Petunie seděla na židli a kousala si nehty. Měla kruhy pod očima, pořádně se nevyspala už týden. Křik a pláč a vzlykání... Petunie by si nejraději zacpala uši. Místo toho se zvedla ze židle a došla k postýlce. Bože, jak byl maličký! Nechtěla se ho dotýkat, nevěděla, jak na to. Vzala si ho do náručí a začala chodit po temném pokoji a houpat ho. ,,Ššš... Nebreč," šeptala a byla to prosba zoufalé a vyčerpané ženy. Nechtěla, aby vzbudil Vernona, protože chodil do práce a potřeboval odpočinek. Petunie se cítila provinile, její manžel si musel brát přesčasy v práci. Musel živit ji a dvě malé děti. To ona měla sestru. Mívala sestru. Shlédla na to malé a řekla: ,,Já vím, že chceš mámu... Jenže ona... Ona tu není. Musíš se spokojit se mnou." Jenže on stále brečel. A Petunie taky brečela. Díkybohu ten pláč neprobudil Dudleyho, ten spal tvrdě v jejich ložnici. ,,Nebreč, prosím, nebreč," opakovala a už ani nevěděla, jestli to říkala jemu, nebo sobě. Připadala si tak neschopná a ztracená! Měla být dokonalá. Místo toho se Petunii zdálo, že nic nezvládá. Myslela si, že bude skvělou manželkou a matkou, že nikdy nebude mít nepořádek v kuchyni a bude mít trpělivost se vším, co jí vstoupí do cesty. A místo toho chodila ve tři hodiny ráno v prázdném pokoji a snažila se uklidnit tohle malé uplakané stvoření. Znaveně se posadila na židli. Tušila, co by mu pomohlo, ale nedokázala se s tím smířit. Pevně semknula své rty a houpala s tím... s ním... vehementněji. Samozřejmě to nepomohlo. Jednou rukou přidržovala ten ubrečený balíček a druhou rukou si rozepínala knoflíčky u noční košile. Neplánovali mít v domácnosti dvě děti. Vernon sice pracoval celé dny, ale stejně neměli peníze na sunar. Petunie se zhluboka nadechla nosem, dodala si síly a pozvedla jeho hlavičku blíž ke svému ňadru. Bylo to jiné než s Dudleym. Dudley byl její chlapeček, Dudleymu chtěla dát vše, co měla. Ale tohle... tohle malé jejímu děťátku bralo mléko. Petunie věděla, že by se za to měla stydět, ale nemohla si pomoct... Nechtěla se dělit. Nechtěla upírat svému maličkému chlapci nic, co mu patřilo. Jenže tohle malé brečelo. A Petunie byla matkou, nad tím pláčem se prostě musela slitovat. Ale nebyla to láska. Petunie se bála to malé mít ráda, protože bylo možné, že by o něj přišla stejně jako o svou sestru. A to by její srdce neuneslo.

https://youtu.be/3XMDfMaKDa0