5. kapitola

Vesna položila Sibrenovi hlavu na rameno.

„Bylo to nádherné. Jsi nejlepší milenec jakého si může žena přát. Budeš mi chybět."

„Proč bych ti měl chybět?" ptal se Sibren udiveně.

„Protože jsem viděla Hedviku a tak vím, že tohle by už netrvalo dlouho. Proto mi aspoň dopřej ten pocit, že je to moje rozhodnutí ti říct, že to dneska bylo naposled."

„Hedvika je jenom štěně, které jsem vytáhnul z vody a teď nevím co s ním," mávnul Sibren rukou.

„Možná je to pravda," pokračovala Vesna, „ale vím, že ona je přesně tvůj typ a... tenhle náš vztah stejně nemá smysl. Ty mě nikdy nebudeš milovat a já tě nikdy milovat nepřestanu. Ne, dokud si oba nedáme volnost. Možná jen potřebujeme zkusit být chvilku bez sebe, když to nebude fungovat, možná k sobě zase najdeme cestu a nebo začneme tam kde jsme přestali. Jako přátelé."

Sibren viděl, že to Vesna myslí vážně a neodvážil se rozmlouvat jí její rozhodnutí. Věděl, že ji ztratil a najednou mu to bylo líto.

„Promiň, je to moje chyba. Měl jsem se víc snažit. Chovat se k tobě lépe. Dát nám šanci."

„Měl jsi na to sto let," usmála se Vesna smutně.

„To je hrozné, když to řekneš takhle."

„Je půlnoc, čas jít domů, Sibrene."

„Čas jít domů je vždycky. Teď tě chci ještě chvíli držet v náručí, dokud můžu." Sklonil se nad ní, odhrnul jí vlasy z obličeje a políbil ji. Odhodlání, že je třeba jejich vztah ukončit ji rychle opustilo. Takhle ji už dlouho nelíbal. Tohle nebyl jen chtíč a uspokojení tělesných potřeb, takhle líbá někdo, kdo opravdu miluje. Proto se ani nebránila, když do ní znovu vstoupil. Chtěla vědět jestli i milování bude jiné. A nespletla se. Bylo to přesně takové, o jakém celou tu dobu snila. Jak si to pamatovala z minulosti. Věděla, že Sibren dokáže hluboce milovat, jenomže bohužel někoho jiného. Teď ji znovu připomněl, co by zažívala, kdyby ona byla ta pravá. Kdysi dávno už byl jenom její, jenomže pak se začal rozpomínat na svůj minulý život. Vesna zahnala myšlenky a jen si užívala rozkoš, kterou jí poskytovalo jeho tělo. Nakonec spolu usnuli v objetí.

Ráno se Sibren probudil první. Díval se na Vesnu jak ještě spí. Byla nádherná. Dlouhé blond vlasy a tu nejjemnější pleť, jak mléko, plné rty a lehce růžové tváře. Ňadra, boky i nohy, všechno bylo prostě dokonalé. Navíc to byla ta nejlaskavější bytost, kterou kdy poznal. Teď se cítil jako bídák. Bylo mu jasné, jak dlouho asi Vesna přemýšlela o rozchodu, jak dlouho jí trvalo než mu to řekla, a jak jí asi muselo bolet srdce, než o tom vůbec začala přemýšlet. To, že je nějaké rozhodnutí správné, ho ještě nedělá snadným. A tohle bylo správné rozhodnutí.

Lehce jí pohladil tváře a čelo, aby ji vzbudil. Pomalu otevřela oči a usmála se. Sibren ji na chvilku stiskl v náručí a pak řekl: „Včera jsi měla pravdu ve všem, cos řekla, ale než odejdu dovol mi ještě jednu poslední věc. Tenhle den si prostě užijeme. Půjdeme na nějaké krásné místo a budem dělat věci, na které nikdy nebyl čas."

„Dobře," přikývla Vesna, „ale v tom případě chci i já udělat něco co si přeju už dlouho."

„Cokoliv! Dneska bude den, kdy si splníme přání," souhlasil Sibren.

„Hmm, chci ti ostříhat vlasy a oholit vousy a obléknout tě tak, jak si tě pamatuju," zamyslela se. Stále ještě měla zavřené oči, jako by doufala, že se jí ještě možná podaří usnout.

„Ha! Vidím, že jsem neměl tak rychle kývnout," zasmál se Sibren, obejmul ji pevně kolem pasu a položil ukazováček na modrý kámen na amuletu. V mžiku se ocitli ve Vesnině zahradě u koupacího jezírka, které vytvořila tak, aby připomínalo jednu z těch romantických lagun s vodopádem. Zelené tropické rostliny, rostly všude kolem a barvily okolí do všech možných odstínů zelené. Bromélie a orchideje zářily jako barevné ohňostroje na zeleném pozadí. Velcí exotičtí motýli jen dokreslovali ten pestrý obraz. Vesna kdysi dokonce přiměla strážkyni vody, aby tam přivedla termální pramen. Proto byla voda stále příjemně teplá. Byla na tenhle koutek své zahrady pyšná, a se Sibrenem se tu nemilovali poprvé.

„Uvedomujes si, že jsem ještě byla v polospánku, a že jsem nahá?" protestovala.

„Typická ženská. My jsme v ráji a ty si jen stěžuješ, že nemáš co na sebe. Pojď do vody," podal jí ruku a společně vstoupili do nádherně teplé, křišťálově čisté vody. Plavali k vodopádu, kde se posadili na kameny vyčnívající ze skály a nechali proud vody dopadat na jejich vlasy a záda. Vesna se necítila na takovou rozcvičku hned po ránu, ale aspoň to pomohlo tomu, že se rychleji probrala, uvolnila napnuté svaly a mozek byl opět schopen pracovat. Nemohla věřit, že byla ještě před malou chvilkou ve vyhřáté posteli. Sibren opravdu neztrácel čas. Vzala ho za ruku a stáhla ho znova do vody. Lehla si na záda, zavřela oči a nechala se něžně unášet drobnými vlnkami, které vznikaly díky vodopádu. Pak se chvilku potápěli a lovili škeble a bílé oblázky a nakonec doplavali zpátky na břeh, kde si lehli do trávy, do stínu stromů. Sibren se ještě na chvilku vrátil do vody. Natrhal náruč růžových leknínů a pokryl jimi Vesnino nahé tělo. „Aby sis nestěžovala, že nemáš co na sebe," usmál se a políbil ji dřív, než stačila něco odpovědět.

„Teď se můžeš dospat, jestli chceš."

„Myslím, že už jsem probuzená, ale neodmítla bych snídani," navrhla Vesna a za chvilku byla před nimi mísa s ovocem a talíř se šunkou a sýrem.

„Já se postarám o pití," řekl Sibren a v okamžiku před nimi ležely dva skleněné pohárky a džbán sladkého růžového vína.

„Vzdyť víš, že já víno nepiju," protestovala Vesna. „Navíc je moc brzo ráno."

„Nemusíš pospíchat, máme pro sebe celý den. Chci se dneska trochu opít a tebe taky. Víno rozvazuje jazyk a kdy jindy bude příležitost říct, co máš na srdci, když ne dnes."

„Ja ti přece vždycky říkám co mam na srdci." Nebyla to však úplně pravda, jinak by mu už dávno řekla, jak se celé ty roky trápila.

„Vím, ale pořád musíš mít všechno pod kontrolou, i sebe. A já tě chci mít dneska uvolněnou a bezstarostnou. Chci se s tebou smát, jako když jsme se poznali a milovat se s tebou tolikrát, kolikrát to jen zvládnu. Chci tě líbat všude, kde se mi zlíbí a nechci slyšet žádné namitky."

„To ti nemůžu slíbit, ani když se opiju," smála se Vesna. Sibren se nad ní sklonil a zašeptal hlubokým, mírně chraplavým hlasem: „To nevíš, dokud to nezkusíš."

Vždycky milovala, když na ni takhle mluvil. Cítila vibrace až v morku kostí. Díval se jí do očí a ty jeho byly mrazivě modré a pronikavé, jako by jimi viděl až do její duše. Pomalu upíjela víno z pohárku a přemýšlela, jestli nedělá chybu. Nebylo to přece vždycky špatné. V jejich vztahu se střídaly vlny, kdy k sobě měli hodně blízko s těmi, kdy se tolik nevyhledávali, ale někdy to bylo mezi nimi opravdu krásné. Právě teď, poslední dva tři roky se jí zdálo, že se vše vrací do starých kolejí a on ji začíná znovu milovat jako kdysi. Jenže pak jí hlavou proběhly všechny ty důvody, proč se rozhodla to ukončit. Teď však na to nechtěla myslet. Chtěla přesně to, co říkal Sibren. Smát se, užívat si a milovat se s ním až do rána. Na slzy bude čas později. Nastavila Sibrenovi pohár, aby jí znovu dolil. Sibren jí dal pusu, dolil jim oběma víno a řekl: „Víš, co bych si přál? Abys udělala tu věc s rukama, když pomáháš rostlinám růst. Dal bych si hroznové víno. Vypěstuješ ho pro mě?"

Vesna se dotkla amuletu a nejdříve si pořídila lehkou tuniku, aby nebyla úplně nahá a přes Sibrena přehodila osušku. Potom se postavila, posbírala lekníny, které na ni položil a vyhodila je do vzduchu tak, aby dopadly do laguny. Před tím než se dokly hladiny k nim namířila své ruce a leknínům narostly kořínky a cibulky, které se zavrtaly do bahnitého břehu a zvadlé květy se opět nádherně rozevřely.

Potom zavřela a znovu otevřela dlaň, ve které se objevilo malé semínko. To zasadila do hlíny a její prsty nad ním kroužily jako motýlci. Nejdříve se objevily první lístky a netrvalo dlouho a po stromě pod kterým leželi se vinula bohatá réva. Vesna stále pohybovala rukama jako by tančila a réva sílila, za chvilku byl keř obalený zralými hrozny. Vesna dva utrhla a znovu si lehla vedle Sibrena.

„Děkuju, tohle se mi nikdy neomrzí," utrhl kuličku vína a vložil ji Vesně do úst.

„Hmm, sladký. Jsem dobrá," zasmála se.

„Jsi úžasná, a to bych řekl i bez toho vína, i když tolik jsem ho zase neměl," odpověděl a chtěl znovu dolít Vesnin pohár.

„Ne, myslím, že už mám dost," zavrtěla Vesna hlavou.

„Pokud říkáš, že máš dost, tak to znamená, že se stále kontroluješ a nejsi tak uvolněná, jak si myslíš, takže ještě nemáš dost," namítnul Sibren. Vesna vzdychla nad tou jeho logikou a znovu nastavila pohár. Nebylo kam pospíchat, a poté, co snědla trochu šunky a sýra se cítila, jako kdyby ani žádné víno nepila. Pomalu vyprázdnila třetí pohár a položila Sibrenovi hlavu na rameno. Zavřela oči a nechala se od něj krmit sladkými hrozny. Cítila se nádherně. Kdyby byla strážkyní času, nejspíš by porušila všechny zákony a zastavila čas. Nebo aspoň prodloužila tenhle okamžik.

Pootevřela ústa v očekávání dalšího kousku ovoce, ale místo toho ucítila Sibrenovy rty. Nejprve to byl jen letmý dotek, ale pak se k ní přitiskl pevněji a líbal ji se vší náruživostí a vášní, jaké byl schopen. Vesna nechala oči zavřené, ale jeho polibky opětovala stejně vášnivě. Její ruce ho objímaly stejně pevně, jako ta vinná réva, která teď obtáčela strom pod kterým leželi. Špičky jejich jazyků se dotýkaly a Vesna cítila, jak ten jeho začíná chladit.

Dával si na čas. Nespěchal. Chtěl si zapamatovat její vůni a chuť. Jeho jazyk se mazlil s tím jejím. Obkroužil jím jemně její rty a po krku sjel dolů na rameno. Roztrhl její tuniku a přisál rty na její ňadra. Jeho dech byl teď přímo mrazivý a pod jeho ledovým jazykem se její bradavky napřímily a ztvrdly. Jazyk pokračoval dolů, až se zastavil v jejím klíně. Vesna musela zadržet dech, aby nevykřikla, když ucítila ledový dotyk, ale zároveň nechtěla, aby přestal. Netrvalo dlouho a jejím tělem projela mohutná, horká vlna rozkoše. Intenzivnější, než cokoliv, co kdy zažila. Když otevřela oči, Sibren se nad ní skláněl a usmíval se, zřejmě spokojený sám se sebou. Znovu ji políbil na rty a zatím co ji líbal, pomalu do ní proniknul. Pomalé a hluboké průniky se změnily na rychlejší, potom znovu zvolnil tempo a přitáhl si ji blíž k sobě. Vesna mu obtočila nohy kolem pasu a sladila rytmus s jeho. Už byla celá vzrušená a citlivá z prvního orgazmu a na ten druhý nemusela čekat dlouho. Sibren vyvrcholil krátce po ní. Pak si lehl vedle ní a oba těžce oddychovali. Vesna přemýšlela, jestli ta nádherně mučivá extáze má být dárek, nebo trest. Stále ji chce ovládat a nechat ji jít, až sám bude chtít a ne protože to chce ona? Chce jí ukázat o co přijde? Jako kdyby si to neuvědomovala. Jasně, že teď to bude těžší. Měla ho vypakovat hned ráno. Jenomže pak by neprožila takhle nádherný den. A ten den ještě zdaleka nekončil. Blížilo se poledne a začínalo být horko. Ptáci utichli a monotónní bzukot divokých včel je pomalu uspal. Ale jen na chvilku. Bylo hezké probudit se vedle sebe dvakrát v jednom dni, ale ani jeden z nich nechtěl zbytečně ztrácet čas.

„Teď jsem na řadě já," usmála se Vesna a přenesla je zpět do svého paláce. Sibren se uvelebil na posteli a díval se na Vesnu jak připravuje místnost. Za krátkou chvíli zaplnila prostornou ložnici věcmi. Ke krbu nechala postavit dvě lehátka v římském stylu, mezi ně nízký stolek s mnoha dobrotami, džbánkem vína a pohárky, vanu plnou horké vody, hromadu měkkých osušek a malý stolek s břitvami, mýdlem a štětkou na holení. Pak se podívala na Sibrena a ukázala směrem k vaně. Vzala ho za ruku a vlezli tam společně.

„Doufam, že voda není moc horká?" obávala se Vesna

„Mam ji ochladit?" Mrazivý dech a dotek, to uměl jenom on a Vesně se zatajil dech, když si vzpomněla jak toto umění uplatnil před docela malou chvílí.

„Ještě ne. Otoč se ke mně zády." Když Sibren poslechl, vzala do ruky mořskou houbu a jemně mu umývala záda. Nebylo to poprvé, co to dělala, ale teď to bylo naposled. Setřela dlaní mýdlové bublinky z jeho zad a snažila si zapomatovat každý sval, barvu a vůni jeho kůže. Okamžitě sama sebe nenáviděla za ty myšlenky. Zapomenout... zapomenout... zapomenout... a ne se snažit pamatovat. Opakovala si v duchu. Namočila jeho dlouhé vlasy a konečky prstů mu jemně masírovala hlavu. Jeho vlasy byly stále černé jako uhel. Stal se strážcem dřív, než mu stačily zešedivět. Dřív než se ty sotva znatelné linky na jeho obličeji proměnily ve vrásky. Ještě mu nebylo ani třicet pět, když obětoval život pro svoji družinu a stal se strážcem.

Vesna vylezla z vody a zabalila se do osušky. Džbánem čisté vody spláchla mydlinky z Sibrenových vlasů a nabídla osušku i jemu. Pak ho posadila do křesla před svůj toaletní stolek a začala s úpravou jeho vlasů a vousů. Hřeben, nůžky, štětka z jezevčích chlupů, miska s mýdlem , olej do vlasů, rucnik... to všechno se rychle míhalo ve Vesniných rukách. Prameny vlasů padaly na koberec a ihned mizely. Nakonec mu namydlila vousy a sáhla po břitvě. Pomalými tahy mu klouzala po krku a tvářích a nechávala za sebou hladkou kůži.

„Víš, že jsi jediná, komu věřím s břitvou?" promluvil Sibren, když byla hotová. „Vždycky jsem se holil sám, nikdy jsem to nedovolil ani mému osobnímu sluhovi, ani Kateřině."

Vesna sykla, ani po téměř třech stoletích, nebyla nadšená, když slyšela jméno Sibrenovy manželky. Ale ovládla se. Navíc, když tohle měla být lichotka.

„Dneska jsi mi věřit neměl, po tom vínu jsem se bála, že se mi bude třást ruka," usmála se Vesna.

„A třásla se?"

„Ne," zavrtěla hlavou."

„Tak to je znamení, že ti musím znovu dolít." Sibren vstal z křesla, strhl ze sebe osušku, kterou měl omotanou kolem boků a nechal ji spadnout na zem. „Oblečení nechám taky na tobě," usmál se.

Vesna už přesně věděla co to bude. Kdysi dávno, když se jí ještě chtěl líbit... Znovu zaplašila myšlenky a sáhla na amulet. V příštím okamžiku byl Sibren oblečen, aniž by musel hnout prstem. Byla spokojená, přesně tak to chtěla. Volná bílá košile z jemné bavlny, přes ni dlouhá kožená vesta s širokým páskem ozdobeným stříbrnou přezkou. Úzké černé kalhoty zastrčené do vysokých holínek. Přes jedno rameno měl černý plášť upevněný koženým popruhem a lemovaný kožešinou.

„Sluší ti to," pokývala uznale hlavou. „Myslím, že takhle bych tě chtěla mít na obraze. Vydržíš se tak týden dva nehýbat, ať tě můžu namalovat? A nebo to uděláme takhle." Sáhla na medilon a obraz se objevil na stěně nad krbem.

„Uf, to je úleva, myslím, že tři nebo čtyři dny bych to vydržel, ale pak bych určitě aspoň mrknul," zasmál se Sibren. „Ale co teď uděláme s tebou?" podíval se na ni, pak z ní strhl osušku, odnesl ji k posteli a hodil do peřin. Sklonil se nad ní a hlubokým hlasem zašeptal: „Chtěl jsem celý jeden den a jednu noc a je sotva po obědě. Ještě máme hodně před sebou. A nehodlám nás připravit ani o minutu."

Další nádherné milování. Strážci byli mnohem oddolnější než lidé. Silnější, rychlejší a sotva se kdy unavili. A Sibren jí znovu a znovu dokazoval, kolik síly v něm ještě je.