6. kapitola

Modrý kámen na amuletu ho mohl okamžitě přenést domů, ale rozhodl se raději aspoň kousek jít. Mrazivý vzduch mu dělal dobře a krásně mu pročistil hlavu.

Ačkoliv to byl jeho nápad, ten den a noc s Vesnou mu zamotaly hlavu ještě víc, než ji měl před tím. Nikdy pořádně nerozuměl svým pocitům a neuměl si s nimi poradit. Možná tak něco roztřískat, nebo někoho zmlátit, ale sednout si a promluvit si, bylo téměř nad jeho síly. Jediný kdo s ním někdy něco dokázal, byla Kateřina, když ještě žila. A jediným člověkem na kterého se nikdy v životě nedokázal rozzlobit, byla jeho dcera Rozárka. Ta nejroztomilejší a nejkrásnější bytost na světě. Zřejmě to byla ona, kdo kdysi dávno obměkčil Dionino srdce a jako jediný strážce dostal výjimku a mohl přivést svou rodinu do světa strážců, nebo pobývat ve světě lidí, na svém hradě.

Kateřina a Rozárka byli jediní, kdo ho viděli. Jenomže to mělo háček. Zatímco Sibren nestárnul, ony dvě ano. Jeho žena zemřela, když jí bylo pouhých čtyřicet let, takže ji nikdy neviděl opravdu starou. Zato jeho dcera žila skoro do osmdesáti. Sice se vdala, ale děti neměla a svých posledních pár let dožila ve světě strážců. Sibrenovi zlomilo srdce, když ji viděl stárnout a chřadnou a nakonec zemřít, aniž by bylo cokoliv, co by s tím mohl udělat. Jedině snad zajistit pohodlný život, když jí amulet dal všechno, co potřebovala. Medailon, který teď nosila Hedvika, patřil kdysi právě Rozárce. Od její smrti už uplynulo více než sto let, ale stále to bolelo.

Ty první roky byly nejhorší. Nedokázal se s tím vyrovnat a tak běsnil, že téměř tři roky trýznil celý kraj mrazem a zimou. Nakonec už i ostatní strážci prosili Dionu, ať s tím něco udělá. Už se stalo v minulosti, že strážce zneužil své moci a nebo nedělal co měl a vždy byl po druhém varování vyměněn. Ale Sibren dostal znovu výjimku. Diona mu doslova poslala Vesnu do postele, aby se vybil sexem a přestal tak běsnit. Než se Sibrenovi totiž vrátila paměť a vzpomněl si, že má rodinu, žil s Vesnou tři roky. Vesně trvalo dlouho, než se vyrovnala s tím, že ji opustil, ačkoliv chápala jeho důvody, ale nechtěla znovu oživovat starou minulost. Nemohla věřit tomu, když se její život projednával na shromáždění, aniž by k tomu mohla něco říct. Účel světí prostředky a tak dostala Vesna od Mileny, strážkyně lásky, různé elixíry na vzbuzení lásky v Sibrenovi, a od Diony příkaz, zabavit ho a zklidnit za každou cenu. A tak mu byla více než sto let, kdykoliv k dispozici.

Až do včerejška. Když se rozhodla vzít život do vlastních rukou.

Sibren o tom nařízení věděl. I když ne od začátku. A taky věděl, že Vesna na něj nikdy nepoužila, žádné z kouzel. Hlavou se mu honily vzpomínky na to, jak se k ní choval. Jak se k ní opravdu přišel jen vybít a pak se otočil a bez rozloučení odešel. Časem se to zlepšilo a jejich vztah znovu přerostl v kamarádství. Byli schopni spolu mluvit, smát se, cestovat, večeřet i snídat, pomáhat si... Ale i tak v tom byl vždycky sex. Nikdy za ní nepřišel jen tak, protože by se mu stýskalo. Měl ji rád, ale prostě se do ní nedokázal zamilovat. Někdy si přál, aby na něj ta kouzla použila, ale ve skutečnosti jí byl vděčný, že to neudělala. Byl by to podvod a to prostě Vesna nedokázala. A určitě o takovou lásku nestála. Asi proto jí tak věřil a nejen s tou břitvou. Věděl, že jestli je ve vesmíru, jeden člověk, kterému může věřit, tak je to ona. A to byla vzácnost i ve světě strážců.

Měl jsem se víc snažit. Dát nám šanci. Je nádherná a hodná, nemělo být těžké ji milovat. Opakoval si v duchu Sibren. Jenže všechno se změnilo zhruba před rokem, když na své pravidelné obchůzce po kraji uviděl Hedviku. Nebyla tak krásná jako Vesna, ale to, co ho na ní zaujalo bylo, že vypadala úplně jako Kateřina, když jí bylo šestnáct a Sibren se s ní poprvé seznámil. Ta podoba byla prostě neuvěřitelná. A zasáhlo ho to jako blesk. Ne, že by z toho měl radost. Dalo mu práci se jakz tak vypořádat s její smrtí a teď tu měl před sebou kopii. Nenáviděl ji za to, že si klidně chodí po světě s obličejem jeho milované ženy. Chtěl odejít a nikdy ji znovu nespatřit, ale nedokázal to. Vždycky si našel důvod, proč se znovu a znovu vydat do těch míst. Sledoval ji, díval se jak žije. Nemohl jí pomoct, aby ji nevyděsil, ale aspoň očaroval cesty kolem vesnice, aby se jim vyhnuli lapkové a vojáci a nerabovali. Bída se jim sice nevyhnula, ale v okolních vesnicích byl hladomor mnohem horší. Stále a stále se vracel na místa kudy chodila a proto byl u ní, když jí hrozilo umrznutí. Bylo jen dílem náhody, že ji zachránil právě v ten krátký okamžik, kdy se mohla stát strážcem. A teď byla na jeho hradě.

Sibren nelhal, když řekl Vesně, že Hedvika je jako štěně, které vytáhl z vody a teď nevěděl co s ním má dělat. Nechtěl kopii své manželky. Pokud se stane strážcem, tak ho buď vystřídá, nebo bude poslána jinam. A pokud to bude do jiného kraje, nemohl by ji ani vídat. Jenomže nastal problém a Hedvika si pamatovala na svůj minulý život. Pamatovala si úplně všechno. Lpěla na své rodině, držela se toho pouta a jediné co si přála bylo, se vrátit. Sibren teď opravdu nevěděl co dělat. Měl ji zachránit dřív, neměl tak blbnout s tím mrazem v půlce listopadu...

Zastavil se na hradním nádvoří a modrý kámen ho přenesl dovnitř. Ačkoliv bylo šero, oheň v krbu osvětloval vstupní halu dostatečně na to, aby si všimnul výzdoby. A také cítil tu krásnou příjemnou vůni smůly, jehličí a koření. Tušil, že najde Hedviku v kuchyni. Nebyla tam, ale na stole uviděl stříbrný tác s poklopem, pod kterým nalezl, pečeni a zeleninu. Bylo to už skoro studené, ale měl hlad a zdálo se mu, že v životě lepší jídlo nejedl. Cítil se teď provinile.

Hedvika se snažila připravit mu krásné Vánoce a on si zatím užíval. Jenomže, když si vzpomněl na to, jak přesně si užíval, výčitky ho trochu přešly.