Prošli kolem jednoho strážného, kterým se sice propaloval pohledem, ale nic neřekl a nechal se jít dál. TaeHyung se začal  konečně cítit trochu volněji, když se začali  blížit k východu, když v tom se za nimi někdo zavolal YuWon jméno. Ta se za tím člověk otočila, i když se jí moc nechtělo.

„Oppa... Omlouvám se, ale musím odvést tady... Nováčka.” poslední slovo polkla jako by se jí to neříkala snadno.

„A jméno toho nováčka zní?” přiblížil se k nim a TaeHyung konečně viděl do jeho obličeje. Byl to jeho starý kamarád, Kim NamJoon, kterého naposledy viděl před tím než se odstěhoval a nezapomněl na lidi, které tam nechal.

„Song... Do... Jun... Ano. Song DoJun.” řekla sice ne zcela přesvěčitelně, ale doufala, že jí bude věřit. NamJoon se podíval na TaeHyunga, který sklopil hlavu, aby mu neviděl do obličeje.

„Tak jděte.” usmál se a odešel. YuWon si odfrkla a zas chytila TaeHynga za ruku a odtáhla ho konečně ven. Podíval se jí do tváře, kde zahlédl malé jiskřící slzy.

„Odkud se znáš s NamJoonem?” zeptal se TaeHyung, když byli dostatečně daleko od té strašné budovy zkázy. YuWon neodpověděla a rozešla se temnou uličkou. TaeHyung byl zmatený, když uslyšel její tiché posmrknutí. „Děje se něco? Proč brečíš?” přiblížil se k ní a chtěl si ji otočit k sobě, ale vytrhla se mu a odskočila.

„Jsi volný.” řekla před slzy docela zřetelně a vytáhla z kapsy malý papírek. Chvilku se na něj dívala a pak ho podala TaeHyungovi. „Na to horní zavolej teď. Přijedou si pro tebe. A to dole je moje... Kdyby si náhodou chtěl setkat.” usmála se a ještě před tím než odešla mu dala mobil, aby mohl zavolat na to číslo.

„Děkuji.” chtěl ji poděkovat, ale už ji nikde neviděl. Ať se rozhlížel jak chtěl tak ji neviděl. Nechal to být. Měl přece její číslo, takže ji mohl aspoň poděkovat přes zprávu.
Jeho pohled teď  směřoval k papírku s číslama. Neváhal ani minutu a vytočil to horní číslo.

Začínal se bát, když sirény policejních aut. Čele tělo se mu klepalo strachy, ale taky vyčernáním. Nechtěl se vrátit zpátky. Tentokrát by to už nemusel  přežít. Nikdo mu to nezvedal, když ho najednou někdo objal ze zadu.

„TaeHyungu? Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic?” vyhrkl na něj, podle hlasu, Jin a různě si ho začal otáčet, jestli mu nic není. TaeHyung byl neskutečně šťastný, že uviděl to tak dlouhé době svého hyunga. Jen tak se udržel, aby se tady nerozbrečel a neskočil mu kolem krku.

„Tak pojď. Jde se domů.” mile se usmál, objal ji kolem ramen a společně se vydali k autu, které bylo zastavené na druhé straně uličky.

/\/\/\/\/\/\
M.I.L.U.J.U. V.Á.S

Ne jenže přešlo to přes 6K přečtení, ale ono to taky přešlo přes 1K vote..
Co na to říct?
Jenom, že vás naprosto VŠECHNY MILUJI!

Jinak...
Zemřu znovu...
Vím, že je to starý už asi týden, ale nemohla jsem se dokopat k tomu, aby jsem napsala novou kapitolku a zveřejnila i tohle.. takže to dávám sem až dnes...

A teď můžu oficiálně říct, že můj bias list jde do kopru...

🌙

24052018