2. Kapitola

  Opíral jsem se o rám dveří, pozorujíc jí. Ležela na posteli tak klidně, její hrudník se s každým nádechem lehce nadzvedl a pak zase klesl. Bez toto nepatrného pohybu by člověk mohl říci, že nežije. Ostatně není to tak dávno, co stála na prahu života a smrti. Stačilo jedno jiné rozhodnutí a její srdce mohlo přestat bít navždy. Její oči už nikdy nemusely vidět další východ slunce, navždy by je pohltila temnota.
  Jakou mají vůbec barvu, nevšiml jsem si? V parku bylo šero, tma vše zkreslovala. A teď jsou skryty pod zavřenými víčky. Mohu jen hádat, odstín jejích drobných diamantů. Předpokládám, že právě ony jsou největším klenotem, zdobící její tvář. Ačkoliv zrovna ona patří mezi šťastlivce, které Bůh obdaroval krásou. Tedy, za svůj život  jsem viděl i oslnivější dívky, ale tahle také není k zahození.
  Dlouhé vlasy se jí vlní po polštáři a já si pořád nejsem jistý barvou. Na místech, kde na ně dopadají sluneční paprsky jako by byly světlounce hnědé až skoro blonďaté. Ale prameny schované ve stínu přecházejí od tmavě hnědé až po černou a místy se také zbavují do ebenové modré, jako havraní křídla. Dokonale kontrastovaly s menšími plnými rty, tvarem připomínající srdce.
  A přes to všechno mě nejvíce zaujala drobounká, sotva patrná jizvička pod pravým koutkem. Na kráse jí neubírala, spíše byla připomínka toho, že nic není dokonalé. A že život si pohrává s námi všemi, bez výjimek.
  V těch slabounkých bílých šatech, vypadala tak křehce a nevinně. Jenže, v tom možná spočíval její problém, vyčnívala mezi ostatními. Bylo jen otázkou času, než na ní život zanechá první stopy osudu. Stejně jako když máte nový bílý ubrus, dříve nebo později se na něm objeví první skvrna a pak už se budou přidávat další a další, až je nakonec přestanete počítat.
  Znovu na ni pohlédnu, snažíc se odhadnout, jaký příběh skrývá. Co jen jí dohnalo k takovému sebedestruktivnímu  kroku? Už zase se objevila moje záliba, vymýšlet něčí příběh.
  Zadumán svými myšlenkami jsem si ani nevšiml, že se probouzí, dokud na mně nepromluvila: „Kde to jsem?” Její  hlas zněl ještě tak rozespale, ale to se  změnilo, jakmile její mozkové buňky začaly opět fungovat. „Co se pokazilo, že jsem se ocitla tady? Hlavně mi neříkej, že si ze mě udělal upíra. Protože to jsme si nedomluvili.” Trhavé nádechy jí jen sotva mohly stačit i přesto však nehodlala přestat mluvit, dokud neřekne vše, co má právě na srdci. „Měl si tak jednoduchý úkol, který prostě nemohl dopadnout špatně. Nechtěla jsem nic proti tvé přirozenosti. Bylo tak těžké vysát mou krev do poslední kapky, protože co si pamatuju, tak to šlo dobře?" Rozčilovala se, až zapomněla na její předchozí vykání, které mě přišlo směšné už od začátku, vždyť nejsem zase tak starý, tedy obrazně řečeno. Přitom jemně krčila nos, takže to vypadalo spíše roztomile než aby to nahánělo hrůzu.
  A pak se z ničeho nic zvedla. Jen tak tak se mi ji podařilo zachytit, než se její obličej setkal se zemí.
  „Tak zaprvé, není dobrý nápad zvedat se tak rychle, obzvlášť ne, když si ztratila tolik krve.” Konečně promluvím a položím ji zpět na postel. Ta se pod ní ani neprohne, jako by nic nevážila. Zatřepu hlavu a pohlédnu do jejich očích.
  „A věř mi, nic z tohoto nebylo v mém plánu. Sám jsem z toho zmatený.” Naváži na její předchozí slova. „Je to vlastně tvoje chyba, kdyby si nepromluvila a nechala zavřené oči, už bys mě tu neotravovala." Pokračuji rozladěně, přesto však klidněji než dívka přede mnou. Jen zjistím, co tento náš problém způsobilo a pak jí dám sbohem.
  „Nejsi upír, jestli tě to uklidní." Konstatuji, skoro až chlácholivě. Poslední co potřebuji je, aby začala bezdůvodně šílet. Po mých slovech však najednou zamrzne v pohybu jakoby už předem počítala s opačnou odpovědí. Pak ale rychle pokroutí hlavou, zahánějíc snad nechtěné myšlenky. „Aspoň, že tak," odvětí nakonec, ale jejím slovům se mi nechce věřit, možná mě nutí pochybovat tón jejího hlasu nebo snad její oči, kteří protiřečí rtům. Ale co zmůžou dvě němé studánky.
  „Nevyřešila by ale tvá proměna v upíra celou situaci?" Nevzdávám se. Moje mysl baží po nějakém tom lidském splínu. Avšak zdá se, že i ona si stojí za svým. „Není co řešit, dobře?" Odvětí mi ledovým hlasem. „A navíc já se opravdu netoužím stát oživlou mrtvolou, lačnící po krvi." Pronese už klidněji, jakoby už neměla sílu nebo chuť, dále se dohadovat. Já si však nemohl odpustit drobného rýpnutí:
  „Dovol, abych tě opravil. Technicky vzato jsme nemrtvý a ne vše je jen o krvi.” Hledím jí upřeně do očí. „Ačkoliv  netvrdím, že není velkou součástí našeho života.” Mrknu na ní než pokračuji: „Upírství ale nabízí mnohem více než se na první pohled zdá. Ach samozřejmě sílu, rychlost, nesmrtelnost, to vše je však jen zlomek. Ani netušíš, kolik nových dveří se ti otevře." Pronesu, můj hlas prosycen kapkou tajemna. Ona se ale jen pohrdavě uchechtne: „Jako by nesmrtelnost byla řešením pro všechny problémy světa.” „Někdy ti i samotný čas nadělený přírodou připadá jako věčnos.  A ty už jen čekáš až konečně uplyne poslední mizerná minuta, až konečně naposledy vydechneš." Po těchto slovech mě její příběh zajímal ještě více, ale rozhodl jsem se to vyřešit později.
  „Jedno se musí přírodě nechat, vsechno domýšlý do posledních detailů.  Nic není neporazitelné, ale ani ponecháno napospas. Všichni mají šanci přežít.” Pronesu, jako bych tomu sám věřil, ale buďme upřímní, jakou šanci má člověk, proti upírovi.
  „Řekněme, že na nás příroda také myslela. Ačkoliv někteří tvrdí, že jsme jen  její hříčkou, experimentem, já si myslím, že jsme jejím nejlepším dílem. Jen považ, co všechno dokážeme. Možná právě díky tomu, že narozdíl od lidí můžeme odsunout všechny emoce stranou.” Pozorně poslouchá, ačkoliv své stanovisko stále nezměnila. Její oči jsou i nadále stočny do pohrdavého pohledu. Nijak mě to však netíží, je mi jedno, co si o mě myslí, je mi jedno co si myslí o upírech. Vlastně vůbec netuším, proč jí všechno říkám, stejně si nakonec nebude pamatovat nic.
  I přesto však dále pokračuji ve vysvětlování, snad jen proto abych se chlubil nebo možná proto, že sám nesnáším, když někdo něco začne, ale pak už nedokončí:
  „Zabíjíme, abychom přežili, což se vám její jako zrůdnost, avšak neděláme nic, co vy byste nedělali. Kde berete maso na vaše oblíbené odpolední grilovačky, jistě neroste na stromě. Ale rozdíl mezi námi přeci jen je. My si lidi nechováme, nevykrmujeme je, jen abychom pak jejich život ukončili. My vám dáváme příležitosti, šance, které vaše chovná zvířata na porážku nemají. A koneckonců, ani zabíjet nemusíme, pokud nechceme. Tak mi řekni, kdo je větší monstrum?” Obrátím se na ní s otázkou. S ní to však ani nehne.
  „Oh, jestli si chtěl zapůsobit na moje srdce, tak promiň, ale máš smůlu. Jestli mám hlad, vezmu si jídlo, klidně pořádně krvavý steak a je mi jedno, že kvůli němu zemřela kráva. Takový svět prostě je. Někdo se narodí jen proto, aby mohl sloužit druhým.” „Takový svět je,” souhlasím s ní.
  „Je mi jedno, kolik lidí si zabil, nejsi o nic horší než většina lidí kolem. A  nezajímá mě, že bych měla plakat nad smrtí nevinného člověka. Kdo o sobě vůbec může říci, že je bez vinny.” Táže se, avšak nečeká odpověď. „Je mi jedno, že neodpovídám společenským normám. Ať si mě lidé soudí, nebojím se jejich názorů. Nebudu se přetvařovat, předstírat, že jsem někdo jiný.” Zakončí svůj proslov.
  „A přesně z takových důvodů mají upíři vzadu v mysli něco jako neviditelný spínač, tlačítko. Když je toho moc, stačí ho prostě stlačit. A bum, vše zmizí. Není žádná lítost, žádné smilovaní, smutek, zlost, zůstane jen čistá mysl. Upír nemusí potlačovat kým je, protože může nechat zmizet všechny obavy, které člověka drží zpět." Navážu na její slova. Řekl jsem jí už všechno potřebné a přesto stačí jen pár slůvek a hned vše zapomene. A ačkoliv to je přesně to, co bych měl udělat, stále se k tomu nemám. Sám sebe jsme překvapil, když jsem odhalil, že hledám jakoukoliv záminku, kterou bych vymazání její paměti oddálil.
  „Hádám, že přesně to jsi udělal, zbavil si se svých emocí.”  Přeruší tok mých myšlenek. „Nebo si se o to aspoň pokusil,” opraví se rychle. „Měl by si to ale jít reklamovat, protože to tak trochu nefunguje. Máš od toho doufám účtenku, protože bez účtenky ti to nevymění?" Utahovala si ze mě. Nikdy jsem nepotkal žádného člověka, který by  blízko smrti tak neochvějně vtipkoval. Ale všechno je jednou poprvé ne?
  „Chceš snad naznačit, že jsem tě ušetřil, protože mi tě bylo líto." Tato myšlenka mě opravdu rozesmála. „Žiji už několik staletí a za tu dobu jsem zabila nespočet nevinných lidí a nikoho mi nebylo líto, tak proč by mi mělo být tebe. Nejsi nejkrásnější, ani nejchytřejší, nejsi bytost z nejčistší duší. Nejsi ničím zajímavá, nejsi vyjímečná. Nejsi nic, jen další obyčejný člověk." Vychrlím na ní všechna ta slova, nebrajíc na ni ohled. Nezajímá mě, že jsme jí ublížil proč by mělo.
  „To by stačilo! I bez vás můj život nestál za nic. Nehodlám tady teď ještě  poslouchat urážky arogantního, egoistického, namyšleného, bůh ví kolik set le starého upíra, kterýmu se porucha nějaký stupidní spínač lidskosti a díky tomu mě ani nedokázal zabít. To už je  na mě prostě moc. Chtěla bych říci, že jsem vás ráda poznala, ale nechce se mi lhát. Tak jen dodám, že upřímně doufám, že se dokážete vzchopit. Ne všichni jsou jako já." A s těmito slovy se vydala ke dveřím. Svým proslovem mě tak vyvedla z míry, že jsem zůstal jen nehnutě stát.  Nejspíše si opravdu ráda zahrává s ohněm.
  Pokládala právě ruku na kliku, když jsem se konečně vzpamatoval. Zkoncentroval jsem se, nechávajíc stranou veškeré rušivé podněty, vyčistil jsem svou mysl od všech myšlenek. A pak jsem se prodíral životními liniemi, soustředil se na její energii. Kdysi mi dělalo problém, rozlišit komu jaká energie patří, ale postupně jsem se naučil vnímat detaily a spojovat je se správnými objekty. Teď už pro mě bylo snadné nalézt tu její a vést se po ní jako po laně do její mysli. Pak jen stačilo vyslovit v duchu jednoduchý příkaz - „Spi!"
  Použitím upíří rychlosti jsem jí stihnul zachytit dříve, než dopadla na zem. „Promiň, ale to ti nemůžu dovolit malička. Víš toho příliš." Pronesu, jako by mě snad ještě mohla slyšet. A jak jsem na ni tak hleděl, teprve teď mi došlo, že stále neznám její jméno. Přidám si to na zdá se nikdy nekončící seznam věcí, které o ní budu muset o ní zjistit.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top