Vzduch byl cítit po cukru a vanilce. Sladká vůně provoněla celý byt, přestože pramenila v kuchyni. Na kulatém jídelním stolku, umístěná v keramické mističce, hořela svíčka. Z rádia hrály tóny pomalé vánoční písně a cinkání rolniček se mísilo s klapáním plastu o dřevo, doplněné o příležitostné zařinčení nádobí.

Kuchyňskou linku pokrývala tenká vrstva mouky. Bílý prášek poletoval v obláčcích kolem a svou cestu si našel do všech možných zákoutí a záhybů: na rolák, do vlasů i na špičku nosu.

Junho hnětl dlaněmi, co muselo být už třetí várka těsta. Směs se mu lepila za nehty a mezi prsty, přestože do ní přidal bohaté množství mouky, ale čím déle silou celé paže obracel a převaloval těsto tam a zpět po dřevěném prkénku, tím méně mu ho utkvívalo na rukou.

„Myslím, že tohle už vyjde."

Jeho spolubydlící výjimečně nepobíhal kolem ani nežvatlal Junhovi do ucha. Postával kousek stranou s rukama založenýma za zády, mírně vykloněný vpřed. Se soustředěným výrazem pozoroval, jak těsto pod Junhovými šikovnými pohyby nabývá tvar.

Ten teď na okamžik zastavil a usmál se Dongpyovým směrem.

„Vypadá líp, než to předchozí," souhlasil.

Nad obočím se mu od námahy začal tvořit pot. Zvedl ruku, aby ho setřel hřbetem předloktí, ale druhá ruka mu v tom střelhbitě zabránila.

„A-a-a," brzdil ho Dongpyo. „Počkej."

Odněkud zpod linky vykouzlil papírovou roli a utrhl z ní dva čtverečky. Ty v mžiku složil na menší a začal jimi jemně oťukával Junhovo čelo.

Žili spolu už dost dlouho na to, aby nad takovým chováním nepozvedl obočí.

„Připadám si jako chirurg," pokusil se místo toho o vtip.

„Taky máš stejně důležitý úkol."

„Co přesně?" zajímal se. „Udržet toto nebohé těsto naživu před tvými pokusy o pečení?"

„Hotovo," ignoroval chlapec jeho poznámku.

Prosmýkl se kolem něj, aby použitý ubrousek vyhodil do koše, a on se mezitím znovu pustil do práce. Dongpyo ho ještě chvíli zaujatě pozoroval, než mu zaťukáním na rameno dal najevo, aby ustoupil.

„Ukaž, jsem na řadě," pobídl ho.

Ukročil stranou a nechal mladšího, aby ho vystřídal. Rukama se zapřel o okraj linky a s hlavou zamyšleně nakloněnou ke straně pozoroval, jak Dongpyo postupně uplácává čokoládové těsto do kuličky, kterou by mohli později strčit do kolejní lednice.

Píseň v rádiu skončila a začala hrát nová, pomalejší, ale o nic méně vřelá. V téměř neznatelném pohybu přenášel váhu z jedné nohy na druhou, kolébaje se v pozvolném rytmu, ztracený v myšlenkách a vánoční melodii.

„Promiň," ozval se zničehonic Dongpyo.

„Cože? Za co?"

Chlapec vzhlédl od své práce a jejich pohledy se střetly.

Dongpyo několikrát rychle zamrkal. „Promiň, že to musíme dělat znovu," vysvětloval. „Měl jsem si to předtím líp nastudovat."

„Dongpyo..."

„Je to můj výmysl, já vím. Promiň, že tě s tím tak otravuju. Když já..."

Nechal konec věty vyznít do ztracena: a Junho poprvé zatoužil po tom, aby dokázal nahlas vyslovit, co se mu honilo hlavou.

Že svět jako by se zastavil pokaždé, když chlapec zakloní hlavu a plné rty se roztáhnou v úsměvu, který v tom okamžiku patří jenom jemu a nikomu jinému.

Že pod stoickým výrazem, jež jen tu a tam přeruší drobný úsměv a přivřená víčka, Junho hoří studem, rozpaky i nedočkavostí zároveň. Že něco uvnitř něj radostně poskočí pokaždé, když se vzduchem rozezní zvonivý smích, a jemu se při tom zvuku podlamují kolena a srdce mu v hrudi bije na poplach jako zběsilé.

Že posledních několik minut nechává své ruce nečinně spočívat na lince, jen kdyby se ty Dongpyovy, ulepé od těsta, mouky a cukru, ocitly v jeho bezprostřední blízkosti; kdyby snad drobný chlapec zatoužil vzít do svojí tu Junhovu.

Že by obešel třeba celý svět, kdyby to mělo znamenat chlapcovo štěstí. A že žádné množství slaného ani tekutého těsta nedokáže Junhovi zkazit tento perfektní okamžik.

Když se však nadechl v odpověď, vypadlo z něj prosté: „To nevadí."

Kdyby však mohl... kdyby mu náhle nevyschlo v ústech a jazyk se mu nelepil k patru, a v krku se mu nevytvořil knedlík, co mu znemožňoval ze sebe vydat jedinou hlásku; kdyby jen tušil, jak správně poskládat slova k sobě tak, aby propůjčily hlas jeho myšlenkám...

Kdyby to dokázal, řekl by mu to. Pověděl by mu všechno.

Mohl jen domýšlet, na co v tom okamžiku myslel jeho společník. Dongpyo ustal v pohybu s rukama stále zabořenýma v čokoládové směsi a prohlížel si ho se stejně zasněným výrazem, jakým ho Junho pozoroval předtím, když uplácával těsto do kuličky.

„Skoč pro fólii, než se ti to zase rozteče pod rukama," pověděl mu Junho, jen co opět našel hlas.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

„Yah!" pleskl ho Dongpyo po paži. Mouka a čokoláda se obtiskla do rukávu Junhova svetru. „To bylo jen jednou!"

Pak se ale rozesmál – Junhovo srdce se v tu chvíli propadlo až do kalhot – a se zástěrou uvázanou kolem krku se rozběhl hledat v přihrádce s kuchyňskými potřebami potravinovou fólii.