Klepala prsty do počítače. Mudlovský svět přinášel spoustu jednoduché práce, při které se nemusela příliš zabývat, co a za jakým důvodem dělá. Stal se z ní stroj. Přepisovala automaticky, aniž by slova skutečně četla.
,,Mio?" ozvala se její kolegyně.
,,Hm?" opáčila Hermiona a dál přepisovala. Nezastavila se ani na vteřinu.
,,Půjdeš s námi na oběd? Jdeme s Lucy a Martinem... To je ten novej z vedlejšího oddělení." Hermiona přepsala další slovo.
,,Ne, děkuju," odpověděla stručně Hermiona.
,,Bože, Mio, vždyť ty vůbec nejíš," řekla kolegyně. Hermioniny prsty se zastavily nad klávesnicí. Na přesně půl sekundy se zatřásly, ale Hermiona se ovládla. Nikdo už ji neznejistí. Vzhlédla ke kolegyni a zahrála úsměv.
,,Jím úplně normálně, jen mi v kantýně nic nechutná," zalhala (dle svého mínění) přesvědčivě.
,,Neber to nijak osobně," začala kolegyně, tento úvod nikdy nevedl správným směrem, ,,ale zdá se mi, že máš poruchu příjmu potravy." Hermiona jí chtěla skočit po krku a zakousnout ji jako králíka. ,,Měla bys začít jíst." Hermiona na tohle byla zvyklá. Nenáviděla to, ale byla připravena.
,,Děkuji za dobře míněnou radu," pravila ledovým hlasem.

,,Kráva jedna pitomá!" zařvala už ve dveřích Hermiona, praštila s kabelkou o zem a něco si začala naštvaně mumlat. Sirius přišel vzápětí.
,,Mám takové tušení, že se něco stalo," řekl a zkoumavě naklonil hlavu na stranu.
,,Víš, jak jsem ti říkala o Claire?"
,,Tvá... kolegyně z práce?" ujišťoval se Sirius. Hermiona přikývla. ,,Co s ní?"
,,Dneska začala o tom, že jsem příliš hubená a měla bych začít jíst a blabla bla bla!"
Sirius si Hermionu prohlédl a zamračil se.
,,Kolik kilo?" zeptal se. Hermionu tato otázka překvapila.
,,Nebudu ti odpovídat," řekla a odešla do kuchyně. Sirius ji následoval.
,,Deset určitě, že?" pokračoval Sirius. Hermiona mlčela, vylila hrníček kávy do dřezu. ,,Mínko, kolik teď vážíš?" vyptával se dál.
,,Do toho ti nic není. Jsem v pořádku. Vážím přesně tolik, kolik bych vážit měla," odpověděla Hermiona.
,,Teď mi lžeš, Mínko," pravil vážným hlasem Sirius. ,,Máš podváhu. O kolik jsi zhlubla?"
,,Pár kilo, jenom pár kilo. Nic, co by tě mělo rozrušovat," trvala na svém Hermiona.
,,Bojím se o tebe. Čekal jsem, až to někdo z tvých známých nakousne... Nechtěl jsem s tím začínat sám."
,,Jsem pořád stejná!"
Sirius zavrtěl hlavou. ,,Pojď si, prosím, stoupnout před zrcadlo," požádal a jako první odešel do ložnice. Hermiona šla za ním, i když nechtěla. Stoupla si před veliké zrcadlo a zadívala se na sebe. ,,Co vidíš?"
Hermiona jeho otázku nechápala. ,,Vidím prostě sebe," odpověděla.
,,Co vidím já?" zeptal se Sirius. ,,Vidím tu dívku, do které jsem se zamiloval? Vypadala moje dívka takhle?" Hermiona pochopila. Teprve nyní skutečně viděla. Měla propadlé líce, kruhy pod očima, oblečení na ní viselo... Vypadala jako mrtvola. Za posledních sedm let shodila čtrnáct kilogramů a ani jednou ji nenapadlo se na sebe podívat. Zastyděla se. ,,Najíš se?"
,,Pokusím se," odpověděla zahanbeně Hermiona, otřela si slzy z tváří a odešla.

Seděla u stolu a nervózně klepala nohou. Hleděla na jídlo a vůbec se jí do toho nechtělo. Jedla jen, když jí bylo zle a cítila, že by omdlela. Najednou měla něco pozřít, aniž by byla na pokraji zhroucení. Nebyla na to zvyklá. Nenáviděla jídlo. Z duše se jí hnusila představa, že by měla normálně a pravidelně jíst. Sirius jí poradil, aby jídlo nakrájela na malé kousíčky, ale u toho skončila.
,,Mínko?" Hermiona vzhlédla od talíře. ,,Dívej se jen na mě. Budeme si povídat a ty vždycky píchneš vidličkou a dáš si sousto do pusy. Ale nebudeš nad tím přemýšlet. Budeš si všímat jen toho nejnádhernějšího muže na světě, jo?" Hermiona se trochu usmála a kývla hlavou. ,,Víš, co na tobě nejvíc miluju? Jak se nikdy nevzdáváš. Když je nějaká překážka, neotočíš se zády, čelíš jí a překonáš ji." Hermiona si vzala do úst první kousek a pomalu žvýkala. ,,Víš, kolikrát jsi mi zachránila život?"
,,Jednou," odpověděla.
,,Chyba. Každý den jsi mi zachraňovala život," odpověděl Sirius. ,,Bez tebe jsem vlastně nežil. Dokud jsem tě nepoznal, byl jsem osamělý. Navíc jsem všechny ztratil... Nebylo to jednoduché... Smířit se s tím. Pak jsi přišla ty, silná a zároveň tak něžná. A já se do tebe celý zbláznil!"
Hermiona se zasmála a stydlivě odvrátila zrak.
,,Ne, vážně, Hermiono! Nikdy jsem nečekal, že by mě mohlo potkat takové štěstí. Ty jsi mě zachránila." Hermiona začala tiše plakat. ,,Nepokládej tu vidličku," řekl něžně. Hermiona se zhluboka nadechla a pevně chytila vidličku. ,,Nechtěl jsem, abys byla smutná. Naopak, měla by ses radovat z toho, jak jsi dokázala změnit něčí život k lepšímu." Sirius vyprávěl dál, až najednou Hermiona uslyšela cinkavý zvuk talíře. Znovu píchla vidličkou, ale na žádný kousek jídla nenarazila. ,,Jsi úžasná, Hermiono!" zvolal radostně Sirius. ,,Zvládla jsi to! Koukni se!" Hermiona pohlédla na prázdný talíř. ,,Jsem tak pyšný! Moje Mínka jí! Moje milovaná Mínka se najedla!!!" Sirius vyskočil na nohy a začal tleskat a hulákat. Hermiona se rozesmála a schovala si tvář v dlaních. Byla vyčerpaná - první skutečné jídlo, které snědla za celé roky.