Vlastně vše vzniklo jenom pro komentář, který lze vidět výše. Chvíli jsem nad tím uvažovala, jak by se to mohlo stát, až jsem přeci jenom něco vymyslela a sepsala to. Ale Simona jsem z toho všeho alespoň okraje nevynechala, jak si můžete všimnout. 
Nom, 4 000 slov přibližně, oddechová jednodílovka, která s dějem minulým nemá nic společného, jenom tím vlastně plním "touhu" jednoho zdejšího uživatele a čtenáře tohoto příběhu :).
Nechť se líbí.
-----

„Simone, vezmi tuhle krabici a snes ji opatrně dolů, ta je taky na roztřídění," řekla mi. Zmateně jsem se otáčel po půdě, vdechoval zaprášený vzduch, třásl se, protože na rozdíl od zbytku domu byla půda neskutečně ledová.

Uchopil jsem jednu tu lepenkovou krabici, na kterou Rose ukazovala a pomalu s ní přešel ke schodům s otázkou: „Kolik toho ještě budeme blát?"

„Tuhle a pak ještě tuhle. Tu už vezmu já, počkej na mě dole," odpověděla mi, sama uchopila jednu menší krabici a vydala se s ní za mnou.

Co nejopatrněji jsem se snažil sejít po úzkém zasunovacím schodišti, v ruce jsem držel tu zaprášenou krabici a bojoval s potřebou kýchnout si. Jenže tahle potřeba byla mnohem silnější než moje vůle. Zavřel jsem oči, zalapal po dechu a kýchl si tak silně, že to pohnulo s celým mým tělem nesprávným směrem. Snažil jsem se udržet rovnováhu, ale tíha krabice mi moc nepomohla. Jedna noha se mi odlepila od schůdku, následovala ta druhá a já padal z více než metrů na zem.

Než jsem dopadl, Rose zakřičela mé jméno, ale k čemu to bylo? Už jsem padal a dopadl jsem s neskutečně hlasitým žuchnutím a zakletím. Krabice mi vylétla z rukou, otevřela se a její obsah skončil všude na mém těle.

Než jsem se nadál, Rose už u mě klečela, sundala ze mě těžké knížky, házela je zpět do krabice a ptala se, zda jsem v pořádku. „Jo, jasně. Jenom jsem si asi zlomil zadek," odpověděl jsem pochmurným hlasem.

„Nemůžeš si zlomit zadek," zamračila se, natáhla se přes mé tělo, vzala další dvě knihy a hodila je zpět do krabice.

Také jsem se po dalších natáhl. Vzal jsem jednu, prohlédl si ji a zjistil, že to není knížka, ale fotoalbum. Bez vyzvání jsem ho otevřel. Na tom, co jsem držel v ruce, byl vyryt rok 1985.

„Osmdesát pět? Co ste dělali v osmdesátym pátym?" zeptal jsem jsem více méně pro sebe a fotoalbum otevřel. Rose se nezdála, že by cokoli namítala. Klečela tam na zemi vedle mě, rovnala další alba v krabici a čekala, až ukojím svou přirozenou zvědavost.

Hned ta první dvojstrana mě zaujala. Protože jako první na mě hleděl pár ve slavnostním oblečení. Muž v černých kalhotech, bílém saku a košili s černým motýlkem. Nemohlo mu být ani třicet. Žena vedle něho byla ještě o pár let mladší, honosné bílé šaty táhla i za sebou a kytice jí zakrývala obě dvě dlaně.

„To ste vy?" vyhrkl jsem, když mi to došlo. „Vaše svatba?"

Rose jenom mlčky přikývla a sama si začala prohlížet mladší album, které našla na vrchu.

Pokračoval jsem v prohlížení. Druhá fotka byla skoro stejná jako první, ale tady novomanželé nehleděli do foťáku, ale s úsměvem na sebe.

Třetí fotografie byla ještě zajímavější, protože na ni byli snad všichni svatebčané. Určitě jsem správně odhadl, že muž vedle Alberta a žena vedle Rose byli jejich svědci a dva páry starších lidí za nimi naopak jejich rodiče. Zaujalo mě však malé, asi čtyřleté dítě mezi Rose a Albertem.

„Kdo je to?" zeptal jsem se, ukázal Rose album a poklepal na malého chlapce.

„To je Andy. Náš syn," hlesla posmutněle.

Přitáhl jsem si album zpátky k sobě, zamračil se a začal počítat... Proč měli dítě před svatbou a... Nemohl jsem soudit, ale kolik bylo Rose v době svatby?

„Neměli jste dítě nějak blzo? A ploč před svatbou?"

„To je složitější příběh," zakroutila nad tím hlavou, uklidila své album, které neslo název ‚Andrew' a vytrhla mi z rukou i to mé.

„A řekneš mi ho? Chci ho vědět, plosim," žadonil jsem. Bylo to už mnoho měsíců – vlastně let –, co jsem k nim přišel a nikdy předtím bych se k tomu nikdy... neponížil. Ale doba se tak nějak změnila. Ale třeba za to moje chování mohlo chladné zimní počasí, které mi zchladilo hlavu.

„Fakt to chceš vědět?" zeptala se nechápavě. Vstala ze země, vzala jednu krabici a pokynula mi, abych vzal tu druhou. Neskutečně mě zabolel zadek, když jsem vstával, ale prej nebyla možnost, abych si ho zlomil... No tak mi nezbývalo nic jiného, než vzít tu krabici a zamířit do spodního podlaží do obýváku, kde jsme to měli probrat.

„Jasně, že chci. Většina děcek ví, jak se jejich lodiče seznámili a tyhle věci okolo," odpověděl jsem po chvíli Rose, která už byla na půli cesty ze schodiště.

„My nejsme přeci – nepřeraž se o Simbu – tvoji praví rodiče," odbila mě.

Obratem jsem se vyhnul chlupatému stvoření, které číhalo v mezi patře, aby po mé noze mohlo seknout drápem – ten obrat málem způsobil můj další pád, ne ta kočka – a soustředil se na svá další slova: „Jo, to nejste. Jste lepší. Hádám, že moji lodiče by měli příběh o tom, jak se opili, vyspali a vznikl plůsel," nadhodil jsem jenom tak.

Tiše se zasmála, ale něco tím maskovala.

„Tak dobře... Řeknu ti to."

•••

Zrovna mi bylo osmnáct. Měla jsem oslavit svou dospělost, ale nebylo to tak jednoduché. Nebylo to kvůli společnosti, která by byla předpojatá vůči tomu všemu, co nám dospělost a volnost života nabízela. Vlastně jsme měli mnoho svobody. Máma mi vždy říkala, jak v jejích časech bylo vše tabu. Před svatbou si nemohla dovolit prakticky nic, zatímco já mohla snad vše. To ale není nic proti dnešní době.

Každopádně mi bylo osmnáct a já to chtěla oslavit. Už pro mě neplatil žádný limit, že nemohu do klubu. S pitím to bylo o něco horší, ale já chtěla poznat už jenom samotnou tu atmosféru klubu. Mezi mými přítelkyněmi jsem byla nejmladší a neskutečně moc jsem se těšila na to, až s nimi konečně do nějakého půjdu.

Jenže i to nebylo moc jednoduché. Můj otec byl přísný muž. Kdyby mohl, hlídal by mne na každém kroků, sledoval, co dělám, s kým to dělám. Hlídal by mi i pitný režim a příjem kalorií, kdyby tak dlouho nepracoval. Dokonce jsem nemohla mít ani řidičák, protože se o mne bál. Na fakt, že bych své narozeniny chtěla oslavit s přítelkyněmi jsem se ho ani neptala, protože jsem věděla, že by zamítnul. Takže jsem mu musela lhát. Bylo to poprvé, co jsem něco takového provedla, ale... nelituji toho.

Vše jsem měla naplánované. Domluvila jsem se s rodiči, že mé narozeniny oslavíme doma u přítelkyně Honey, s tím problém nebyl. Honey mě měla vyzvednout v sedm večer. Měli jsme jet okamžitě k ní domů, kde jsme měla rodičům zavolat, že jsme dorazili v pořádku. U Honey jsme se však převlékly a jely do klubu. Dokonce jsem to měla domluvené i s jejími rodiči, kdyby naši volali, měli odsouhlasit, že jsme u nich doma, ale díváme se na film, tak nás nechtějí rušit a proto nemohu k telefonu.

Jenže v osm večer jsem s Honey vyzvedávala Annu a Jammie. Byla jsem neskutečně moc natěšená, až poprvé projdu dveřmi do klubu a poznám tu atmosféru. Dokonce jsem se těšila i na to, až mě vyzvou, abych u vchodu ukázala průkaz, který potvrzoval mou plnoletost.

Všechno bylo bezchybné. Byla jsem v klubu přibližně hodinu, ale nepila jsem... Až na jeden malý drink. S tím to všechno nějak začalo. Z naší malé skupinky byla Honey právě ta... která měla zkrátka vše. Byla to nádherná dívka, jejíž rodiče jí mnoho povolili a neměli problém s takřka ničím. V té době měla Honey přítele. Vysokoškoláka, kterého pozvala, aby za námi zašel do klubu. Samozřejmě, že to bylo kvůli tomu, aby nám koupil nějaký ten alkohol na oslavení mých narozenin. Jenže co by to bylo, kdyby dorazil sám jeden kluk? Honey měla tři přítelkyně, on měl tři přátelé. Pozval je sebou, aniž by to kdokoli z nás věděl, ale zároveň nikdo nic nenamítal.

Dva kluci šli koupit pití, zatímco dva se usadili k nám k jednomu stolu, který jsme si vybrali poté, co nás omrzelo tančení.

Už v té chvíli mě začala přepadat značná nervozita. Skupina vysokoškoláků s alkoholem, zatímco já měla být u Honey doma a dívat se na film? Jenže jsem si tu noc chtěla užít. Mlčela jsem, snažila se bavit a jakékoli starosti vůči špatnému svědomí jsem zahnala do ústraní.

Snažila jsem se bavit s těma klukama, ale už tak jsem byla dost stydlivá. Spíše jsem jenom přikyvovala, sledovala je, usmívala se a občas upila z pití, které mě neskutečně moc štípalo na jazyku. Po jaké době jsem si všimla, že se tam s náma baví pouze tři kluci? Až po docela dlouhé. To jsme už zase stáli na parketu, bavili se, ale místo osmi nás bylo sedm. Ten čtvrtý kluk seděl stále u stolku, ruce měl založené na hrudi a díval se do svého klína.

Ani jsem si nepamatovala, že by se nám představil nebo si povídal. Omluvila jsem se ostatním a šla si sednout za ním. Popravdě jsem měla už také neskutečné puchýře z bot, které mi Honey půjčila, měla totiž o trochu menší nohu než já.

Sebrala jsem u stolu veškerou odvahu, abych na toho kluka promluvila. Zdál se znuděný, trochu naštvaný, ale proč neodešel domů jsem nechápala.

„Proč nejdeš s náma?" vyhrkla jsem na něho.

„No... nějak na tanec nejsem," odvětil mi.

Co říct dál jsem netušila. Chvíli jsem mlčela, cukala pohledem všude kolem sebe, kousla se do jazyka a zeptala se ho: „Jak se vlastně jmenuješ?"

„Albert," odvětil suše.

Naše tiché trapné sezení tam přetrvávalo. Albert toho moc nenamluvil. Dokonce mi přiznal, že se mu ani nechtělo jít. Honeyina přítele, Mikea, znal z vysoké. Ani neměli stejný obor, prostě na sebe nějak narazili a Mike si určil Alberta za svého přítele. Albert dokonce ani nežil v našem městě. Popravdě žil na opačné straně státu a bydlel na koleji. Vzhledem k tomu, že se Albert rozmluvil právě o škole, začala jsem se ho vyptávat, co studuje. To bylo to pravé. Rád mluvil o svém oboru – literatuře. Miloval čtení, dokonce se pokoušel i psát, ale chtěl být učitelem. Nebo ještě lépe – profesorem.

To byla naše první společná věc. Oba dva jsme chtěli učit, ale já hudbu. Vzhledem k tomu, že jsem navíc na podzim měla nastupovat na vysokou, vyptávala jsem se ho, jaké to je, jak tyhle věci chodí a on mi mile a ochotně odpovídal.

Naše sezení tam bylo ale pouze... bezcílné. Nic to neznamenalo a pouze jsme naší komunikací zabíjeli čas. Ale povídali jsme si dlouho... Vlastně celé hodiny. A vyrušila náš až Honey, která mi řekla, že je načase jít – i ona měla večerku, kterou musela dodržovat.

Nelíbilo se mi, že musím jít, ale na výběr jsem neměla. Vstala jsem, ale v té chvíli také Mike navrhl, že ostatně můžu zůstat. Že mě Albert k ní určitě doprovodí a Honeyiny rodiče o ničem vědět nebudou, protože už určitě budou spát.

Měla jsem za tu noc porušit slib už u druhých rodičů, ale než jsem stačila já nebo Albert něco říct, Honey vše odsouhlasila a zmizela. Seděla jsem tam najednou jako tvrdé Y, zírala, jak mizí a bylo mi trapné žádat cizího kluka, zda by mě doprovodil.

Jenže jsem ho ani prosit nemusela. Řekl, že s tím nebude mít problém.

Krátce po půlnoci jsme usoudili, že je načase jít. Albert za mě dokonce i zaplatil.

Vyšli jsme ven do té příjemné jarní noci a Albert si zapálil – jsem ráda, že se toho zlozvyku do pár let zbavil. Pochodovali jsme městem mlčky, pouze párkrát něco málo pronesli. Musela jsem ho vést, jenže jsem sama přesně neznala celou cestu a tak se nejednou stalo, že jsme si dali delší trasu.

Jedny hodiny naproti autobusové zastávce ukazovali půl druhou ráno. Nikdy jsem nebyla tak pozdě uprostřed města a navíc s někým, kdo byl o šest let starší a mně zcela cizí. Jenže Albert se nezdál jako násilník a já měla nějakou potřebu mu věřit – neměla jsem ostatně na výběr.

Aby toho nebylo málo, začalo pršet. Moje nohy už pomalu vypovídaly službu z těch podpatků, co jsem měla. Byla mi zima, byla jsem mokrá a Albert na tom nemohl být o nic líp.

Schovali jsme se do podchodu. Chtěli jsme počkat, než nejhorší déšť ustane, ale nevypadalo to, že se to zlepší.

„Naše kolej je jenom o dvě ulice dál. Můžeme se schovat tam a aspoň nám nebude zima," navrhl. Vůbec se nezdálo, že má postranní záměry. Prostě to navrhl z čiré slušnosti a vlastní potřebě tepla. A protože já na tom byla stejně bídně, souhlasila jsem.

Už v té chvíli se všechno začalo tak nějak zvrtávat. Měla jsem už dávno být u Honey, ale místo toho jsem byla propašována na klučičí kolej ke čtyřiadvacetiletému klukovi, kterého jsem ten večer poznala. Jenže moje naivní mysl si říkala – co strašného by se mohlo stát?

Prostě jsme si dál povídali. Seděla jsem na jeho posteli, přes ramena měla přehozenou deku, on si velebil na židli a ručníkem si sušil vlasy. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, byla jsem opilá. Nikdy předtím jsem alkohol nepila, ale ten den mi to tak nepřišlo. Prostě jsem byla jenom veselejší, ale nic víc. Myslela jsem si, že je to to nadšení z porušovaní pravidel, že mé smysly otupené nejsou, ale byli.

Alkohol je špatná věc. Neskutečně moc... Nepij alkohol, Simone.

K Honey jsem tu noc už nedorazila. Vlastně jsem šla rovnou domů, protože to časově nemohlo být nic divného. Probudila jsem se krátce po deváté ráno, ležela v horké posteli, hlava mě bolela jako zvon a to tiché chrápání vedle mě nebylo zrovna pomáhající na mou migrénu.

Z té noci jsem si však pamatovala jediné – k tomu klukovi jsem neměla žádný vztah. Když se vše stalo, svět byl stejně černobílý jako normálně. Nic mě u něho nedrželo a naopak mi každičká buňka v těle říkala, abych utekla. Tak jsem skutečně utekla a nechala ho tam samotného.

Otázkou je, co se stalo, když tu nakonec sedim, na prsteníku mám snubní prstem a mám Albertovo příjmení. No...

Všechno se zdálo nějakou dobu v pohodě. Školní rok skončil, v létě jsem byla chvíli nemocná, měla jsem nějakou střevní chřipku a trochu se trápila s tím, co se té noci stalo, a že... Měla jsem nějaký ženský problém, který jsem potřebovala urychleně vyřešit, ale nevěděla jsem jak. Říct něco rodičům? Zdálo se mi to jako sebevražda. Svěřila jsem se s ním Honey, která nejdříve byla nadšená, ale pak se zarazila a chtěla mi pomoci.

Bez většího omílání a chození kolem horké kaše – měla jsem podezření, že jsem těhotná. A skutečně jsem byla.

Co dělat? Bylo mi osmnáct, stalo se to v noci, kdy jsem měla přespávat u kamarádky a neměla jsem peníze, abych tajně potratila a nikdo o tom nevěděl. Musela jsem se s tím svěřit rodičům, i když jsem riskovala to, že mě na místě uškrtí a zahrabou za domem na dvorku.

Neskutečně na mě křičeli, já brečela. Táta chtěl zabít toho kluka, ale já mu nemohla říct, kdo to je. Neznala jsem ani jeho příjmení a Albert už byl na léto někde doma a na tu noc si třeba už ani nevzpomenul.

Chtěla jsem potratit, ale problémem bylo to, že rodiče byli pobožní a tohle odsuzovali. Navíc bylo pozdě, dítě jsem musela odnosit. A také jsem se o něho musela postarat. Najednou se můj život zbořil. Vysoká? O té jsem si mohla pouze zdát. Mou povinností najednou bylo pouze to, abych zjistila, jak se postarám o dítě, které se mi mělo narodit jenom kvůli tomu, že jsem lhala rodičům.

Všechny peníze, které jsem si v následujících měsících půjčila od rodičů, jsem jim musela vrátit. Bylo to spravedlivé, oni pomáhali, ale já za to musela platit a nést zodpovědnost. Oba dva ke mně byli najednou odměřenější, nedůvěřovali mi a chovali se ke mně... jako k cizinci.

Nic se neměnilo na tom, že pro tátu byl Albert stále největším nepřítelem a chtěl ho zabít. Táta pracoval u policie, dohledat si něco pro něho nebylo problém. Jakmile začala škola, našel si Honey, ta ho navedla neochotně na Mikea a Mike už musel tomu obrovskému děsivému muži říct, kdo je kruci Albert a na jaké koleji ho najde.

Co se stalo přesně nevím, to by ti mohl říct Albert. Ale jisté je, že z něho otec vymlátil duši a to bylo vše – nechtěl ho už nikdy vidět.

Jedna moje část celé ty měsíce, co se mi zvětšovalo břicho, chtěla viděl Alberta, ta druhá říkala ne a odmítala si přiznat, že jsem mohla udělat takovou hloupost. Nakonec ta druhá část i vyhrála a já tak nějak zapomněla i na to, jak vypadal, jaký měl hlas, co měl rád a podobně.

Dítě se mi narodilo začátkem ledna. Bylo mi osmnáct, žila jsem u rodičů, měla jsem hotovou střední školu, nic jsem neměla, jenom to dítě a výčitky svědomí. Bylo to krásné dítě, nevinné a ani netušilo, co jeho narození předcházelo.

Je ale nemusí být pravda, že ve chvíli, kdy se narodí i to nechtěné a neplánované dítě, matka otočí o sto osmdesát stupňů a bude toho drobečka milovat... Sám tohle víš ze všech nejlépe. Ale u mě to tak bylo. Když jsem to dítě držela, všechno bylo neskutečně moc nádherné. Najednou mi bylo jedno, co si o mně mohli lidé myslet, že nic nemám, že se nestanu učitelkou, protože jsem měla své dítě a milovala jsem ho. A Albert? Na toho jsem prostě zapomněla. Nahradil ho Andrew, chlapeček, který měl světlé vlasy a kulatý nos po otci.

Jestli tě už vyprávění nudí a lituješ, že ses zeptal, ráda ti říkám, že se už blíží ke konci. Jednou mě v nemocnici navštívila Honey, ptala se, jestli přeci jenom nechci, aby tam Mike Alberta dotáhl, aby nesl zodpovědnost, ale odmítla jsem. Bylo mi to jedno. Nechtěla jsem, aby za něho nesl zodpovědnost, pokud to dítě nechtěl. Já ho také nechtěla, ale já byla matka, která to mohla ovlivnit, pokud by se tolik nebála rodičů a řekla to dříve nebo nějak jinak na tom zapracovala.

Jenže i přesto, že jsem odmítla, jednou do nemocnice přišel. Tiše zaťukal na dveře, nervózně vlezl do dveří, koktal, odmítal se na mě podívat. Dal mi květiny, nervózně přešlapoval po místnosti, nemluvil se mnou a nakonec opatrně přestoupil k postýlce, kde spal jeho syn a velice opatrně do ní položil malého plyšového medvěda.

„Je to... no... On nebo ona?" byla jeho první slova s pohledem upřeným z okna.

„Andrew," odpověděla jsem mu rovnou i na jeho druhou otázku, kterou ani nestihl vyřknout.

Ještě chvíli tam stál, pak se pomalu posadil na postel a začal mluvit. Pořád se zadrhával, dělal mezi větami příšerně dlouhé mezery, ale líbilo se mi, jak mluvil. A hlavně to, co říkal.

„Moc si vlastně nepamatuju, co se stalo a to všechno okolo. Hlavně ani nevím, že si odešla a kdy. Je mi to líto, jenom jsem to pochopil tak, že je všemu konec a odchod znamenal tečku za oslavou narozenin. Nechal jsem to být, věnoval se studiu, bojoval s nutkáním, abych přes Mikea nepoznal tvou kamarádku, která by mi mohla dát alespoň číslo k vám domů. Pak jsem na to všechno začal tak nějak zapomínat, ale... Pak najednou na kolej vtrhl chlap jako hora a zlomil mi nos. Držel mě za košili a cukal se mnou tak silně, že mi ji rozthl a málem mi vytloukl veškerý rozum z hlavy... Tak jsem poznal tvého otce... Milý muž.

Už jsem věděl, co se stalo, ale vyhrožoval mi, že jestli se někdy objevím na jeho očích, zabije mě. Vypadal vážně, tak jsem se držel daleko, dokud jsem se zase přes Mikea nedozvěděl, žes porodila. Modlil jsem se, abych si vybral čas, kdy se tu neobjeví tví rodiče, protože i přesto, že jsme v nemocnici, asi by mi pomoci nebylo a mohl bych jet rovnou do márnice...

Zkrátka... Z padesáti procent je... Andrew... i moje vina. A stoprocentní zodpovědnost... Takže já... Chtěl bych ti s ním... pomoci."

Poslouchala jsem ho, nevyrušovala ho. Když domluvil, mlčela jsem. Nic jsem po něm nechtěla. Však jsem si ho ani nepřála vidět, ale najednou tam stál a... nesl zodpovědnost za své dítě.

„Tenhle rok bych snad měl dokončit vysokou a... Pak bych mohl žít tady. Nemyslím... S tebou, ale prostě někde... ve městě. Mohl by mít relativně blízko oba dva rodiče a no... nebyla bys na všechno sama."

Ta nervozita, kterou Albert prožíval ty první chvíle, co byl na blízku, se mi na něm líbila. Když jsem vzpomínala na své spolužáky a vnímala je jako energické a hlasité pakoně, Albert vůči nim byl... prostě jiný.

Asi už fakt chceš vědět, jak se prostě stalo to, že jsme se někdy dotkli a viděli to, co ty tak moc chceš, tak to tedy zkrátím.

Andymu byl rok. Albert měl dokončenou školu, přestěhoval se do města, jakmile měl tu možnost. Snažila jsem se od něho chtít co nejméně věcí, ale on měl peníze, já ne. Postupně jsem ho potřebovala víc a víc. A on tu pořád byl. Nejednom pro dítě, ale postupem času i pro mě.

Takže místo toho, abychom byli jako: „Na, o víkendu je Andrew tvůj. Já mám sjednanou práci" nebo „tentokrát mu dupačky koupim já", začali jsme být spíše jako: „Co kdybychom někdy šli jenom my dva?", „co kdyby ses zdržela a já objednal nějaké jídlo?"

Prostě jsme si k sobě našli cestu skrze dítě. Ani jeden z nás za tu dobu, co byl Andy na světě, neměl žádný vztah. Prostě jsme tak nějak brali jako samozřejmost to, že ten druhý je rodič našeho potomka a tak jsme... byli sami. Ale zároveň ne. Byli jsme spolu bez toho, abychom si to uvědomovali.

Sama jsem si nikdy za ten rok neuvědomila, že bych k němu možná mohla něco cítit. Prostě byl, existoval, mluvili jsme spolu, necítili žádnou zášť, ale na povrchu ani žádnou potřebu nebo touhu. Ta byla zakořeněna někde v hluboko, ale nešla ignorovat.

Stálo se to náhodou. Dával mi peníze. Natáhla jsem se po jeho ruce, která je držela a jenom letmo se ho dotkla. Ale i za těch pár sekund jsem si všimla, jak se jeho kůže zbarvila a bankovky nabraly zeleného odstínu. Ucuknul rukou první a než to všechno odeznělo, stačila jsem si všimnout, že se zahanbeně červenal.

To se stalo v roce osmdesát tři. Ty další dva roky už jsou... Nepatří do našeho seznámení, ale do společného života. Podstatné je, že nás spojil syn, o kterého jsme přišli, když mu bylo osmnáct. V jeho věku jeho otec nastoupil na vysokou, já porodila syna a on zemřel... A ve tvých osmnácti tu ty sedíš a ani nevíš, že je nemožné zlomit si zadek.

A to je tak vše, co bych ti k tomu mohla říct.

•••

Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Ona ve svých osmnácti měla dítě, ale já musel být doma před půlnocí. Jaký mi tim dávala vzor, když se opila a lhala, načež pak měla dítě?

Chtěl jsem se začít smát, protože to skutečně vtipné bylo, ale smích jsem v sobě dusil. Alespoň do té chvíle, než někdo práskl dveřmi a vešel rovnou do obývacího pokoje s otázkou, co děláme.

„Povídáme si o tom, jak si zveš sotva dospělé dívky k sobě do pokoje," odvětil jsem s cukáním koutků.

„Cože?" nechápal.

Rose po mně střelila přísným pohledem. Určitě by po mně i něco hodila, ale sotva jsem dostal nové brýle, určitě by mi je nerada zničila.

„Simon chtěl vědět, jak jsme se seznámili," odvětila tiše Albertovi.

„Ah... Takže už aspoň víš, co má za následky lhaní rodičům a popíjení?" otázal se. Posadil se do křesla naproti, ale pohledem visel na fotoalbech.

„Jo, vim. Třicet čtyři let manželství. To zní fajn... Můžu dneska ven?"

Oba dva jednohlasně a dosti hlasitě odpověděli: „Ne!"

„To je docela nefél, nemyslíte?" odvětil jsem se zamračením.

„Jenom tě chráníme před množstvím probdělých nocích, růstem zoubků, nekonečnému množství použitých plenek, zvracení na ramena a nálepce ‚mladý rodič.' Jo a navíc bys měl nejdřív udělat vysokou," pustil se do toho Albert.

„A když budu v předposledním ločníku vysoký, můžu následovat tvoje kořeny?" rýpl jsem si do Alberta s úšklebkem. „Však víte... Jít ve stopách lodičů a nezahanbit je."

„Ty se nikdy do předposledního ročníku vejšky ani nedostaneš," pronesl s ledovým klidem Albert.

„Seš fakt zlej otec, abys věděl." Vyskočil jsem na nohy, a když jsem odcházel, zaslechl jsem, jak se Rose tiše směje. „No ty nejseš o moc lepší, mami. To tys měla v mym věku dítě," rýpl jsem si ještě do ni, než jsem odešel z pokoje.

Ale přeci jen... ten příběh se mi líbil.