Zmijozelská společenská místnost byla to ráno 3. ledna 1943 ještě stále prázdná a tichá. Už sice bylo po vánočních prázdninách, studenti ale přijedou vlakem až k večeru. Což je také důvod, proč se na sebe mohla v posteli v jedné chlapecké ložnici tisknout dvě nahá těla, která před případnými nežádanými pohledy chránila jen jedna přikrývka ledabyle přehozená přes jejich boky a nepatrně pootevřené dveře. 
Tom ležel na zádech a na jeho zcela holé hrudi byla uvelebená Elizabeth s jednou nohou majetnicky přehozenou přes tu Tomovu a ruku okolo jeho pasu. Oba ještě spali, i přes to že hodiny nad severním nádvořím každou chvílí odbijí devátou hodinu raní a všechno živé na hradě už bylo na nohou. Přece jen neměli důvod vstávat. Ještě se neučilo a nebyl tu nikdo, kdo by mohl rušit jejich zatím stále ještě poněkud křehké příměří. Tedy až na jednoho tvora, který svých možností během chvilky využil, tak jako to během posledních pár dnů dělával často. 
Ten tvor byl velký šedý perský kocour jménem Ezekiel, který patřil Elizabeth a kterého jeho panička nadevše milovala. 
Za těch několik málo dní, co Tom tu kočku znal, by se nenašel snad ani jeden jediný, kdy nechtěl tu zpropadenou kočku chytit za ocas a vlastnoručně utopit v Černém jezeře, kolikrát i s tou ženou, která ji nazývala svým zlatíčkem. Byl ochotný klidně přísahat na Dippetovi vousy, že pokaždé, když se Elizabeth nedívá, tak se na něj zle mračí. Nesnášel tu kočku! A ona na něj měla očividně stejný názor. Kdykoliv mohla, mu to totiž dokazovala.
To ráno chtěl Tom tu kočku skutečně zabít, dokonce už se k tomu i chystal, ale Ezekiel měl dostatečný pud sebezáchovy. Nejdříve ucítil, jak jeho hruď opustilo to příjemné teplo, když se Elizabeth přesunula na jeho rameno, aby tak podvědomě udělala místo pro svého chlupatého miláčka.  A pak to přišlo. Nejdříve jej začalo něco lechtat. Nejdříve na břiše, pak na hrudi a nakonec i pod nosem. Ohnal se rukou, aby se tak zbavil toho nepříjemného pocitu. Tohle se opakovalo ještě třikrát, než Ezekiel nakonec shledal lechtání Toma pod nosem ocasem za nudnou činnost a odsunul svůj ohon z jeho tváře. Místo toho usoudil, že je potřeba se řádně protáhnout, a tak také učinil. Natáhl se, pořádně prohnul hřbet a při tom se mu podařilo zarýt dlouhé ostré drápky pěkně hluboko do odhalené kůže. 
Tom v ten okamžik vyskočil jako čertík z krabičky. Zcela probuzený se vymrštil do sedu, čímž ze sebe dosti nešetrně shodil nejen kočku ale i Elizabeth, která tak byla nedobrovolně vytržena ze svého snu a zmateně se rozhlédla po okolí.
"Já tu kočku zabiju!" křičel Tom a ohnal se po Ezekielovi, který zvolil strategický ústup. Seskočil z postele a elegantně odkráčel pootevřenými dveřmi z ložnice.

"Co se děje?" zeptala se zmateně ještě napůl spící Elizabeth, držíce si hlavu, do které ji uhodil Tomův loket, když se tak rychle a nečekaně posadil.
"Ta tvoje malá bestie se mě zase pokusila zmrzačit!" vznesl Tom velice závažné obvinění a jen tak mimoděk ukázal na svou poškrábanou hruď. Elizabeth tedy upřela svůj pohled na příslušnou část těla svého milence. Na bělostné kůži se vyjímalo hned několik rudých škrábanců, z níž některé místy i trochu krvácely. Uchechtla se, čímž si vysloužila Zmijozelův zlostný pohled. Jemně se dotkla ranek a setřela kapičku krve, jenž jednu z nich právě opouštěla. I tak lehký dotek donutil Toma zatnout zuby bolestí.
"Nemyslím se, že se tě pokoušel zmrzačit," řekla a upřela si prst do bílého povlečení.

"Nenávidím tu kočku!" prohlásil Tom a položil se zpět do vyhřáté postele.

"Je to jenom kočka, Tome."
"Zatraceně zákeřná kočka!" opravil ji.

Elizabeth se musela znovu usmát. Chvíli ještě seděla na posteli. Jakmile se probrala do takového stavu, aby byla něčeho schopná, a konečně ji opustila i slabá bolest hlavy, vstala a posbírala své oblečení, které se po jejich večerním řádění zůstalo válet na podlaze. Neobtěžovala se s tím, si ho oblékat, nebylo to potřeba, a zamířila do své vlastní ložnice.