Sníh z minulého týdne se vrátil, tentokrát s novou vervou. Vločky ho zastihly nepřipraveného. Usazovaly se spěchajícímu Junhovi na kabátu a studily ho za krkem a na rukou, zatímco chvátal ulicemi Soulu s batohem naloženým nákupem vstříc teplu kolejí. Cestou se ale přece jen ještě zastavil v jedné boční uličce a objednal pro ně jídlo z Dongpyovy oblíbené restaurace – jako omluvu za prázdnou ledničku.

Naštěstí to od pouličního stánku neměl domů daleko. Pár minut na to už vystupoval z výtahu.

Že se blíží „domovu" ho upozornil i telefon. Přístroj se automaticky připojil k internetu a zavibrováním mu oznamoval nově příchozí zprávu.

Zamknul za sebou a tašky s nákupem a jídlem opatrně položil před sebe na zem, zatímco očima přelétával chat s Yohanem. Jednou rukou zběžně vyťukal odpověď, zatímco tou druhou si rozvazoval šálu. Palcem potvrdil odeslání a nadechl se, aby zavolal, že je doma – zvyk, co si osvojil od Dongpya – když tu k němu dolehl zvláštní zvuk.

Ustrnul jako socha a chvíli poslouchal, aby si byl stoprocentně jistý, ale brzy poznal, že se neplete. Skutečně to znělo, jako když někdo uvnitř pláče.

„Dongpyo?" křiknul jméno svého spolubydlícího.

Tlumené vzlykání ustalo jako lusknutím prstu, ale žádná odpověď nepřicházela. Skopnul boty z nohou a ani se neobtěžoval je narovnat do botníku. Popadl tašky, kabát ledabyle přehodil přes poutko a vešel do společného prostoru.

V kuchyni ani obývacím pokojíčku nebylo živé duše. Dokonce i světýlka vánočního stromečku, jindy vesele blikající celý den, zůstávala vypojená ze zásuvky.

„Haló?" zkusil to znovu.

Když se ani teď neozýval, odložil Junho jídlo na stůl, přešel k pootevřeným dveřím Dongpyova pokoje a zaklepal.

„D-dále," ozvalo se po krátkém zaváhání, a Junho vstoupil dovnitř.

Jeho spolubydlící ležel na posteli natažený na břiše. Na polštáři se mu válel notebook, zpoza kterého teď vykukovala chlapcova tvář. Veselý dětský obličejík, který si Junho zvyknul vídat, se změnil k nepoznání – Dongpyo měl zarudlé oči i nos, a napuchlé tváře. Po lících se mu kutálely slzy, a kruhy pod očima měl vlhké od pláče.

„Co se proboha... jsi v pořádku? Stalo se něco?"

Hlavou mu problikávaly hororové scénáře, k čemu tu mohlo dojít, zatímco byl pryč. Obdržel Dongpyo nějaké špatné zprávy z domova? Nepovedl se mu test ve škole? Ublížil si nějak?

Chlapec jako by mu četl myšlenky. „Ne, to není... není to tak, jak to vypadá. Hele," posadil se a ukázal k počítači, a hned přístroj otočil směrem k Junhovi. Na obrazovce svítil záznam jakéhosi seriálu. Junho se v těchto věcech nevyznal, ale kostýmy a tváře herců až příliš nápadně připomínaly věci, na které se kouká jeho matka se svými kamarádkami.

„To je...?" zeptal se.

Dongpyo usušil slzy do rukávu a zasmál se. „Jo. O nic nejde, vážně," ujišťoval Junha. „Já brečím často."

„Aha," zahuhlal, neboť nevěděl, co jiného na to říct. Sám naposledy plakal, když ještě chodil na základní školu.

„Je to jen hloupý romantický seriál, nic víc."

Z nějakého důvodu ho Dongpyovo tvrzení úplně nepřesvědčilo. Střelil po něm nedůvěřivým pohledem. „Brečíš u toho, jak si dva herci dávají pusu?"

Na jeho tváři se nyní stejnou měrou mísilo dotčení i stud; jako by byl znovu malým klukem a rodiče ho přistihli při lži.

„No..."

„No?" dorážel na něj.

„Když ono... by bylo pěkné... to zažít, víš?" zamumlal.

...

...

... ach.

„Neboj, taky se někdy dočkáš," pokusil se ho utěšit, ale Dongpyo vehementně vrtěl hlavou ještě dřív, než to dořekl.

„Já... jsem s nikým nikdy nechodil," přiznal.

To byla pro Junha novinka. Ne že by nad něčím takovým přemýšlel – Dongpyův osobní život nepatřil k věcem, kterými se ve volném čase intenzivně zaobíral. Z nějakého důvodu však předpokládal, že s tím, s kolika lidmi se baví a kolik kamarádů všude má... inu, že vztahy pro něj nejsou nic neznámého.

„To přece nevadí. Třeba to přijde později."

Ale chlapec jeho chabým pokusům nenaslouchal. Z koutku oka mu ukápla osamělá slza a vpila se do polštáře.

„Někdy mám pocit, že lezu lidem na nervy," svěřil se mu tichým hlasem. „Že si o mně myslí, že jsem otravný, a že mě nemůžou vystát."

Jeho hlas s každým slovem klesal, až nakonec přešel v pouhý šepot. „Bojím se, že zůstanu sám, Junho. Že se nenajde nikdo, kdo by se mnou chtěl trávit čas. Že... že nebude nikdo, kdo by mě dokázal mít rád," zakončil chabě.

Na tato slova Junho neměl odpověď.

Dlouho seděli mlčky, každý v zajetí svých vlastních myšlenek. Nakonec to byl právě on, kdo přerušil ticho. Beze slova přešel k chlapcově posteli a z kapsy vylovil balíček papírových kapesníků.

„Můžu?"

Přikývl. Junho rožkem kapesníku opatrně otíral třpytící se slzy, zatímco jej Dongpyo pozoroval s pootevřenými ústy a třesoucím se rtem. Něco v jeho pohledu ho donutilo vzpomenout si na den, kdy se poprvé potkali. Tenkrát si jej chlapec prohlížel se stejným němým úžasem.

S opatrností, jako by zacházel se starožitným porcelánem, Junho osušil uslzené oči a tváře.

„Na," podal mu, co zbylo z balíčku kapesníků, když skončil. Potom se otočil na podpatku, ruce vrazil hluboko do kapes, a se zraky upřenými k podlaze, bez jediného dalšího pohledu na svého spolubydlícího, opustil Dongpyův pokoj.