Ͽ E V A N Ͼ

"Thomas byl u mě v práci."

Evan přestal hladit Kita ve vlasech. 

Viděli se ten den poprvé - Evan přišel domů až v devět večer po tom, co v knihovně pracoval s Chrisem a dvěma dalšími lidmi na skupinovém projektu. Kit byl ve sprše a Evan si mezitím vyčerpaně lehl na postel. Když Kit vylezl z koupelny (dříve do místnosti vešla jeho vůně a až pak on), teoreticky Evana zalehl a hlavu mu položil na hruď.

A tato slova byla ta první, co mu řekl.

"Co tam dělal?" zeptal se Evan. Možná zněl více podrážděně, než plánoval.

Kit k němu zvedl pohled a zabořil mu tak bradu do hrudi. Evan zalapal po dechu, přece jen mu Kitova celá váha na něm ubírala přísun kyslíku. 

"Věřil bys tomu, že je majitelův synovec? Dvakrát do měsíce chodí pomáhat se skladem a když budu potřebovat záskok, je to prý můj člověk," odfrkl si. "Ho bych neoslovil ani za milion." Odmlčel se. "Dobře, za milion možná jo."

Evan se chtěl zasmát, opravdu jo. Ale představa, že Thomas bude chodit ke Kitovi do práce, i když jen dvakrát do měsíce? Ani trochu se mu to nelíbilo. "A jak to dneska probíhalo?"

Kit se z něj odvalil na postel vedle. Vydechl. "Pár pitomých poznámek bylo. Tak nějak jsem ho zvládl."

"Já nepochybuju o tom, že bys ho nezvládl," pousmál se Evan. "A cítíš se jak?"

Kit se uchechtl. "Jo? Já o sobě pochybuju. Jeho existence mi připomíná vše, co jsem chtěl zapomenout, k čemu se už nikdy nechci vrátit. Změnil jsem se. A nechci spadnout zpátky."

Evan se otočil na bok, aby na něj pořádně viděl. "Nespadneš," ujistil ho Evan. "Ale ani trochu se mi nelíbí, že ten blbec bude s tebou v práci."

Kit zvedl jeden koutek úst do úsměvu. "Co, chtěl bys mě před ním bránit?"

"Jo?" odpověděl nechápavě Evan. "Samozřejmě, že jo. Vidím, jak tě znervózňuje. Nejraději bych mu dal přes hubu, fakt."

"Wow, to se od tebe jen tak nevidí," pískl uznale Kit. Evan ho píchl prstem a místností se rozezněl Kitův smích.

"Teď ale vážně," přerušil ho Evan. "Budeš v té práci v pohodě, když se tam bude objevovat?"

"Nemusíš se bát," ujistil ho Kit. "Jen tak ho nenechám, aby mi něco udělal."

Evan to Kitovi nechtěl přiznat, ale právě toho se bál. Kit byl lehko ranitelný, i když vypadal a sám sebe přesvědčoval, že ne. Hlavně když se jednalo o jeho minulost. Stačila jedna dobře mířená poznámka a Kit by mohl začít o sobě pochybovat. A pak se vzdát.

"Má přítele, ne?" odpověděl Evan. "Ty bys mu měl bát úplně ukradený. Ve všech směrech." Říkal to Kitovi, ale spíše tak uklidňoval sám sebe. Představil si Kita a Thomase samotné v jednom malém knihkupectví a už se mu dělalo blbě. 

Když pak druhá den ráno odjížděl do školy kolem desáté hodiny ranní, všiml si Thomase, jak opouští Adamův dům a vyráží směrem k autobusové zastávce. Evan spustil okénko spolujezdce a zastavil u krajnice.

Thomas se o jeho auto opřel. "Nabízíš mi odvoz?" ušklíbl se.

Evan s ním vlastně mluvil podruhé v životě. Ani mu to tak nepřišlo, protože na mysli ho měl poslední dobou furt. 

Ještě, než zastavil, zamknul se v autě. Jen kdyby měl Thomas náhodou potřebu se mu do auta vecpat.

"Vypadám na to?" odpověděl mu. "Chci si s tebou promluvit. Jako normální člověk."

"Spal jsem s tvým přítelem. Pochybuju, že si chceš se mnou promluvit jako normální člověk," odpověděl Thomas s naprostým sebevědomím v hlase. Evan silněji sevřel volant. Dobře, šlo vidět, že s Thomasem se nedá mluvit normálně.

"Jak chceš," pokrčil rameny Evan. "Tak ti jen říkám, abys Kita nechal sakra být. Posunul se. Je úplně jinde, jak v životě, tak očividně mentálně, v porovnání s tebou. Jestli někdy zjistím, že jsi mu cokoliv udělal, tak se modli, abych tě nepotkal."

Thomas se začal smát. "Je to Kit," začal. "A taky ho znám. Možná se posunul, ale jeho pozice není stabilní. Jak si myslíš, že jsem ho poznal? Jako normálního kluka s občasnými depresemi. Není to i jeho současný stav?"

Než stihl Evan něco říct, Thomas se od auta vzdálil a pokračoval v cestě na zastávku. Evanovi projela hlavou myšlenka, že by ho nejraději srazil a tak čtyřikrát se po něm projel. Pomalu auto rozjel a  srovnal rychlost s Thomasovou chůzí.

"Dělá ti radost ničit život druhým?" zeptal se nechápavě. A taky naštvaně. "Co z toho dostaneš, když mu zase zničíš život?"

"Co? Pocit, že jsem mu konečně oplatil to, jak zničil on mě," zasyčel bez jediné špetky humoru. 

Evanovi v tu chvíli došlo, že tady bylo hodně věcí, které o Kitovi s Thomasem nevěděl. Nevěděl, proč by ho měl Kit zničit tak moc, že by Thomas i po tolika letech toužil po odplatě. A měl takové malé tušení, že hodně věcí o jejich vztahu nevěděl ani sám Kit, protože být v šestnácti neustále pod vlivem? Evan by si nepamatoval celý rok.

Bez dalšího slova dupnul na plyn a rozjel se pryč. Neměl sílu na to se s Thomasem více bavit. Překročil rychlost. Projel křižovatku málem na červenou. Když parkoval u školy, málem škrábnul cizí auto.

Vypnul motor a praštil hlavou o volant, div auto nezatroubilo. Dal si chvíli na to, aby se soustředil na svůj dech, protože Thomas ho neuvěřitelně naštval. Podíval se na hodiny. Kit měl už hodinu a půl směnu v knihkupectví a Evan věděl, že se tam dneska Thomas neobjeví, přesto po pěti minutách hlubokého dýchání zařadil zpátečku, vykašlal se na přednášku a vyjel na druhou stranu města, kde se nacházelo Kitovo knihkupectví.

Zaparkovat se u něj nedalo, a tak Evan zaparkoval opět u toho supermarketu jako tehdy, když Kita vyzvedával po pohovoru. Do pěti minut byl pár metrů od knihkupectví. Nejprve uviděl jeho výlohu, vchod byl až za rohem. A když zahnul, hned uviděl Kit. Venku před vchodem. S cigaretou v ruce, zatímco jeho ústa opouštěly ty jeho podělaný dokonalý kroužky kouře.

Evan se zastavil na místě a jeho podrážky zavrzaly o štěrk. Kit se v klidu otočil a až si teprve všimnul, kdo to přišel, zpanikařil. Cigaretu se mu ale už schovat nepovedlo. 

"Takže jsi mi lhal," vydechl Evan.

Přišel sem, protože chtěl být s Kitem po tom, co ho Thomas rozrušil. V ten moment si ale přál, aby šel raději na tu pitomou přednášku.

Kit se mu zmateně díval do očí. Pak, jako by se uvolnil, strčil si cigaretu znovu do úst a naposledy potáhl. Pak ji tipl o odpadkový koš vedle sebe a vyhodil ji do popelníku.

"Teď úplně nevím, co říct, asi je to očividný," zněla jeho odpověď. "Co tady děláš?"

Evan se musel zasmát. "Ráno jsem mluvil s Thomasem. Naštval mě, tak jsem jel za tebou. A jak vidím, tady se mi taky klidu nedostane."

Kit si strčil ruce do kapes. "Jsou to jen cigarety. Uklidňuje mě to. A jak vidíš, kolem tebe nekouřím, takže ti ani ten kouř nemusí vadit."

"Mně to ale vadí."

"Co? Nekouřím v tvé přítomnosti. A když jsem kouřil dříve, nikdy jsi nic neřekl."

"Protože dříve to nebylo po tom, co jsi tři roky vydržel čistý," zasyčel Evan. "Proč začínáš znovu? Když jsi to překonal? Jak dlouho už za mými zády kouříš?"

"Proč jsi naštvaný?" vyjel už i Kit. "Děláš, jako bych nutil kouřit tebe. Vždyť to nikomu kromě mě neškodí."

"No právě," rozhodil Evan rukama. "Škodí to tobě. A co Luca?"

"V jeho přítomnosti jsem taky ještě cigaretu nevytáhl, klid," odsekl.

"Ale kolik času zbývá, než začneš kouřit zase tři, čtyři denně? Celou krabičku?"

Kit se na něj nechápavě podíval. "Uklidni se, sakra. Je to můj život."

Evan se uchechtl. "Jasně. Tvůj život. Proč bys bral na nás ostatní ohled, že jo."

"Jaký ohled? Omezuju tě snad nějak tím, že si dám v práci jednu cigaretu denně, zatímco jsi zavřený někde ve škole?" zvýšil hlas Kit. "Kdo ví, jestli si vůbec ve škole. Nebo na praxích."

A bylo to tady. Spolu se nikdy moc nehádali, ale když už jo, Kit často dělal to, že zpochybňoval úplně všechno. Nehlídal si slova, možná toho pak litoval, ale začal vytahovat a vymýšlet si naprosto irelevantní věci. "Nech toho," přerušil ho Evan. "Dobře víš, že ve škole jsem."

Kit nad ním mávl rukou a otočil se ke vchodu do knihkupectví. Evan ho ale ještě zastavil. "Sám mi neustále opakuješ, jak se nechceš vrátit ke starému životu, a pak uděláš tohle. To mě štve, Kite."

Kit se neotočil, ani se na něj nepodíval. "Nemusíš vyzvedávat Lucu ze školky. Stavím se pro něj. A zůstanu v motelu, dokud ti nevychladne hlava."

Evan zavřel oči a zhluboka vydechl. "Proč?"

"Proto."

"Nepřijde mi, že bychom domluvili."

Až v tu chvíli se Kit otočil. "Překvápko. Tentokrát s tebou mluvit nechci."

A byl pryč. Evan za ním už do knihkupectví nešel, jen se naštvaně vrátil k autu. Nejraději by se rozkřičel na celé kolo. Už vážně nevěděl, co si má myslet. 

Byl ve stresu. A když se mu v noci vrátila noční můra, Kit tam opravdu nebyl, aby ho uklidnil. 

Ͽ Ͼ

drama smells so good