Jenom tam tak stála a hleděla na mě. Já hleděl na ni. Vítr jí foukal vlasy do tváře, proto si je strčila za ucho. Byla mi v tom chladném dopoledním počasí zima na odhalená kolena, zatímco hlava byla v jednom ohni. Všechna krev se mi nahrnula do tváří, na čele jsem měl kapičky potu, nesouměrně jsem dýchal a nebyl schopen se na cokoli soustředit.

Pak se všechna ta krev z mých tváří nahrnula do rtů. Nejdříve to bylo příjemné šimrání, poté jemné pálení, ale nebylo to nijak nepříjemné... překvapivě.

Před očima se mi na sekundu zatmělo. Předtím jsem viděl její obraz. Dívala se na mě s malou nervózní vráskou mezi obočím, ale jakmile se tma rozprostřela, její tvář byla zděšená. Ucukla dozadu, ale hned na to udělala krok zpátky, aby mě snad zachytila předtím, než jsem z šoku sesunul k zemi, zatímco kolem mě lidé křičeli.

No a pak jsem seděl na ošetřovně.

Ústa jsem měl zalitá vlastní krví z toho, jak jsem si prokousl tvář poté, co se mi kopnutý míč odrazil od obličeje, načež trefil branku. Ten křik kolem byl zděšeným výkřikem učitele, nadšeného vypísknutí kluka, co mě trefil do obličeje, protože ode mě dal snad svůj první gól a smích zbývajících kluků, které to náramně pobavilo. Elanor mlčela. Stála na vnějším oválu, rozcvičovala se před skokem do výšky, zatímco já zase hrál fotbal – učitel uznal za vhodné, že nutit kluky do něčeho jiného je marné.

Na ošetřovnu jsem se doplazil už se zakrváceným tričkem a hlavobolem. Kromě krve v puse se mi spustil také krásný potůček z nosu, který jsem nebyl schopen rukama zachytit. Ale to čisté bílé tričko znělo jako fajn náhrada za kapesník!

„Takže... jak se to stalo?" otázala se mladičká zdravotní sestra, když mi přikládala k opuchlé tváři pytlík s ledem, abych si ho tam přidržel.

„Koukal po holkách a ne po míči," odvětil okamžitě učitel, než jsem já vůbec stačil otevřít pusu. Sestřička se lehce zasmála. „A dělá to často," dodal, za což jsem měl chuť kopnout míč do obličeje jemu. Nebo by stačilo prostě ho do tý tváře kopnout – k čemu se zahazovat s míčem?

„Jako byste to Vy nikdy nedělal," zachroptěl jsem místo toho. Bylo to drzé, ale sotva z poloviny tak než to, co jsem chtěl říct ještě sekundu a půl předtím.

Sestřička zadržovala smích, učitel se mračil, sám pomalu nabíral barvu ve tváři a z paniky, že nemá jak odpovědět, vyhrkl: „vrať se do hodiny."

Seskočil jsem z lůžka, ignoroval poučení, že bych měl raději do konce hodiny sedět na lavičce anebo aspoň tolik neběhat, rozloučil se a vydal se s rukama v kapsách kraťasů zpět na hřiště.

V nose jsem cítil krev, stejně tak i v ústech, hlava mi stále třeštila a věděl jsem, že budu buď lidem se svým zbarveným nosem a drobnýma oděrkami k smíchu... Ale to jsem mohl být už předtím, moc mě to nehlodalo. Spíše mě štvalo, že to viděla Elanor. Na druhou stranu se to stalo kvůli ní... Kdyby tam nestála, třeba bych se i soustředil.

Blbost.

Myslel bych na ni.

Postavil jsem se ke kraji oválu, kde se uprostřed stále dohrával zcela rozhodnutý fotbalový zápas (Náš tým i s mou nepřímou hlavičkou vyhrával o osm gólů), zatímco po mém boku se stále skákalo do výšky. Rozhodl jsem se sledovat to dění, které by většina mužů odmítla. O několik kroků jsem i přistoupil blíže k obrovské žíněnce, na kterou děvčata po svých skocích dopadala a sledoval je. Většina už vypadla, stále stranou, ale sedm z nich stále přeskakovalo stále se zvyšující tyč. Elanor mezi nimi nebyla.

Proklouzl jsem za zády učitelky, aby si mě nevšimla, postavil se na kraj hloučku dívek a pomalu hlavu naklonil k Elanor s otázkou: „Ploč vás fult nutí dělat tyhle zbytečnosti?"

„Protože odmlouváme. Tak musíme dělat tyhle zbytečnosti, zatímco vám pošle učitel míč, se kterym si vyhrajete... Ale ne všichni, jak koukám." Přitom se na mě koutkem oka podívala, zhodnotila můj napuchlý obličej a zase očima začala přejíždět po přeskakujících dívkách.

„Nekonečný kopání do míče není o moc lepší," namítl jsem s tichým povzdechem. Už i mě to přestávalo bavit, ale basket se ukázal jako strašlivá katastrofa a další sporty se snad učitel ani neodvažoval vyzkoušet.

Vzhledem k tomu, že mlčela, spolkl jsem veškerou hrdost, která ve mně zbývala a tiše, aby mě nikdo jiný neslyšel, jsem se zeptal: „Nemáš... Nemáš odpoledne čas?"

Mlčky přikývla, i když nad tím chvíli uvažovala a lehce přitom i pokrčila rameny... Ale nakonec souhlasila!
„A nechtěla bys no... někam zajít?" zeptal jsem se opatrně. Jak se mi krev zase hrnula do hlavy, dělalo se mi čím dál tim víc špatně a měl jsem pocit, že se pozvracím.

„Jo... No asi bych na chvíli mohla. Jenom, Simone," odkašlala se nervózně. Nevím ale, co mi chtěla říct, protože v té chvíli vzduch protnulo volání „hej kluku" a výhružný ukazovák učitelky, který na mne ukazoval skrze dav, který na mě upíral zrak.

„Padej ke svojí třídě,"přikázal mi s nakrabatělým obočím.

„Tak... odpoledne," vykoktal jsem ze sebe, než jsem vyběhl k dřevěné brance u oblouku, abych se mohl dostat do jeho vnitřku. Na to, co mi chtěla Elanor říct, jsem si musel počkat na odpoledne.

Třeba bych mohl... Napadlo mě, když jsem se usazoval vyčerpaně na chladnou dřevěnou lavičku ve stínu školní budovy.