Poslední dny školního roku už naštěstí proběhly relativně klidně. Kromě pár odřených kolen a nevolností se nikomu nic nestalo, takže škola nebyla zavřená. Studenti ani nevěděli jak a byl tu konec června. Přede všemi byla dlouhá cesta k domovům. Samozřejmě se to nevyhnulo ani Tomovi s Elizabeth. Stáli spolu na nástupišti 9 a 3/4 a ani jeden z nich nevěděl, co říct. Nikdy se neocitli v takové situaci. Tedy, jistěže už tu někdy stáli a čekali, ale nikdy vedle nich nestála osoba, se kterou by byli ve vztahu. Navíc vzhledem k povaze jejich vztahu, kterou ukazovali světu, by se od nich nejspíše čekalo srdceryvné loučení plné láskyplných objetí a sladkých polibků, ale oni věděli, že tu se o nějaké lásce mluvit nedalo. A tak jen stáli vedle sebe a v tichosti sledovali, jak jejich spolužáci opouští nádraží v doprovodu svých rodičů. Když už byla pryč i Eileen, co by poslední Zmijozel z jejich ročníku, konečně se na sebe podívali. Stáli naproti sobě a dívali se navzájem do očí.

"Tak, napíšeme si," promluvil nakonec Tom.

"Pokud bude o čem, tak určitě," odvětila s mírným pobavením v hlase Elizabeth.

"Lizie!" ozvalo se již téměř prázdným nástupištěm. Oslovená se otočila za hlasem i Tom pohlédl stejným směrem. pár metrů od nich stála světlovlasá žena, tolik podobná Elizabeth. Byly asi stejně vysoké, jen její tvář byla již od pohled starší. O jejím věku svědčily i počínající drobounké vrásky u očí. I tak byste o ní ale mohli bez výčitek mluvit jako o krásné. Elizabeth se na ni usmála a gestem jí naznačila, že je hned u ní.

"To je máma. Měla bych jít," informovala Toma. "Uvidíme se v září," dodala ještě a natáhl k němu ruku na rozloučenou.

"Než půjdeš, něco bych ti chtěl dát," ještě ani nedomluvil, pustil její ruku a začal něco hledat ve své školní brašně, kterou měl celou cestu u sebe. Nakonec z ní vytáhl malou dřevěnou krabičku a podal jí ji. Elizabeth si ji od něj převzala. Když ji otevřela, její obsah ji docela překvapil. Světlo lamp, které osvětlovaly nástupiště, se odráželo od hladkého povrchu zlatého medailonku s velkým S na přední straně vykládaným malými safíry, které vytvářely na černém polstrování kouzelné obrazce.

"To myslíš vážně? Kde jsi ho vzal?" zeptala se ohromeně. Tom se jen ušklíbl.

"Jsem Zmijozelův dědic, takže je to mé. Tedy, teď už je to tvoje. Hodně si mi pomohla. Ber to jako důkaz mé vděčnosti. Nebýt tebe, tak by neexistoval." Poslední poznámka Elizabeth zarazila. Zvedla pohled od šperku, aby mu mohla pohlédnout do hnědých očí.

"Chceš říct, že je to viteál?" zašeptala tiše, aby ji žádný ze zbylých přítomných studentů nemohl slyšet.  Tom krátce přikývl a věnoval jí skutečný milý úsměv. Elizabeth se naposledy podívala na medailonek, než krabičku zavřela a oplatila mu úsměv.

"Děkuji," s těmi slovy na rtech se k němu natáhla, aby mu mohla věnovat sladký polibek na rozloučenou. Tom jí polibek nejen vrátil, ale ještě ho prohloubil. Jakmile se odtrhli, Elizabeth se bez jediného dalšího slova otočila a vykročila ke své matce. Ještě než po jejím boku prošla stěnou na mudlovské nádraží, naposled se otočila a roztomile mu zamávala. Tom se pobaveně zasmál. Věděl, že Elizabeth tyhle romantické věci považuje za klišé, takže to byl vtip. I přes to jí ale zamával zpět a sledoval, jak mu s jeho dárkem přitisknutým k hrudi mizí z dohledu. Ještě chvíli zůstal stát na místě. Měl by jít, ale nechtělo se mu. Nebylo se také čemu divit. Za každou cenu se podvědomě snažil co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy se opět vrátí "domů". Dříve či později tam ale dorazit musel. S povzdechem a svými zavazadly zkroušeně opustil nádraží.

Netrvalo to dlouho a už procházel dveřmi sirotčinci. Pouze informoval jednu z vychovatelek, že dorazil a, aniž by se třeba jen podíval na některého z jiných svěřenců domova,  se zavřel do svého pokoje. Tedy šlo o pokoj, který býval využívaný jak samotka pro zlobivé děti, ale Tom tu bývával tak často, že se za tu dobu už stal jeho. Jakmile se za ním zavřely dveře, nechal kufr dopadnout s hlasitou ranou na podlahu a sám si lehl na postel. Tohle budou opravdu dlouhé dva měsíce. Nejen proto že je zase na tomhle strašném místě, ale hlavně proto že je tu sám. Za toho půl roku, který strávil jako Elizabethin přítel a milenec, si již zvykl na ony intimnosti, které mu dopřávalo její tělo. Opravdu mu budou scházet jejich páteční schůzky v tajemné komnatě.

Vstal z  postele a vrátil se ke svému kufru. Otevřel ho. Hned nahoře na úhledně poskládané uniformě ležela černobílá fotografie. Mudlovská fotografie usmívající se Elizabeth, která byla na to, že ji pořídil, bez jejího vědomí, velmi povedená. Podařilo se mu zachytit tu část Elizabethiny osobnosti, kterou znal jen málokdo. Byla na tom malém lesklém papírku opravdu velmi krásná. Přistoupil s ní ke stolu, kde vyndal z oprýskaného dřevěného rámečku už téměř vyblednou fotografii skalnatého mořského pobřeží a nahradil jí obrázkem Elizabeth. Na mysl mu vyplula vzpomínka na to, co se stal jen pár vteřin po pořízení oné fotografie. Elizabeth nebyla hloupá ani slepá, když viděla Toma s fotoaparátem, věděla moc dobře, co dělal. Hraně podrážděně ho okřikla a neškodně ho udeřila do ramene. Tom se jen smál a držel ruku s fotoaparátem dostatečně daleko, aby na něj dívka nedostala, i když se o to s velkou vervou pokoušela. Nakonec svou snahu vzdala, posadila se a se založenýma rukama na prsou řekla: "Když ty máš mou fotografii, já chci jednu tvou." Tom se nejdříve zdráhal, ale Elizabeth si své právo stejně vydobyla. A tak opouštěli školu každý s vlastním obrázkem toho druhého.Tom se musel zasmát sám nad sebou. Nechápal, jakého měkotu to z něj za těch pět měsíců zvládla udělat. On sám sebe nikdy nepovažoval za člověka, který by měl na nočním stolku fotku své milé, ale teď tu stál a díval se na právě takovou fotografii, právě na takovém místě. Ale ani když to považoval za hloupé, ji nikam nepřesunu, ani ji neschoval. Fotografie světlovlasé dívky zůstala v rámečku na nočním stolku v sirotčinci stejně dlouho, jako chlapec, kterému patřila.