První hodina obrany proti černé magii byla zábavná. Rebecca už věděla, že profesor se jmenuje Remus Lupin, Brumbál ho první večer představil celé škole. Vypadal ,,uťáple", myslela si, že jeho hodiny budou úplně jiné. Myslela si, že bude sotva slyšet a bude probírat pouze teorii. To se ale pěkně mýlila! Hned co vešli do učebny, zabouchly se za nimi dveře. Ocitli se v šeru. Profesor tam nebyl. 
,,Co se to, sakra, děje?" zeptala se jedna zmijozelská dívka a zamířila skrz učebnu ke schodům, které vedly do kabinetu. Rebecca se za ní rozběhla, chytila ji za loket a strhla ji k sobě. ,,Co blbneš?!" osopila se na ni zmijozelská dívka.
,,Copak nevidíš do silové pole? Kdybys na ty schody stoupla, odletíš přes půl místnosti," pravila důrazně Rebecca.
,,Proč by tohle něco takovýho dělal?" zeptal se jeden ze spolužáků.
Rebecca se rozhlédla po místnosti, zmapovala situaci a pronesla jistým hlasem: ,,Je to zkouška. Měli bychom se odsud dostat."
,,A jak to asi uděláme?"
Rebecca si svlékla hábit i svetřík, vyhrnula si rukávy košile a odpověděla: ,,Musíme hledat vodítka."

Jeden ze zmijozelských  chlapců chytil klíč a rozběhl se ke dveřím od učebny. Ozvalo se hlasité cvaknutí a pak se dveře otevřely. Havraspárští a zmijozelští zajásali a vydali se na další hodinu. Zabralo jim to víc času, už dávno byla přestávka. Rebecce to nedalo. Zůstala ve třídě a snažila se poklidit nepořádek. Všude byly nápovědy, pergameny a ohořelé kousky očarovaných svícnů, které na ně ještě před pár minutami útočily.
,,Dobrá práce, slečno," řekl Lupin. Rebecca sebou polekaně trhla a otočila se ke schodům, po kterých scházel profesor Lupin. Měl na sobě manšestrové kalhoty a béžový svetr. Obyčejný muž, byl to pouze obyčejný muž, ale Rebecca pocítila to stejné, co cítila i ve vlaku. Její srdce se rozbušilo. Dívala se na něj po celou dobu, co on sledoval své nohy jdoucí ze schodů. Když vzhlédl, Rebecca se musela pousmát, stydlivě sklopila zrak. 
,,Zvládli jsme to jako tým," odpověděla.
,,Ale vy jste zachránila spolužačku před poměrně nepříjemným překvapením, toho si velice cením."
Rebecca vzhlédla a zadívala se mu do očí. Jako kdyby celé ty roky předtím se nikdy pořádně nekoukala. Konečně pořádně viděla... a nemohla se vynadívat.
,,Byla to skvělá hodina. Moc jsem si ji užila."
Tentokrát se trochu nesměle usmál Remus Lupin. ,,Říkáte to jen proto, abyste potěšila začínajícího učitele, že? Chcete, abych se necítil špatně."
,,Ne, skutečně. Bylo to akční a chytré, museli jsme spolupracovat a dát hlavy dohromady. Vlastně ani nevadilo, že jsme byli celou dobu bez profesora."
Remus Lupin se zasmál, velice tiše, jako kdyby perfektně kontroloval každý sval ve svém těle.
,,Myslela jsem to tak, že i když jste nás neinstruoval..." začala spěšně vysvětlovat Rebecca. Lupin jemně pozvedl ruku v gestu, aby zmlkla.
,,Já vím, jak jste to myslela," ujistil ji. Jejím tělem se rozlilo příjemné teplo. Věděl, jak to myslela. Chápal ji. Rozuměl jí. Jako kdyby objal její duši.
,,Už mám hodinu přeměňování. Musím... musím jít." Začala couvat ze dveří. Nechtěla odcházet. Bylo to tak příjemné být v Lupinově přítomnosti.
,,Jistě, utíkejte. Rád jsem vás poznal, slečno..."
,,Rebecca," řekla bez rozmyšlení. Pousmál se. Chtěl po ní příjmení, ale nespíš ho její reakce potěšila.
,,Rebecco," pravil nakonec. ,,Vy jste ta z vlaku, že?"
Rebeccu ta otázka zaskočila. Ani nedoufala, že by ji mohl poznat. Přikývla.
,,Obdivuji vaši statečnost. Procházela jste vlak jen pár momentů poté, co ho okupovali mozkomoři."
,,To je moje práce. Já jsem prefekt, víte," vychrlila ze sebe Rebecca, aby si nemyslel, že je nějakou hrdinkou. Jeho oči se rozzářily pobavením.
,,V tom případě, díkybohům, že takové prefekty na škole máme."
,,Díkybohům, že máme na škole profesory, kteří v případě nebezpečí mozkomory zaženou," opáčila Rebecca. ,,Na viděnou, pane profesore," rozloučila a rychlým krokem odešla. Obyčejný muž, jen obyčejný muž, přemítala ve své mysli. Vždyť nebyl ničím výjimečný. Tak proč od něj nedokázala spustit oči? Proč na něj nedokázala nemyslet?

https://youtu.be/U0ZxssmGEcU