„Takže co se stalo tentokrát?" Přeslička si prohlídla jeho škrábanec na čele a pak se mu tázavě zadívala do očí. Podle jejího pohledu bylo jasné že chce okamžitou odpověď.
„No, Zelená hvězda nás zkoušela v boji a-"
„Jo, jasný už chápu."
„Přežiju?"
„To si ze mě děláš srandu? Vážně se budeš ptát na tak hloupé otázky? Tohle nic není, stačí jen pár pavučin. A mimochodem, všimla jsem si že s tebou už Noc nemluví."
„Ano to je pravda, jenže-"
„Nemluví ani s Černotlapkou že?"
„Musíme se o tom teď bavit!?" Temnotlapka po ní šlehl pohledem. Opravdu nechtěl aby teď přemýšlel o jeho sestře.
„No dobrá, jdu pro ty pavučiny. Počkej tu." Temnotlapka se podíval za léčitelkou jak mizí v zadní části jejího doupěte, kde měla sklad bylinek. No, jestli se mě bude ještě někdo ( například Světlý pruh) na Noc ptát, tak tenhle zbytek dne bude fakt těžký. Řekl si v hlavě a protočil očima. Konečně přišla Přeslička, a měla na tlapce omotané pavučiny a v tlamičce nesla nějaký list. Temnotlapka z toho neměl úplně dobrý pocit. Neměl rád když ho něco pálí a jemu bylo jasné že tohle pálit bude.
„Tohle je Svízel, pomáhá na zastavení krvácení.
„Viš co mě už asi nic není!" Temnotlapka se začal pomalu zvedat.
„Tohle krvácení se musí zastavit!”
„Ale mě už to opra-"
„SEDNI SI!!!!!!"
„No dobrá.." Temnotlapka se tedy zase zvedl a čekal. Přeslička si vzala list, rozkousala ho a tu šťávu natřela Temnotlapkovi na čelo.
„Au!"
„Ále, vždyť to nic není." Pak mu na ránu přiložila pavučinu. „Tak a je hotovo." Temnotlapka se zvedl, kývl ji hlavou na pozdrav a vyšel z jejího doupěte. Temnotlapka si všiml že jsou na obloze nějaké zajímavé mraky. Byly takové hodně bílo šedé ale jinak moc hezké. Ochladilo se. V tom k němu přišel Světlý pruh.
„Zítra, budeš trénovat se mnou."
„A proč?"
„Protože jsem to řekl a taky, na zítra jsem poslal Tmavého vichra na mimořádné hlídky kolem hranic."
„Aha....no tak dobře." Uklonil hlavu a odešel od Světlého. Proč musím zase trénovat s ním!!??? Zanadával si v mysli. Rozhlédl se a uviděl Tmavého, jak u hromady úlovků zrovna mluví s Prachovousem. Nenapadlo ho nic lepšího než se k nim přidat.
„Copak? Špatný den?"
„Ne, špatný den přijde možná až zítra."
„Jo ahaa. Musíš trénovat se Světlým že?" Temnotlapka trochu přikývl.
„Ano, už zase!"
„No tak mu prostě ukaž, že umíš dobře bojovat. Uvidíš, že to nebude tak hrozné."
Temnotlapka opět přikývl a šel do doupěte učedníků. Zase tam byl první. Avšak ještě než se stočil na mech, tak vykoukl z doupěte a podíval se na měsíc. Zítra bude shromáždění. Konečně, řekl si pro sebe. No, už na něj začala padat únava a proto odešel zpět do doupěte. Zavřel oči a ze všeho nejvíc si přál aby ho navštívil jeho otec.
„Světlý pruhu? Volal Temnotlapka jenže se mu nikdo neozýval. Když v tom na něj někdo skočil.
„Světlý!! Co to děláš!? Nech mě jít!!"
„Nechápu, jak je možné že jsi mě chtěl zradit. Tolik jsem se v tobě spletl. Vůbec nejsi podobný svému otci."
„Zradit? V-vůbec nechápu o čem to mluvíš!"
„Aspoň nelži!" Temnotlapka se ho pokusil kopnout do břicha, srdce mu bušilo jak o závod.
„Bojiš se co?" V tom se probudil. Sedl si. Já se přece Světlého nebojím! Řekl si v mysli. V doupěti už byly i Černotlapka s Nocí. Pomalu vstal aby je nevzbudil. Poté vyšel z doupěte. Udivilo ho když si uvědomil že je ještě tma. Stejně už neusnu. Jak dlouho vydržím tyhle noční můry? Ptal se sám sebe. Pomalu se začínal nudit. Rozhlédl se po táboře a pak zahlédl Světlého pruha se jak stojí venku. Pravděpodobně právě přišel z noční hlídky. Temnotlapka, i když nevěděl proč to vlastně dělá, se zvedl a odešel k Světlému pruhovi.
Nechápal to ale bylo to poprvé od bitvy se samotáři, kdy Světlý měl dobrou náladu.
„Temnotlapko? Co potřebuješ v tuhle noční dobu?"
„Nic, jen jsem se vzbudil a už nemůžu usnout."
„Aha, tak to jo.
„Hmm"
„Hele vím že jsem se teď často choval až moc..hm jak to říct...až moc jako bych byl velitel. Ale vše jsem myslel při tvoje dobro a pro dobro klanu. Každým dnem nám hrozil útok od Vodního klanu. Doufám že teď už nám na naše území lést nebudou."
„Důvod proč mi to říkáš?"
„Jen chci aby jsi věděl, že to jak jsem se k tobě choval na trénincích bylo jen a jen pro tvé dobro."
„Takže v pohodě?"
„V pohodě." Temnotlapka tomu nemohl uvěřit. Světlému se úplně ale úplně změnila nálada.
„Myslím, že už se brzy staneš válečníkem, na kterého bude moci být Ohnivý klan pyšný. Stejně jako na tvého otce..”Světlý se zamyslel.
  „Ještě jsem ti to asi neříkal ale když jsme já, Tmavý vichr a Noční pruh byly v tvém věku, tak jsme všichni tři byly jako bratři. I když jsme bratři nebyly. Svěřovali jsme si svá nejtajnější tajemství, věřili jsme jeden druhému, zažili jsem spolu nespočet dobrodružství, jeden pro druhého by jsme klidně i nasadili život.....a to pokračovalo i když jsme se stali válečníky. Jenže když Noční pruh zemřel, tak jsme s Tmavým vichrem zjistili, jak jsme si byly vždy blízcí. Uvědomili jsem si že naše přátelství vždy stálo za to a stále za to stojí. Temnotlapko, já jsem si všiml že s tebou Noc nemluví. Myslím že by jsi s ní měl-”
  „Světlý pruhu! Ona semnou mluvit nechce! Řekla mi to do očí a já nevím proč! Prostě to nezměním! A prosím přestaň teď mluvit o Noci!” Temnotlapkou najednou začal cloumat vztek.
„Promiň, nevěděl jsem že o ní nerad mluvíš. Ale jen jsem ti chtěl říct aby jsi vždy důvěřoval svým sestrám.” Za tu dobu co tu seděli už začalo vycházet slunce. Světlý se zvedl.
  „Už je čas na trénink.”
„No dobře.” Temnotlapka se též zvedl a vyrazil za Světlým. Jako většinou šli do Prašného dolíku.
„Dnes té naučím, jak někoho správně přišpendlit k zemi.”
„To zní zajímavě.”
„Když se budeš snažit tak to bude ještě zajímavější.”
„Já se snažím!”
„Já vím.”
„Pokusím se tě naučit, jak bojují pravý válečníci. Hlavně je důležité se dobře přikrčit a navázat oční kon-” V tom se Temnotlapka vymrštil do vzduchu a srazil Světlého k zemi. Přimáčkl mu hlavu do prachu a řekl: „Tak co? Už bojuji jako pravý válečník?” Světlý se mu pokusil nějak vykroutit ale úplně se mu to nepodařilo.
  „Ano, už je to mnohem lepší ale teď už bys mě mohl pustit!” Temnotlapka ho pustil a nechal ho vstát.
„Co říkáš že bych tě naučil další bojové triky?”
„Tak dobře!”