Ͽ E V A N Ͼ

o dva roky později

Když se Evan vrátil z práce, jako první uslyšel Lucův hlas z kuchyně.

"Měli jsme blbě úkol!" stěžoval si. "Tři plus čtyři není devět!"

Když Evan do kuchyně nakoukl, Kit se zrovna naklonil nad Lucův domácí úkol z matematiky. "Jo, aha. Já myslel, že jo," mlaskl. "Já ti říkal, že s matikou máš jít za Evanem. Za mnou choď možná tak... s hudebkou."

Evan se musel zasmát. V tu chvíli si ho Kit s Lucou všimli. Luca se k němu rozběhl a začal pokřikovat, jak Kit neumí počítat. Evan na něj shlédl. "Nebyl to náhodou tvůj úkol? Kit ti vůbec neměl pomáhat," podotkl. 

Byl to nezvyk, že Luca chodil už do první třídy. Přišlo mu, že najednou kolem něj poletovali ještě více, než kdy předtím. Bylo potřbea připravit Lucu do školy, nachystat mu svačinu, dovézt ho tam, pak zase odvést, dělat s ním úkoly (a vůbec ho donutit je psát) a večer ho přemluvit, že je opravdu čas, aby šel do postele. 

Byli naprosto jak tříčlenná rodina, dva tátové a syn - až na to, že Luca byl Kitův bratr a co se jich dvou týkalo, nějaké závazek v podobě manželství byl nejspíš v nedohlednu.

Evan si pamatoval, co si slíbili. Že se nebudou brát, dokud se oba nepožádají o ruku navzájem. A i když věděl, že to chce, u Kita si nikdy nemohl být jistý, proto čekal na Kitův první krok. Dva roky později a on stále nepřišel.

Luca se po Evanově poznámce urazil. "Já ti ten dopis nedám," prohlásil uraženě.

Evan se zatvářil zmateně. Jako první zareagoval Kit. "Hej, on o ničem neví."

"O čem nevím?" zeptal se Evan, zatímco Luca zmizel z místnosti a šlo slyšet jen dupání jeho kroků po schodech.

"Něco pro tebe má. Dá ti to k večeru," odpověděl Kit. 

"Proč až k večeru?"

"Protože to bude ten správný okamžik. A už se dál neptej, jinak mu zkazíme to překvapení."

Evan nic nechápal, ale poslechl Kita a už se nevyptával. Luca pro ně často dělal malá překvapení, protože dokázal udělat velký šum i kolem toho, když měl pro Kita jen nějaký obrázek, který namaloval ve škole. Poslední, co jim takhle daroval, byl obrázek ke dni matek. Když dostali zadání, Luca se přihlásil, že on maminku nemá, že žije s bráchou, a tak měl nakreslit právě ho. Což nakonec vedlo k tomu, že je Luca nakreslil oba a daroval jim to společně. Pak se ale celý den Luca s Kitem nebavil, protože Kit prohlásil, že mu to vážně sluší, přičemž ukazoval na kresbu Evana. Luca se urazil a zavřel se v pokoji s tím, že on umí kreslit tak dobře, že je jasné, kdo je kdo, jen Kit je slepý. 

Evan došel ke Kitovi a dal mu pusu na tvář. "Jak bylo v práci?"

Kit pokrčil rameny. "Nich extra. Hráli jsme s Henrym piškvorky půlku směny."

Evan se zasmál.

Někdy Kitovi práci opravdu záviděl. 

Celé odpoledne pak proběhlo jako vždy - tentokrát raději Evan pomohl Lucovi s domácími úkoly, zatímco Kit vykřikoval špatné odpovědi na příklady, na které se ptal Evan Lucy hlasitě. Pak Evanova máma připravila pro všechny večeři a po večeři se všichni dívali na Zootropolis v televizi. 

Evan přemýšlel, kdy mu Luca onen dopis dá, jestli teda vůbec, protože Kit za chvíli vyhnal Lucu do patra, aby se připravil jít spát. Evan tak ještě chvíli zůstal se svou mámou v obýváku, než se vydal taky nahoru, protože tyhle večery v ložnici, kdy Luca už spal, byly ten jediný společný čas, který spolu s Kitem o samotě měli. 

Když Kit vylezl ze sprchy a práskl sebou na postel vedle Evana, Evan uraženě našpulil pusu. "On se asi fakt tak urazil, že mi nějaký ten dopis nedal. Hlavně že teď se se mnou kamarádíčkoval."

"Myslíš?" ušklíbl se Kit.

V tu chvíli se otevřely dveře jejich ložnice a dovnitř se vetřela Lucova hlava. Podíval se na Kita. Kit kývl. Luca se rozběhl směrem k nim a skočil jim do postele. 

V ruce měl dopis, který hned podal Evanovi, když už se tedy vyhrabal z peřin,. Pak ho objal, seskočil z postele a jak se tak rychle objevil, tak zase i zmizel. Evan zůstal zaraženě sedět s dopisem od Lucy v ruce. 

"Kam běžel?" zeptal se zmateně.

Kit se vedle něj posadil v tureckém sedu čelem k němu a prohrábl si mokré vlasy. "Je to dopis, který ti napsal včera, když jsem s ním trénoval písmena," vysvětlil. 

"Tak proč tu nezůstal?"

"Prostě ho otevři," povzdechl si Kit. Vypadalo to, jako by byl nervózní. 

Evan se už tedy na nic neptal a dopis otevřel. Vybafla na něj celá popsaná stránka z obou stran Lucovým velkým nejistým písmem. Evan hned poznal, že přečíst to bude boj, ale dal se do čtení. 

Mylý Evane.

Zasmál se. "A četl jsi to po něm? Má špatně už první slovo."

Kit ho plácl přes paži. "Nekaž tu atmosféru."

Evan se tedy vrátil ke čtení. 

Mylý Evane,
znáš mýho bráchu. Se slovy to neumí a kleknout před tebe s prstýnkem taky není jeho styl.

Evan zkameněl. Podíval se na Kita. "To jsi mu ty diktoval?"

Kit se ušklíbl a přikývl. "Po písmenkách, takže myslím, že ve finále neměl tušení, o čem píše. Zabralo nám to přes dvě hodiny, takže čti dál."

Doufám, že tohle od něj nečekáš. Stejně jako tu osudnou otázku, jestli si ho vezmeš. Ne, ne. Stydí se a proto využil mě. Říká tomu hezky po Kitovsku. On tě opravdu moc miluje, i když ti to často neříká, víš? Proto se tě jeho jménem ptám, jestli s ním strávíš zbytek života, protože to by on moc rád. A já taky. Chceme, abys byl s námi už navždy. Takže jo? Jo?

Dopis končil malinkým obrázkem tří postaviček, což usoudil, že budou všichni tři společně. Evan od něj nemohl odtrhnout pohled. Nejspíš na něj koukal tak dlouho, že i Kit usoudil, že už musí mít dočteno.

"Víš, tohle mě napadlo hned v ten den, co jsme se domluvili, že se požádáme o ruku navzájem," promluvil do ticha. "Zkrátka jsem musel počkat, až se Luca naučí psát, proto mi to tak trvalo," zasmál se. "A je mi jasný, že tys musel už šílet."

"Takže mě žádáš o ruku," vydechl Evan, pohled stále upřený na dopise.

"Ne," zavrtěl hlavou Kit. "To není věta, kterou bych já kdy vypustil z pusy. Ptám se tě, jestli s námi strávíš zbytek života."

Evan se k němu konečně otočil. Kit držel něco v ruce.

"A doufám, že chápeš, že kleknout na jedno koleno taky není můj styl. Ani prstýnek. Ale přece jen pro tebe něco mám. Vlastně pro nás oba."

Otevřel dlaň a odhalil tak dva stříbrné řetízky zamotané k sobě. Jako přívěsek oba měli tak čtyři centimetry dlouhou hranatou tyčinku, na které bylo očividně něco vyryto. 

Kit mu jeden z nich navlékl na krk, druhý pak sobě. Evan přívěsek chytil do ruky a zasál se. "Ještě jsem ti neodpověděl a už jsi mi ho dal."

"Já totiž neberu ne jako odpověď," pokrčil rameny Kit a neodolatelně se usmál. 

Evan přejel prstem po vyrytých číslicích. "A to je co?" zeptal se.

"Na tvém je vyryté datum, kdy jsem ti zachránil život. Na tom mém zase kdy ty mně."

I když Evanovi bilo srdce jako o závod, v tu chvíli se téměř zastavilo. Když se na ono datum podíval, opravdu tam byl vyrytý den, kdy ho Kit zachránil v Adamově bazéně. Den, kdy se poznali. Vzal Kitův řetízek do ruky. A zamračil se. "Proč máš stejné datum jako já? Jak ses uhodil do hlavy, to bylo mnohem-"

"To jsi mě zachránil už podruhé," přerušil ho Kit. "Dlouho jsem přemýšlel, jaké datum tam dát. A dal jsem to stejné, jako máš ty, protože ten den jsme se poznali. A možná jsi mě fyzicky zachránil až později, ale myslím, že kdybychom se nepoznali, možná bych tady už dávno nebyl. Protože bych to sám ukončil."

Evanovi v tu chvíli vyhrkly slzy do očí, ale stihl je zastavit, než mu začaly stékat po tvářích. Na to opravdu nevěděl, co říct. "Dáváš mi až moc velký kredit," zavrtěl hlavou nakonec.

"Nedávám," neváhal s odpovědí Kit. "Myslím to smrtelně vážně."

Uslyšeli ode dveří zvuk a oba tam trhli hlavou. Luca sice stihl schovat hlavu, ale dveře nechával pootevřené a šly mu vidět prsty, jak je držel. Kit protočil očima. "Říkal jsem mu, že ti má dát ten dopis a mazat zpátky do postele."

Zvedl se, došel ke dveřím a otevřel je dokořán. Opravdu tam byl skrčený Luca, který v tu chvíli opět vystartoval, proklouzl kolem Kita a doběhl k Evanovi. Začal skákat vedle jeho postele a vykřikoval. "Budeš s námi už napořád? Prosím, prosím!"

Kit se na něj překvapeně podíval. "Okay, tak asi umí číst lépe, než jsem si myslel."

Luca ho ignoroval. Vyskočil na Evana a chytil se Evanovy paže jako klíště. "Já tě nepustím, dokud nebudeš souhlasit!"

Kit k nim došel a vyčerpaně si sedl na kraj postele. Shlédl na Lucu. "Úplně všechno kazíš," řekl mu uraženě.

Evan se neubránil úsměvu. Když ale Lucovi odpovídal, nedíval se na něj. Díval se na Kita. "Samozřejmě, že s vámi budu už napořád."

Luca nadšeně vypískl a pustil ho. "Bude svatba jako v pohádkách!"

Oba ho ale ignorovali. Kit se díval Evanovi hluboko do očí a Evan zase jemu. Pak se Kit natáhl přes Evana, popadl peřinu a hodil ji přes Lucu, aby mu chvíli trvalo, než se z ní vyhrabe. Hned na to si přitáhl Evana k sobě a spojil jejich rty. 

Byl to snad ten nejvíc zmatečný polibek v Evanově životě, protože za prvé, i když by tohle slovo Kit nepoužil, právě se zasnoubili, a za druhé, vedle nich se z peřin vyhrabávalo šestileté dítě, které se smálo, vykřikovalo a tu a tam je taky koplo. 

Když je Luca kopnul asi potřetí, Kit jejich rty rozpojil, ale čelem zůstával opřený o to Evanovo. "Doufám, že až si pořídíme vlastní dítě, bude klidnější."

Evan se uchechtl. "Náhodou, já Lucovu osobnost zbožňuju."

Luca se v tu chvíli vymotal z peřin (Kit měl podezření, že mu to schválně trvalo tak dlouho, protože si myslel, že na sebe strhával pozornost, ale pravda byla trochu jinde) a Evan s Kitem se od sebe odtáhli. 

Kit na něj kývl. "Jsi na řadě," mrkl. A Evan už moc dlouho neváhal. 

Ͽ Ͼ

muhahaa, ta poslední věta v minulé kapitole vás některé rozhořčila. a kit si opravdu neklekl!! notak, nevim jak vy, ale já si ho neumim v té pozici s prstenem v ruce představit ksjkjs.