bez váhání.

"Wow, tak teď jsi mě uklidnila."

Jeho máma se zasmála. "No promiň."

I když mu nabídla, aby se s ní díval na nějaký seriál, Evan odmítl. Šel raději k sobě do ložnice, lehl si na svou půlku postele a otočil se k té, kde vždy spával Kit. Snažil se představit si, že je stále vedle něj. Neměl by to dělat, měl by se snažit posunout se, tak jak to Kit chtěl a proč tohle celé udělal, ale on to zkrátka nedokázal. Zatím ne. 

Chápal, proč to Kit udělal. Ale ani zdaleka nebyl připraven jeho úmysly realizovat, protože neustále myslel na něj. 

Ͽ Ͼ

už nevim, co sem napsat. asi jen tohle - pupiíci :((