Hermiona vyšla z hospody, ani nevěděla, jestli ji Ginny následuje.
,,Budeš chtít doprovodit?" zeptala se Ginny. Hermiona se k ní otočila. Téhle otázky se obávala. Chtěla pouze domů, už nechtěla žádné rozhovory o mateřství, už nechtěla poslouchat ten její radostný hlas. Pohlédla na nádhernou Ginny, která jen zářila. Jako kdyby pod srdcem nosila nejcennější poklad. Hermioně se chtělo plakat a křičet zlostí.
,,Děláš si legraci? Jsi těhotná. Hned se přenes do hotelu a odpočívej. Mám to domů kousek," odpověděla Hermiona a zahrála něco jako úsměv.
,,Mohla bych přenést nejdřív tebe..." nabídla Ginny. Hermiona zavrtěla hlavou.
,,Už jsem si odvykla, bylo by mi hrozně zle. Ani dřív jsem neměla přenášení ráda, natož teď."
,,Tak ti mám zavolat taxík?" snažila se dál Ginny. Její starostlivost byla dojemná... a naprosto zbytečná.
,,Ne, děkuju. Projdu se. Ráda se procházím," ujišťovala ji Hermiona. ,,Děkuju ti za dnešní večer." Krátce Ginny objala.
,,Tak se opatruj, Mio." Hermiona se neupřímně zasmála, jako kdyby se starostlivosti ostatních vysmívala. ,,Až zase někdy budu mít čas, ozvu se ti a sejdeme se, jo?" Hermiona souhlasila a v duchu se tajně modlila, aby se s ní až do porodu neviděla.
,,Pozdravuj Harryho." Ginny přikývla, zamávala jí a zmizela v uličce, kde se přemístila domů.

Z krabičky vyndala cigaretu a začala se otáčet, aby jí vítr nesfoukl plamínek. Nakonec se jí podařilo cigaretu zdárně zapálit, zhluboka potáhla.
,,Neměla bys kouřit," upozornil ji něžně hlas. Hermiona vzhlédla a podívala se Siriusovi do usměvavé tváře. Teatrálně zakoulela očima a vydechla lehce štiplavý kouř. Mlčky se vydali domů. Teprve když zabočili do vedlejších uliček, Hermiona promluvila.
,,Nevěděla jsem, že mi přijdeš naproti," poznamenala.
,,Byl jsem si jistý, že kamarádčin doprovod odmítneš," řekl na ujasnění Sirius.
,,A přesně jsi věděl, kdy odejdu..." pokračovala Hermiona.
,,V tom se, má drahá, neměníš. Z jakékoliv akce odcházíš velice brzy. Ale ne příliš brzy, abys neupadla v podezření."
,,Podezření?" zopakovala Hermiona poslední slovo, kterému nechtěla porozumět.
,,Nepřeješ si, aby si lidé všimli, jak se jim straníš," odvětil Sirius. Měl pravdu. Hermiona nenáviděla lidi. Dokonce i ty, které měla ráda, svým způsobem nenáviděla. Nebyla schopná jim hledět do očí, nechtěla s nimi mluvit, netoužila po společnosti. Na Siriusova slova neodpověděla nic. Za to se rozhodla bránit se nejlehčím způsobem, který existoval.
,,Dřív jsi se mnou chodil všude," špitla vyčítavě. Odklepla přebytečný popel a ten se zatřepotal ve větru.
,,Nebyl jsem pozván," zavtipkoval a zazubil se.
,,Chodil jsi, i když jsi zván nebyl," hájila nadále svou výtku.
,,Hermiono, tehdy jsem s tebou chodíval, protože jsi byla ustrašená a já ti chtěl pomoct."
,,Teď taky potřebuju pomoc."
,,Ne tak velkou. Vždyť vidíš, šel jsem ti naproti." Hermiona nebyla spokojená s jeho vysvětlením. Nerada chodila do společnosti, ale se Siriusem to bylo aspoň trochu snesitelné. Teď ji nechával samotnou a Hermiona se zlobila.
,,Nelíbí se mi to, Siriusi, nelíbí," šeptala Hermiona. ,,Víš, jak těžce tohle všechno snáším. Nejsem připravená." Potáhla z cigarety a vydechla kouř nosem.
,,Jsi," odvětil krátce. Hermiona na to chtěla odpovědět uštěpačně, ale zrovna procházeli nějací lidé. Sklopila zrak a na vteřinu se tvářila, že se jí nic netýká. Jako by na chvíli zmizelo její lidství. Kdyby mohla, splynula by se stěnou. Vklouzla by omítky a cihel a zůstala by ve zdi. Stala by se zdí. Potkávání cizích lidí Hermioně přinášelo záchvaty paniky, které schovávala právě za absolutní lhostejností vůči světu.
,,Co ti Ginny povídala?" zeptal se Sirius.
,,Je těhotná."
,,Neříkáš to moc nadšeně," poznamenal Sirius. Hermiona si povzdechla. Už je to tu zase.
,,Já jsem nadšená. Moc nadšená! Nikdy jsem nebyla nadšenější! Jen nevím, proč mi to musí takhle předhazovat!"
,,Nic ti nepředhazuje. Chtěla ti oznámit radostnou novinu. Na tom není nic špatného."
Hermiona se prudce zastavila a pohlédla na Siriuse. ,,Proč nejsi nikdy na mé straně?"
,,Jsem vždy jen na tvé straně," odpověděl bez mrknutí oka.
,,Ne, nejsi. Řeknu tohle, nesouhlasíš. Řeknu tamto, vymlouváš mi to..."
,,Hermiono," skočil jí do řeči, i když Hermioně už stejně došla slova, ,,vím, jak se cítíš. A ne, teď mi neodporuj, vím to. Neberu na lehkou váhu tvé trápení. Jen... Nejsi na světě sama. Jsou kolem tebe lidé, ti lidé mají city, ti lidé mají svá vlastní trápení. Vžij se i do jejich situace," požádal ji mírně. Hermiona začala hystericky hrabat v kabelce. Našla krabičku, vyndala cigaretu a zapálila si.
,,Neříkej, že nemám kouřit!" varovala mumlavě  s cigaretou v ústech.
,,To je celé? Nic na to neřekneš? Nezkusíš se nad tím aspoň zamyslet?" Hermiona trhla hlavou, jako kdyby jí jeho hlas způsoboval bolest.
,,Zamýšlet? Mám se... zamýšlet? Zamyslel se někdo z nich nad tím, jak se cítím já? Proč bych měla? Mám všem gratulovat, že mají tucet dětí? Mám jim kupovat dárky? Mám být nejlepší tetičkou na světě jen proto, že sama dítě mít nikdy nebudu?"
,,Tohle neříkej. Budeš mít děti. Není důvod, proč by se to nepodařilo..."
,,Ne," odmítla rázně Hermiona. ,,Nebudu mít děti. My nebudeme mít děti."