Mladík jako vždy šel tou samou cestou domů. V ruce držel už poničenou tašku, ve které měl zbaleno jen na víkend, ale teď tam měl toho víc než před tím. Mobil v kapse mu občas zavybroval, jak mu jeho kamarádi psali, kam se vypařil, ale on je ignoroval. Musel být co rychleji doma.

Klíčemi, které držel v ruce tak pevně, že se mu zarývaly do prstů a do dlaně, otevřel hlavní dveře a následně do nich vešel. Rychle se přemístil k výtahu a zmáčkl tlačítko.

Když po pěti minutách výtah dorazil nenastoupil do něj, ale pustil tam jeho starou sousedku. Ona mu poděkovala a odjela sama výtahem.

„To si dělá srandu." řekl si sám pro sebe, taška si dal na rameno a rozhodl se vyběhnout schody. Neměl jinou možnost.

Celý udýchaný se opřel o dveře, zatímco jeho sousedka si poklidně vyšla z výtahu. Věnovala mu úsměv a zalezla do svého bytu. Mladík se ani na ni nepodíval a už odemykal dveře od bytu.

Jako vždy ho do nosu trefila ta samá vůně skořice, ale tentokrát bylo něco jinak. Obvykle ho jde přivítat celá rodina, ale dneska nikdo nepřišel a ani se neozval. Vešel dovnitř a doufal, že aspoň bude někdo doma.

„Jsem doma!" zakřičel do bytu a odpovědí mu bylo jen ticho. Položil si tašku u dveří a šel po chodbě, která vedla do obýváku. Čím blíž byl tím víc slyšel zvuky z televize, ale žádné jiné hlasy.

„Jsem do-." zarazil se, když vešel do obýváku. Před sebou viděl ležet svoji matku v kaluži krve. Rychle k ní přiskočil a snažil se ji nahmatat pulz, ale neměla žádný. Srdce mu bilo čím dál tím víc a slzy pomalu stekaly po tváři. Rozhlédl se po celém obýváku a uviděl i celou svoji rodinu ve stejném stavu.

„Kdo vám to udělal?" zeptal se a pohladil matku po hlavě. Vytáhl si mobil a chtěl vytočit číslo policie, ale neudělal to. Místo toho vytočil číslo jednoho ze svých přátel. Min YoonGiho.

/\/\/\/\/\/\/\/\/\
Máme tady první kapitolku...
Co zatím říkáte?

Modlím se, abych tam neměla moc chyb

🌙
29042018