Ͽ K I T Ͼ

Kit si přál, aby se v nemocnici probudil dříve. Především proto, že sotva nabral plně vědomí, uslyšel z chodby, jak Rosie volá Evanovi. 

O dvacet minut později byl Evan v nemocnici.

Kdyby se probudil o něco dřív, mohl by Rosie zastavit, aby volala Evanovi. To se ale nestalo. Věděla vůbec, že jsou momentálně od sebe?

Jedna situace ale Kitovi nahrávala a to ta, že nikdo kromě rodiny a Rosie, která ho sem vůbec dostala, za ním nesměl. Bylo chřipkové období, a tak byly návštěvy omezené jen na rodinné příslušníky. To bylo to, o čem Evan mluvil- kdyby byli svoji, už by pravděpodobně seděl vedle něj.

Teď jen ale slyšel Rosie s Evanem z chodby, protože zaprvé, ty stěny byly snad z papíru, a za druhé, nebyli zrovna nejtišší. 

"Říkala jsem ti, že máš zůstat v klidu. Je v pořádku, jen mu vypumpovali žaludek. Nic jiného se nestalo a kromě kocoviny nebude mít žádný následky."

"Jak to víš?" uslyšel Evana. "Vždyť nás tam nechtějí ani pustit, natož aby nám něco řekli."

"Pustili mě za ním po tom, co jsem ti volala, jelikož jsem volala záchranku. A taky je trochu přemlouvala. Teď už tam ale nesmí jít nikdo kromě rodiny," vysvětlila mu. Kit trhl hlavou ke dveřím. Až v tu chvíli si všiml, že nejsou úplně zavřené, ale na škvírku otevřené.

Bilo mu srdce jako o závod, protože Evan byl tak blízko, ale on ho vidět nechtěl. Ještě když byl v nemocnici právě kvůli tomu, jak se opil do bezvědomí kvůli jejich rozchodu. 

Pak Evan zamumlal něco, čemu Kit nerozuměl, a v další sekundě se dveře jeho pokoje rozrazily. Hned na to rychle zavřely. A najednou byl Evan u něj v pokoji.

Pár sekund se na sebe dívali. Vypadal strašně - měl červené oči a pokrčené obočí, přičemž celkově vypadal, že nemohl být schopen snad ani řídit. Přesto přijel. 

Kit odvrátil pohled a nasucho polkl. "Nesmíš tady být."

"To by se ti hodilo, že?" řekl chladně. Kit netušil, jakého Evana má čekat. Nikdy se nepohádali tak moc. Nikdy nezažil, jak by se v takové situaci mohl chovat. "Proč jsi se tak opil?"

Kit zaznamenal jeho otázku, ale nejprve se musel vypořádat s návalem nevolnosti. Naštěstí vše v sobě udržel, už by to jen chtělo, aby ho přestala bolet hlava. "Proč myslíš?"

"Tak proč jsi takhle odešel?"

"Protože jinou možnost nemáme. A ty bys mě jít nenechal."

"Mně to spíš připadalo, že jsme nic nedořešili. Jen se pořádně pohádali, což jsme si mohli odpustit."

"Řekl jsem ti dost ošklivý věci," přiznal Kit.

"Já tobě taky," odvětil Evan.

A nastalo ticho.

Vypadalo to, jako by se sešli dva cizinci, ne lidé, co byli za poslední tři roky neoddělitelní.

Kit se rozhodl pokračovat. "Ale máš pravdu. Nedořešili jsme to, a tak jsem to vyřešil sám. Tím jediným možným způsobem."

Evan se pohnul od svého místa u dveří a pomalu se k němu blížil. Nakonec se posadil na stoličku vedle Kitovy postele, kterou tam nechala Rosie. "Nevíš, jestli je jediný, když jsme to nedořešili."

"A přišel si snad na jiný kromě toho, co jsi říkal ten večer? Že si mě nebudeš chtít vzít, že nikdy nebudeš chtít rodinu? Protože to je akorát oběť, které bys pak litoval, takže to řešení opravdu není."

Kit viděl, jak rozpolcený Evan je. Uvědomoval si, že jiná možnost tady nebyla, ale nebyl zkrátka připravený Kita pustit. To Kit Evana také ne, ale někdo to udělat musel. I když to tak zatraceně hodně bolelo. 

Evan se předklonil a schoval hlavu do dlaní. "Co mi to sakra děláš," vydechl.

Když ho Kit takhle viděl, neubránil se slzám. Nemohl uvěřit, že ho někdo opravdu takto miloval, že ho nechtěl pustit. Že jeho odchod z cizího života někoho tak ovlivnil, že teď před ním seděl v slzách po tom, co nejspíše probrečel celý den. Zažil to poprvé v životě, protože nikdy neměl nikdo problém s ním rozdělit cesty.

Kit se posadil, odkryl ze sebe peřinu a spustil nohy z postele dolů. Stálo ho to opravdu hodně sil, protože kvůli kocovině měl unavené celé tělo. Evan k němu vzhlédl s nadějí v očích.

Kit ho vzal za ruku. Ne ale proto, aby to mezi nimi urovnal. 

"Omlouvám se za to všechno, co jsem ti při té hádce řekl. Omlouvám se, že jsem tak zmizel z domu. A omlouvám se, že si stále budu stát za tímto rozhodnutím, i když jsi pravděpodobně přišel, abys nás zachránil," zašeptal. To už jeho oči opouštěla jedna slza za druhou. 

Evan začal vrtět hlavou. Kitovi lámalo srdce ho takto vidět. Proto se mu mnohem více líbil styl, kterým to ukončil původně. Zkrátka se vypařil z Evanova života. Nechtěl právě že vidět, jak to Evanovi ublíží. Na to nebyl dostatečně silný. 

Evan nic neříkal, jen tiskl Kitovu ruku a brečel. "Neměl bys tady být," zopakoval Kit tiše.

Pitomé rozchody. Pitomá zlomená srdce. Kit věděl, čemu se vždy vyhýbal, než Evana poznal. Věděl, že to bude pěkně na prd, až se vše pokazí. Tímto si nechtěl nikdy projít. A nikdy nechtěl být ten, kdo právě udělá tento krok. Bylo mu totiž jasné, že tou bolestí, kterou cítil, si procházel i Evan, a chtělo se mu křičet z frustrace, že on byl tím důvodem.

Evan po dobrých deseti minutách pustil jeho ruku, otřel si oči a stoupl si. Zhluboka si nadechl. "Kdybych tě nutil, když jsi rozhodnutý to ukončit, asi by to taky k ničemu nevedlo," přiznal nejistým hlasem . "Takže jestli jsi vážně rozhodnutý, asi nemáme na výběr."

Stačilo jedno jediné slovo, by vše zase napravil. Aby vrátil věci do starých kolejí. Ty byly ale plné zavřených očí před budoucností, která je strašila. Nemohli být spolu. Ne, když měli jiné cíle. 

"Jsem," řekl nakonec Kit. "Tohle by nikam nevedlo."

Evan zavřel oči a skousl si ret. Po chvíli začínal přikyvovat a jeho oči se naplňovaly slzami ještě více. Otočil se k odchodu dřív, než ho mohl Kit pořádně uvidět, ale ještě se zastavil. Podíval se na Kita. "Můžu ale ještě chvíli předstírat, že jsme v pořádku?" zeptal se.

Kit pořádně nevěděl, co tím myslí, ale váhavě přikývl. Evan se k němu vrátil, sklonil k němu hlavu, chytil jeho tvář do dlaní a začal ho líbat.

Tohle bylo to, co ve finále Kita naprosto zlomilo, i když se do té chvíle držel. Ten polibek byl slaný, jak se míchal se slzami jich obou, a to bylo to, co si Kit zapamatoval. Ne to, jak jemně se ho Evan dotékal. Ani to, jak ho pohladil po tváři.

A také si zapamatoval ještě jednu věc. A to Evanova slova, když se odtáhl. "Nesnáším tě za to."

S těmito slovy se otočil a odešel. Než se za ním dveře zavřely, uviděl, jak hned padnul Rosie do objetí. Uslyšel nějakou sestřičku, jak ho kárala za to, co v pokoji dělal. 

Kit zůstal jako zmrazený sedět na posteli. Jeho rty stále nesly chuť Evana, ale přitom byl už nadobro pryč. 

Nebyl schopný na nic myslet, nebyl schopný uvažovat. Když za ním o půl hodiny přijel otec s Lucou, stále seděl v té samé pozici. Evan už byl pryč, alespoň fyzicky. 

Jakmile se Luca vyškrabal na postel a posadil se vedle Kita, zeptal se: "Kde je Evan?"

A Kit mu neodpověděl. Neodpověděl mu ani když to za ten den zopakoval ještě snad dvacetkrát. Neodpověděl mu, ani když se vrátili domů a Luca ten samý dotez opakoval několikrát denně po dobu několika tádnu.

Stále se ptal, kde je Evan. Někdy i brečel, že chce Evana. 

Kitovi ani nedošlo, jaký vliv by mohl mít jejich rozchod na Lucu. Evan byl pro něj jako druhý rodič, kterého bez vysvětlení najednou neměl.

Uběhly tři týdny od toho, co se rozešli. Od toho co se začal Luca několikrát denně ptát, kde je Evan.

"Kde je Evan?" zeptal se u večeře.

"Evan tu sakra není!" rozkřičel se na něj Kit. "A nebude!"

"Kite!" okřikl ho otec.

Lucův výraz mu zlomilo jeho rozbité srdce ještě více, nic s tím ale v tu chvíli udělat nemohl. Do jeho očí se nahrnuly slzy, postavil se a rychlým krokem odešel pryč.

Evan tu není. A nikdy nebude.

Ͽ Ͼ

hhh, tohle byla tak trochu improvizace, ale normálně jsem se málem rozbrečela.

zase jen málem.