Milý deníčku,
za dva dny začne nový školní rok.
Celé léto jsem se cvičila ve svých dovednostech. Domnívám se, že budu letos nejlepší v péči o domácnost. Umím vařit, péct, vyšívat a upletla jsem šálu.
Doufám, že na mě budou rodiče hrdí.

Dnes jsem si vzala všechny ušetřené peníze, které jsem si vydělala na brigádě. Zašla jsem do drogerie. Josh se před prázdninami zmiňoval, že se mu líbí, když mají dívky vlnité vlasy. Chci se mu líbit. Tento školní rok bude lepší než ten předchozí. Tím jsem si jistá.

Hlavně se těším, až odjede sestra.

,,Devadesát devět, sto," dopočítala a odložila kartáč na stolek. S povzdechem se zadívala do zrcadla na svou patnáctiletou tvář. Celé dětství čekala, až se promění z ošklivého káčátka v labuť. Toho večera jí došlo, že čeká marně. Domnívala se, že jí ty otravné natáčky pomohou k tomu, aby vypadala krásně. Jediná změna ovšem byla, že se na ni ze zrcadla nedívala ošklivka s rovnými vlasy - ale ošklivka s lehce natočenými vlasy. Přesto ale ve své duši tajně doufala, že tu změnu někdo ocení. Hodiny odbily devátou, její oči se stočily k porcelánové panence. Krásné zlato-zrzavé lokny, zelené oči s dlouhými řasami, roztomilé rtíky. Rodiče tu panenku koupili její nádherné a výjimečné sestře. Ta však měla ve svém pokoji tolik věcí, že se jí tam panenka nevešla, proto skončila tady. Petunie se na ni musela dívat každý den. Podívala se zpátky na sebe. Bledá kůže, prázdné oči a mastné vlasy. Chtěla se rozplakat, ale z toho už dávno vyrostla. Ošklivým holkám totiž pláč nesvědčil. Zadržela své slzy v slzných kanálcích.

Někdo zaklepal na dveře. To byla její příležitost! ,,Já tam dojdu!" zvolala a rozběhla se po schodech dolů. Než otevřela, naposledy si prohrábla vlasy svými kostnatými prsty. Otevřela dveře a uviděla Joshe. Tep se jí ve vteřině stonásobně zvýšil.
,,Joshi, ráda tě vidím," řekla a snažila se znít klidně. Nervózně se usmívala a doufala, že se Josh zmíní o jejích nových vlasech.
,,Ahoj, je doma Lily?" zeptal se Josh. Jako kdyby její srdce padlo na dno studny.  Už roky chodila do Bradavic, ale on stejně pořád myslel jen na Lily. Přála si začít křičet a plakat, bušit pěstmi do zdi, servat ze sebe oblečení i kůži.
,,Ne," odpověděla bezbarvým hlasem a než se stačil na cokoliv dalšího zeptat, zavřela mu před nosem.
,,Kdo to byl, Petty?" zeptala se Lily, která vykoukla z koupelny.
,,Nikdo," pravila prázdně Petunie. Jako rozbitý stroj vyšla do svého pokoje, automaticky se zamkla a šla si sednout na postel. Už to tolik neprožívala, ne natolik, aby se rozbrečela. V dětství se vztekala, teď už si zvykla. Bude vždy ta druhá. Ta neviditelná. Ta, která se bude domů vracet ze školy sama a celou noc stráví kartáčováním vlasů. Ten spolužák byl stejně hlupák, takže bylo dobře, že chtěl mluvit s Lily. Co by se ona zahazovala s takovým pitomcem... Otřela si slzu, která se jí drala z oka. Zakázala si plakat. Rychle zamrkala. Velké holky nebrečí. Pevně semkla své rty, aby se nerozkřičela. Prohrála. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy jako hrachy. Nikdy to nebude lepší. Tím si byla jistá. Navždycky bude nešťastná. Umře sama. A nikdo nad jejím odchodem ani nevzdechne. Někdo zaklepal na dveře jejího pokoje a zkusil zabrat za kliku.
,,Petty, můžu za tebou?" ozval se hlásek její dokonalé sestry. Petunie se kousla do spodního rtu, aby ze sebe nevydala jedinou hlásku, jediný vzlyk. Proč se vůbec snažila s ní mluvit? Bylo to ze soucitu? Petunie o soucit nestála! Nechtěla, aby ji Lily litovala. Hněvala se na ni, že si hraje na samaritánku. ,,Dobrou noc. Přeju ti hezké sny," ozvala se znovu Lily. Petunie slyšela, jak kráčí ke svému pokoji. Nenáviděla tu její přehnanou laskavost. Byla by radši, kdyby se Lily chovala tak, jak se určitě cítila - povýšeně! Však k tomu měla důvody - byla krásnější, byla oblíbenější, byla kouzelnice! Petunie Evansová by to nikdy nepřiznala, ale sama sebou hrozně opovrhovala.