4. kapitola

Hedvika se rozhodla ničemu nedivit. Řekla si, že musí přijmout věci tak, jak jsou, ať se děje, co se děje. Celé dny trávila čtením knih a začínala mít v hlavě trochu jasněji.

Vesna nelhala. Knihovna opravdu obsahovala zajímavé informace a času měla Hedvika téměř nekonečně.

Sibrena vůbec nepotkávala, uběhl týden a viděla ho všehovšudy jednou. Zřejmě se jí vyhýbal, jenomže kdo ví, jak dlouho tady spolu budou žít. Určitě by bylo lepší, kdyby nebyli nepřátelé. S jeho chováním nemohla nic dělat, ale ona sama se rozhodla, že se k němu bude chovat tak hezky, jak to jen půjde. A protože zbývaly jen dva dny do Vánoc, rozhodla se pro sváteční výzdobu hradu. Hrad byl rozlehlý a starý, ale uvnitř byl zařízen poměrně moderně. Nábytek a vybavení by se hodilo spíš na zámek. Nebyl to jen malý rytířský hrádek, či obranná pevnost, ale rozlehlé sídlo vhodné pro krále a velký počet dvořanů. Mnoho velkých místností, sálů, ložnic, sklepů a stájí. O to děsivější bylo to ticho a samota. Neustále krákání vran ten pocit ještě umocňovalo.

Pamatovala si, jak Sibren řekl, že nemá rád, když mu někdo šmejdí po hradě a tak kromě svého pokoje chodila jenom do knihovny a kuchyně a ostatním místnostem se raději vyhýbala.

Taky teď šla rovnou do kuchyně, protože se rozhodla, že mu uvaří nějaké dobré jídlo. Sama, bez kouzelného amuletu.

Nejdříve se pustila do perníčků. O většinu surovin musela požádat amulet, protože v kuchyni nebylo vůbec nic, ale zvládla to a za chvilku se celým hradem linula kouzelná vůně. Zatímco perníčky chladly, odešla ven na chvojí. To bylo snadnější, protože jehličnanů bylo venku nekonečně mnoho. Ačkoliv všude ležely závěje sněhu, svítilo sluníčko a nefoukal vítr a tak se jí procházka lesem celkem líbila. Vzduch byl chladný a svěží, občas zaslechla křik ptáků, jiných než vran, a viděla stopy lesní zvěře, takže se necítila tak sama. Také ji potěšilo, že ačkoliv neviděla žádné lidi, úplně bez života to místo nebylo.

Musela si dávat pozor, aby nezašla moc daleko, proto raději rychle nalámala náruč chvojí (nechtěla prosit amulet o pilku) a vrátila se zpátky do hradu. Celý zbytek dne strávila zdobením a vařením. Upekla caltu, uvařila rybí polévku, uzenou šunku, zeleninu v medové omáčce. Pak nazdobila perníčky a uvázala je červenými mašličkami na chvojí. Nakonec ještě zapálila oheň ve všech krbech, aby bylo ve věčně studeném hradě teplo a naházela do ohně zbytky borových větviček. Hotová byla hodně pozdě v noci, ale slavnostnější atmosféru už vykouzlit nemohla. Vůně koření a pryskyřice se rozléhala hradem, všude bylo čisto a útulně. Trošku se bála, že si toho Sibren stejně nevšimne, nebo ho to spíš rozzuří, ale jeho vznětlivá povaha, už nebyl její problém.

Hedvika se usadila s knížkou u krbu. Jedna z prvních věcí o kterou požádala medailon, když jej před několika dny dostala, byla učebnice latiny. Její otec ji učil cizí jazyky a kladl jí na srdce, jak je latina důležitá, jako základní kámen pro všechny ostatní jazyky, jenže Hedvika ji od té doby dost zapomněla a když viděla, že skoro všechny knihy v Matyášově knihovně jsou latinsky, věděla, že se do toho bude muset zase pustit. Tušila, že tam někde v těch zaprášených policích leží odpověď na otázky, které ji teď tolik tížily. Moc dlouho však číst nevydržela, byla unavená a za chviličku se jí začaly zavírat oči. Chtěla počkat na Sibrena, ale nakonec usnula, aniž by se ho dočkala.