„Už?" zajímal se Junho.

„Skoro," zněla odpověď. „Ještě vydrž."

„Nechápu, proč-"

„Protože je to překvapení, Junho. Proto."

Dongpyovo vysvětlení mu nijak neodpovídalo na to, proč musí se zavázanýma očima absolvovat cestu z venku skrz několik pater. Vždyť by bohatě stačilo, aby si nasadil šátek až těsně před vchodem do jejich bytu. O tom však Dongpyo nechtěl ani slyšet – expertem na Vánoce tu byl koneckonců on, jak správně podotknul. A tak se Junho motal vstupem do paneláku, přes recepci až k výtahu, zatímco ho jeho spolubydlící držel za předloktí a navigoval.

„Pozor, práh."

Zvedl nohu akorát tak včas, aby podrážkou neškrtnul o překážku čnějící několik centimetrů do vzduchu.

Junho přes oběd, a následně i notný kus odpoledne, přebýval u svých rodičů. To byl jeho vlastní nápad – a Dongpyo se té myšlenky chytil s takovým nadšením, že už to ho mělo varovat.

Když se vracel, chlapec ho poprosil, aby mu zavolal, až se bude blížit. Jen co se ocitl v areálu, kde se nacházely jejich koleje, Dongpyo mu běžel naproti s bundou ledabyle přehozenou přes ramena a papučemi na nohou, a už z dálky na něj mával kusem jasně červené látky.

„Už?" zopakoval.

Slyšel, jak vedle něj jeho společník šátrá v kapse a vytahuje z ní klíčky. Vzápětí už ho tahal za kabát, aby zastavil. Na Junhovu otázku se tentokrát neobtěžoval odpovědět.

Zavedl Junha do předsíně a pomohl mu sundat batoh a vysvléct se do trička. Pod nohy mu přisunul pantofle a Junho do nich poslepu vrazil nohy.

„A teď...?"

Sotva to vyslovil, drobné ruce ho popadly kolem ramen a jaly se ho postrkovat hlouběji do bytu. Loktem jen těsně minul rám dveří. Dongpyo ho pomalými kroky navedl přibližně doprostřed místnosti a pak ho instruoval, ať počká.

„A nekoukat!" upozornil ho. Junho ho neviděl, ale byl si jistý, že mu chlapec hrozí prstem.

Poslechl – s rukama založenýma na prsou nehybně vyčkával, co bude dál.

Soudě podle toho, co slyšel, Dongpyo pobíhal po pokoji jako zdivočelá veverka. Cupitavé kroky tu a tam narušilo šustění a zvuky, jako když se něčím těžkým šoupe po podlaze. V jednu chvíli cosi blízko něj zarachotilo, až se Junho polekal, že se něco rozbilo. Kakofonie zvuků trvala dobrých několik minut, než nakonec kroky ustaly a byt opět utichl.

Junho se ještě chvíli neodvažoval promluvit: a když se konečně nadechl, Dongpyo ho předběhl.

„Můžeš."

Stáhnul si pásku z očí.

Na pohled, který se mu naskytl, pravděpodobně jen tak nezapomene. Zatímco on pobýval u rodičů, Dongpyo nezahálel. Okna i parapety byly ověšené vánočními řetězy. Do oček záclon byly zapletené umělé jehličnaté větvičky. Na klikách, rozích nábytku a dokonce i na lustru se pohupovaly zavěšené ornamenty ve tvaru hvězdiček a sněhových vloček.

Přes gauč byla přehozená zbrusu nová zeleno-červená kostkovaná deka. Stejnými barvami zářilo i prostírání. Svíčka na stole zvesela hořela. Velké stropní světlo zůstalo zhasnuté, a plamínek tak vrhal odlesky do svého nejbližšího okolí.

Na talířku na kuchyňské lince bylo vyskládané jejich vánoční cukroví a několik misek s čerstvým ovocem. Bytem voněla sladká esence vanilky, skořice a ovocné šťávy.

Ve společných prostorách svítil stromeček – červená, modrá, žlutá a zelená světýlka obarvila Junhovy cedulky s kousky vět a odrážela se od kulatých baněk. Dole pod nejnižšími větvemi se dokonce povalovalo několik malých balíčků zabalených v lesklém papíru a ovázaných mašlemi. Ozdoby rozličných tvarů a velikostí se ve tmě třpytily jako drahé kamení.

Připadal si, jako by se ocitl v pohádce.

S ústy pootevřenými úžasem vstřebával všechnu tu krásu. Jestli jsou tohle Vánoce, potom nejsou zdaleka tak špatné, jak si je představoval.

„Překvapení!"

Zatímco obdivoval nazdobený byt, Dongpyo se proplížil Junhovi za záda a teď na něj zezadu vesele volal. Když se za ním otočil, chlapec už před ním nadšeně péroval na špičkách. Na hlavě měl červenou čapku s bambulkou, kolem krku omotaná blikající světýlka, a na rtech ten nejupřímnější široký úsměv.

„Na," vtisknul mu cosi do ruky. Při bližším pohledu Junho rozeznal stejnou santovskou čepici, jakou měl Dongpyo naraženou přes uši. Nemusel být žádný génius aby pochopil, co se po něm chce.

Ještě si ani nestihnul čapku pořádně nasadit a Dongpyo mu už podával dárkovou tašku zavázanou zlatou stuhou.

„Tohle je pro tebe," oznamoval mu s hrudí vydmutou pýchou.

„Děkuju," vydechl, zaskočený rychlým vývojem událostí. Uvědomil si, že dárek pro Dongpya zůstal schovaný u něj v pokoji. „Můj dárek pro tebe..."

„Počká," ujistil ho. „Rozbal tenhle!"

Zatáhnutím rozvázal mašli a zašátral v tašce. Prsty nahmatal cosi měkkého, chlupatého. Vytáhl předmět na světlo – chvilku mu trvalo rozpoznat, co vlastně drží v rukou, ale pak vykulil oči, když v dárku rozpoznal sněhobílé klapky na uši.

„To abys mě nemusel pořád poslouchat," vysvětloval Dongpyo celý rozesmátý. „Tak zkus si je, honem!"

To už Junho nevydržel a vyprsknul smíchy. Dovolil mladšímu, aby mu klapky přetáhl přes hlavu. Musel v nich vypadat komicky, ale to ho v tu chvíli vůbec netrápilo. Když viděl, jakou radost z dárku jeho spolubydlící má, nezáleželo mu na ničem jiném.

Menší chlapec si ho pobaveně prohlížel, a pak náhle zvážněl.

„Děkuju," pověděl Junhovi.

„Hm?"

„Děkuju, že ses rozhodl strávit Vánoce se mnou," odpovídal na nevyřčenou otázku v Junhových očích. Potom se k němu naklonil blíž – a než mohl jakkoliv zareagovat, vtisknul mu letmý polibek na tvář.

„Veselé Vánoce, Junho," popřál mu, když se s úsměvem odtáhl zpět.

V tom okamžiku se cosi uvnitř něj zlomilo.

Nechal dárkovou tašku spadnout k zemi. Ruce mu vystřelily od těla a dlaněmi popadl chlapcovy tváře; jen matně si při tom uvědomoval, že Dongpyo hoří úplně stejně jako on už celé týdny. Palcem mu zlehka přejel po spodním rtu, a chlapec jej pozoroval těma svýma velkýma, tmavýma očima, ve kterých se odrážely celé světélkující galaxie.

„Junho..."

„Tiše," zašeptal a sklonil se k němu.

Jejich obličeje do sebe zapadly jako dva kousky skládačky. Junhovy rty se jemně otřely o ty Dongpyovy. Pootevřel ústa a nechal je sklouznout po plném spodním rtu, vychutnávaje si každičký okamžik. Bylo to neohrabané, neumělé a mokré... a také to nejkrásnější, co kdy Junho pocítil.

Nesmělé polibky ustupovaly stále vášnivějším. Špička nosu otírající se o jeho tvář; Dongpyova ruka na jeho temeni, přitahující si ho blíže k sobě, a rty; teplé, vlhké a jenom pro něj, dokud jim oběma nedošel dech.

A když je potřeba kyslíku přece jen donutila vzdálit se... když znovu pohlédl do chlapcových očí a spatřil v nich mísit se něhu, úžas a slzy – ty samé slzy, co mu tehdy otíral z tváře při jejich nočním rozhovoru...

Mělo mu to dojít už dávno.

Ukradl si pro sebe ještě jeden polibek, než svému příteli úsměv oplatil.

„Veselé Vánoce, Dongpyo."