Chápal jsem, proč celý den nepršelo, proč déšť čekal až na to, kdy mi svět vrazí kudlu do srdce. Svět si na mě totiž tak zcela nezasedl, ale dovolil mi, abych svůj smutek mohl maskovat za ledové kapky deště padající z oblohy.

Kráčel jsem městem, tělo jsem měl promrzlé a promočené až na kost, ale nijak jsem nepospíchal, abych se schoval. Cítil jsem se... strašně. Ten déšť ze mě smyl všechno, ale hlavně mou dětskou naivitu, která mě za ty týdny obklopila jako zlý duch.

Věřil jsem tomu, že když cítím něco já, že to cítí i jiní. Myslel jsem si, že jsem dokonalé klišé, že lidi klišé milují a touží po něm. Ale víte, co? Lidé klišé možná milují a touží po něm, přejí si, aby to klišé milovalo i jé, ale to znamenalo, že já klišé nejsem.

Protože Simona Westona nikdo nemiloval.

Simon Weston nebyl dokonalé klišé.

Simon Weston byl ubohou náhražkou dokonalého klišé.

Simon Weston byl osamělá nicka.

Já byl Simon Weston.

Ani jsem nedokázal určit, zda jsem v té chvíli byl i slaboch. Možná jsem z toho všeho brečel, ale netuším... Možná to byl pouze déšť, co mi stékal po tvářích. Ať jsem brečel nebo pouze mokl, cítil jsem, že se cítim... svobodnější.

Celé ty týdny mě svazovala chorobná touha po člověku, který mne ignoroval z prostého důvodu. A celé ty týdny jsem snil, málo spal, zanedbával sebe i své povinnosti jenom proto, abych na ni mohl myslet a představovat si, jak vlastně vypadá. Co jsem mohl dělat místo toho? Hledat si někoho, kdo by mohl být skutečně mým přítelem bez toho, abych k němu cítil jakoukoli sexuální touhu? Mohl jsem se snažit ukázat Rose a Albertovi, že nejsem jenom nenávist potažená kůží, ale že mám skutečně také city a dokáži je projevit i vůči nim? A že ty city mohou být i sympatické a ne jenom jedovaté?

Skutečně jsem toho mohl udělat tolik, ale já se místo toho nechal zlomit. A ať jsem se pokoušel nalhávat, že to do týdne přebolí a už nikdy si na tuhle zradu nevzpomenu, pletl jsem se. To, co jsem provedl a co se stalo, to byla moje první láska, první zlomení srdce a úvod do světa dospělých, kde ne vše bylo vždycky správné.

Bouřka se přibližovala. Potemnělé město občas osvítil blesk, který doprovázel mohutný hrom, který nutil i ten nejdrobnější chloupek na mém těle vstávat s hrůzou. Chtěl jsem se schovat, aby mi ostré kapičky deště nepropichovaly kůži, ale domů jsem to měl daleko.

Zalezl jsem do první postranní uličky, kde na mě déšť mohl jenom z půlky tak. S povzdechem jsem se opřel o mokrou cihlovou zeď, stáhl si promočenou kapuci z hlavy, která byla zcela zbytečná, protože jsem měl i přesto vlasy mokré, brýle potříštěné kapičkami a zevnitř navíc zamlžené. Snažil jsem se je otřít rukávem mikiny, ale akorát jsem vodu rozmazal do všech koutů a udělal několik mohutných šmouh, přes které jsem moc dobře neviděl – snad ještě hůř než předtím.

Nasadil jsem si je s otráveným výrazem zpět na nos, vykoukl na hlavní třídu, kde déšť zhurta bubnoval do vozovky a přemýšlel nad tím, zda mi stojí za to vrátit se tam. Mohl jsem stát v té zatuchlé uličce vedle popelnice z čínské restaurace od vedle, dokud déšť neskončí, ale to znamenalo, že tam musím do té doby mrznout a dýchat pouze pusou, abych ten smrad necítil.

Anebo jsem se mohl vrátit do toho zničujícího počasí a doufat, že mě tíže té padající vody nestáhne k zemi – k tomu jsem po celém tom dni neměl daleko.

Nakonec vyhrálo čekání.

Pomalu jsem se podél zdi svezl k zemi, ulevil nohám, které se třásly zimou a i tím, co se stalo, pažemi si objal promočené tělo, čelo si opřel o předloktí a snažil jsem se... zapomenout. Snažil jsem se už teď z hlavy vytěsnit to, co se stalo, ale bylo moc brzo. Pořád jsem ve své ruce cítil její dlaň. Tu hebkou pokožku a ledovou kůži. Stále jsem slyšela ta slova, co mi řekla... A jakým ledovým tónem to pronesla. Neskutečně moc to bolelo... Víc, než cokoli jiného. Jakákoli rvačka, kterou jsem zažil, byla jako polechtáním. Jakákoli křivda zněla jako pochvala. Všechny ty bezesné noci, kdy jsem tiše brečel do polštářů a dusil své vzlyky v dece, protože jsem si myslel, že kvůli tomu, jaký jsem, jsem byl odložen, se zdály jako nic proti těm slzám, které jsem najednou proléval kvůli... holce.

Zvedl jsem hlavu jenom kvůli tomu, abych si mohl rukávem otřít ty slzy. Už jsem si byl jistý tím, že to nebyl déšť, ale byl to můj vlastní pláč. Zatl jsem zuby, zvedl hlavu, sundal si brýle a jedním tahem otřel obě oči, ignoroval nepříjemné štípání a byl bych je ani neotevřel, kdybych z nich nepotřeboval vyplatit tu poslední kapku, která se v nich držela.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Poslední kapka pomalu odkapávala z mého levého oka, zatímco já rozostřeným zrakem pátral po šedých cihlách a jejich struktuře. Přečetl jsem si stěží název firmy, která pronajala ten zapáchající kontejner a nakonec jsem zrakem utkvěl na pomačkané lepenkové krabici, která pomačkaná a promoklá ležela naproti mně vedle černého pytle odpadků, kterého se někdo zbavil.

Nasadil jsem si brýle, sledoval tu pomačkanou lepenkovou krabici a hlavně to, co z ní vykukovalo. Natáhl jsem svou levou nohu, špičkou boty nadzvedl jeden cíp víka té krabice, sklonil hlavu a mžoural do šera.

„Další zlomená duše?" otázal jsem se tiše, zatímco jsem hleděl do velikých očí s těmi nejužšími zorničkami, které jsem kdy spatřil. Nikdy jsem neměl cit a ani pochopení pro zvířata. A bylo mi také řečeno, že povahu muže lze určit dle toho, jaký vztah k nim má. Považoval jsem to za hloupost. Hajzl mohl milovat psy a stejně tak romantik nemusel nutně považovat mini prasátka za roztomilé a už vůbec nemusel doma vlastnit celý útulek postižených zvířat.

Mňouklo to. Otevřelo si to na mě drobnou tlamičku, aby to vyjádřilo svůj nesouhlas vůči tomu, že jsem ho okrádal o teplo, které mu ta krabice poskytovala.

Tiše jsem si povzdechl, přestal jsem nadzvedávat víko a místo toho si nohu přitáhl zpět k tělu. Zároveň s tím jsem si už ze zad sundaval batoh a vytahoval krabičku s nedojedeným obědem. Neměl jsem rád ryby a hlavně tuňáka. Jenže jsem se ještě nedostal k tomu, abych to Rose řekl. Odlepil jsem od sebe dva plátky toustu, prstem, z toho jednoho stáhl co nejvíce tuňáka na jeden plátek a ten co nejblíže přisunul ke krabici, zatímco jsem s pokrčeným nosem hodoval na druhé půlce, která jím byla nasáklá.

Minutu se nic nedělo. Poté se objevila tlapka s drobnými drápky, aby si kousek tuňáka přitáhla blíže k tělu. Takhle se to opakovalo do té doby, dokud tlapa k tuňáku dosáhla. Poté se objevila mokrá hlavička s obrovskýma ušima, z čehož jedno bylo lehce na špičce ukousnuté. Vypadalo to jako odrostlejší kotě, ale přesto už bylo ve rvačce.

Po hlavičce následovalo vyhublé tělíčko, které se nahrbilo u toustu a začalo tuňák ve velkém hltat.

„Nevhodnej dálek, hádám... Hnusný, co? Vytáhnou tě z místa, kde vylosteš a dají ti falešnou naději na to, že všechno bude už jenom doblý... A najednou se klčíš v klabici za deště a doufáš, že umlzneš dřív, než vyhladovíš," promluvil jsem k tomu, zatímco jsem ještě zaháněl pachuť tuňáka na svém jazyku.

Zvíře však nereagovalo až do doby, dokud mělo co jíst. Toastu samotného se ani nedotklo. Místo toho se na něj průběžně stavělo, aby mohlo sníst i ten nejvzdálenější kousíček masa. Pak ke mně zvedlo hlavu, když už nic nenašlo a hlasitě mňouklo.

„Už nic nemám," namítl jsem se zakroucením hlavy a poukázal na prázdnou krabičku. Mohl jsem nabídnout pouze kohoutkovou vodu, kterou jsem si načepoval po tělocviku do lahve. Trošek jsem nalil do víčka, položil ho před kotě a sledoval, jak hltá i tohle. Dvakrát jsem přilil, než usoudilo, že má dost.

Až do té doby jsem měl nohy pokrčené u těla, poté jsem je však složil do tureckého sedu a hypnotizoval světlou srst před sebou. Byla jenom o pár odstínu tmavší než Elanoriny vlasy, ale byla protkaná tmavšími proužky... Jako tygr, ač těchto pruhů bylo více a v různých odstínech.

Kotě se postupně blížilo. Nechal jsem ho, aby si dělalo co chce a raději natočil hlavu do ulice, kde už déšť dopadal v drobných kapkách na vozovku. Slunce se postupně prodíralo ven, mraky se protrhávaly a vypadalo to, že nakonec den bude pěkný... Pro ostatní. Můj den byl stále černý a nic to nemohlo změnit.

Sledoval jsem projíždějící auta, strom, který se naproti prohýbal pod náporem jarního větru a jeho okvětní listy, které padaly na zem v blízkém okolí. Lidé vycházeli z okolních budov, nejspíše z práce, v rukou drželi zavřené deštníky, telefonovali anebo si povídali s kolegy. Nikdo si nevšímal dvou zlomených duší v uličce. A bylo to dobře.

Vnímal jsem tlak drobných tlapek, které mi šplhaly po nohavicích, aby se nakonec společně s tělem uvelebily mezi mýma nohama.

Vrátil jsem zrak k drobnému odloženému zvířeti, sledoval, jak se zabaluje do klubíčka a tiše přede, jako by moje společnost byla něčím, za co by měl být rád.

Povzdechl jsem si. Chtěl jsem už vyrazit na cestu domu, ale to znamenalo, že se toho zablešence musím dotknout a vrátit ho do krabice, abych se mohl zvednout. Nechtělo se mi na něho sahat, protože bylo mokré a určitě i nemocné, ale musel jsem. Nejdříve jsem si hodil batoh na záda, nadechl se, abych si dodal odvahy, zavřel oči, abych se na to nemusel dívat a oběma rukama jsem vzal kotě do rukou a vstal.

Abych se mohl orientovat v prostoru, otevřel jsem oči a hleděl na...

Něco, co bych nazval pouze barvou štěstí. Nebolelo to do očí, ale nebylo možné to ani přehlédnout. Jako pohlazení po smutné duši to tančilo před mýma očima. Rozlévalo se to v mých dlaních a kralovaly tomu dva obrovské knoflíky, které se vyznačovaly vlídným klidem a mírem. A v jejich středu se vyskytovaly ty úzké černé zorničky, které mě tak hypnotizovaly.

Nevěřícně jsem zamrkal, zalapal po dechu a bál se otočit hlavu, protože jsem se bál, že to je jenom blud. Ale udělal jsem tak. Jenom lehce jsem pohnul svou hlavou a hned musel přimhouřit oči, aby mi ta jasná barva protější budovy nevypálila zorničky. A to nebylo všechno. To, co se míhalo po silnici, to všechno vytvářelo nekonečné řetězce desítek odstínů barev, které jsem určitě znal názvem, ale už ne vzhledem. Byla mezi nimi modrá? Fialová? Červená? Zelená? Netuším. Zvedl jsem oči k obloze. Mezi těmi mně známými šedými mraky se rozprostíralo něco nového. Tak jemného... Bylo to jemné jako ty dva korálky, co mě sledovaly, ale zároveň... chladnější. To byla modrá – musela to být modrá. Protože modrá je barvou nebe a přesně na to jsem já hleděl!

A pak... Pak ta barva míru! Zelená. Vždycky černá tráva pod stromem byla najednou velice podobná té, kterou mělo kotě v očích. A to znamenalo, že ten kmen stromu byl hnědý! A ty okvětní listy, které zbarvovaly šedý chodník? Co to bylo? Nebyla to zelená, ten strom ještě kvetl. Byla to... Červená? Ne, ne... Červená byla barva krve a krev vždycky vytékala jako neskutečně tmavá šedá. Ta šedá, kterou jsem v těch lístcích viděl předtím byla světlá, takřka bílá. Žlutá? Ne... Ne... Žluté bylo slunce, to co mě bolelo do očí, když jsem k tomu zvedl zrak. Co to mohlo být? Ten strom byla třešeň... A třešňové květy jsou narůžovělé! Byla to růžová. A růžový byl i čumák...

Čumák kotěte, které se dotýkalo mé holé pokožky.

Ta ztracená duše, ten zablešenec, ten nevhodný dárek, to, čeho jsem se před minutou ještě štítil...

Cítil jsem ve svých dlaních, jak mu přes tenkou kůži a promočený kožich tluče srdce.

To kotě bylo živá duše, která cítila pouto a určitě i city. Musela cítit nenávist vůči tomu, kdo mu ukousl část ucha a muselo cítit stesk po těch, co ho zde odložili a...

Cítilo lásku k někomu, kdo mu daroval oběd?

Zvedl jsem to zimou třesoucí se stvoření výše ke své tváři, hleděl mu do těch zelených očí, které obsahovaly snad všechny odstíny – od nejsvětlejšího po nejtmavší – a hledal slov. Jak... Jak mohlo cítit něco k někomu, jako jsem byl já? Nakrmil jsem ho, ale co více jsem pro něho udělal? Nic. Ale přesto...

Nedocházelo mi to. Nedávalo mi to smysl. Nebo jsem možná nechtěl, aby to ten smysl dávalo.

Jenže svět... Svět vážně neměl smysl. Nechápal jsem ho.

Nedávalo mi smysl, jak jsem před pěti minutami mohl prolévat slzy pro někoho, kdo byl v sekundě zcela vytěsněn z mé hlavy, aby mohl být nahrazen něčím tak... maličkým.

„Víš co?" zašeptal jsem ke kotěti, které se stále třáslo v mých rukáv.

A pak jsem ho položil na zem a okolní svět se opět začal zbarvovat do šedé.

Ale ne na dlouho. Učinil jsem tak jenom pro to, abych si sundal mikinu a mohl do nit zabalit toho, kdo v té chvíli potřeboval teplo více než já. Přitiskl jsem si to třesoucí se klubíčko ve zmuchlané mikině co nejblíže k tělu, prsty mu položil za hlavu, vnímal jeho předení, užíval si to, jak moje oči poprvé v životě vnímají ty miliony barev a vyrazil pryč z té zapáchající uličky, kde kromě jedné popelnice ležel také tuňákem nasákly chleba a promoklá lepenková krabice.

„Také tě miluju," hlesl jsem ke kotěti a od srdce se usmál.