Mezitím co si TaeHyung a JungKook rozvazovali provazy na nohou se HoSeok snažil zapamatovat, že teď už není sám a má teď možnost odejít. Rychle, ale kulhavě, doběhl ke zdi, kde si kdysi kreslil čárky za každý den.

„Konec počítání!" vzal kámen, který kreslil čárky a celý to poškrtal.

„Jsi tady dlouho, že?" sehnul se k němu JungKook, který se už rozvázal a snažil se spočítat kolik čárek za tu dobu nakreslil.

„Trochu jo." usmál se a zahodil kámen za sebe.

„Takže. Ty jsi Ho-... Seong. Nebo jak?" zeptal se TaeHyung a zvedl se.

„HoSeok, ale říkej mi Hobi." podal mu ruku a TeaHyung ji ihned přijal. Celou se mu, ale nekoukal do očí, ale pozoroval jeho ruku. Stejně tak i HoSeok porovnával jeho ruku s ním. Bylo mu to příjemné. Už dlouho nepocítil takovéhle příjemné teplo.

„A kde vůbec jsme?" zeptal se JungKook a hned na to HoSeok pustil příjemné teplou ruku.

„Ve vězení. To nevíte?" podivil se HoSeok a mírně naklonil hlavu na stranu. Po vyslovení těchto vět se na se na sebe TaeHyung a JungKook vyděšeně podívali. Jak se sem dostali? Tahle otázka jim právě běhala hlavou. 

  „Myslíš vězení jako vězení?” zeptal se TaeHyung a než stačil HoSeok odpověď ozvaly se klíče v zámku kovových dveří. A následně se ty dveře otevřely a dovnitř vešel muž v policejní uniformě. V jedné ruce držel kroužkový blok a v druhé propisku, kterou ťukal do bloku.

„Jeon JungKook.” vyslovil jméno a na to oslavený jemné poposkočil. JungKook se chvíli díval na policistu a pak na TaeHyunga. Netušil proč vyslovil jeho jméno.

„Máš jít za ním.” zašeptal HoSeok a aby mu trochu pomohl, tak jo trochu popostrčil.

„Děkuju, HoSeoku. A ty pojď už.” mile se usmál a trochu ustoupil že dveří, aby mohl JungKook projít. Teď už bez pomoci vyšel ze dveří, které se následně za ním zavřely.

„Kam jdou?” zeptal se TaeHyung, který stále sledoval dveře.

„Sám nevím. Nejspíše mají málo vězení, protože tohle je samotka.” roztáhl ruce a roztočil se. Šlo na něm vidět, že už dlouho je tady sám.

„Jde to na tobě trochu vidět.” tiše se usmál a jeho pozornost ze dveří na HoSeoka, který se pořád točil dokola.

Mladík nechal HoSeoka dál se točil a rozhlédl se kolem sebe. Uviděl malé okénko, které do místnosti propouštělo minimum světla. Přiblížil se k okénku a trochu si stoupl na špičky, aby se mohl podívat k okénka. Výhled mu přišel dost deprimující. Krásná krajina se stromy, která se bohužel nacházela až za plotem. TaeHyung tady nechtěl zůstat. Chtěl pryč a co nejrychleji.

Najednou za sebou uslyšel žuchnutí na což ho donutilo se otočit. První co uviděl byl HoSeok na podlaze, kterému se motala hlava.

„Možná ho odvedli na výslech a pak půjdeš ty.” zamyslel se HoSeok a lehl si na zem. „Je šílený, že jsem po tolika letech s člověkem, který zná mojí sestřičku.” zasmál se a vesele si zatleskal.

„Jak dlou-.” nenechal ho HoSeok dokončit větu.

„Posaď se.” posadil se a poklepal na zem vedle sebe. TaeHyung ho bez váhání poslechl a posadil se vedle něj. „Jak tě vypadá moje sestra? Změnila se?” vykulil na něj oči.

„Ona byla jiná?” opřel se mladík o ruku a podíval se na něj.

„Tak jinak.” poškrábal se na zátylku při čemž se díval na TeaHyunga. „Jakou má teď barvu vlasů?”

„Černou.” odpověděl mu aniž by nějak zaváhal. Věděl přesně jak vypadá. Pamatoval si ji od hlavy až po paty.

„Nosí pořád brýle?” zeptal se ho na další otázku. TaeHyung hned záporně zavrtěl hlavou a představil si YuWon s brýlemi. Nad tou představou se pousmál.

„Ty s ní něco cítíš?” další otázka, která vyšla z jeho úst, TaeHyung překvapila. Proč se všichni ptají na tuhle otázku? Necítí k ní nic. Nebo snad ano?

/\/\/\/\/\/\
Žiju 😂 dá se říct