2. kapitola

Hedvika už nevnímala ani hlad ani zimu, naopak se jí po celém těle rozlil příjemný pocit tepla. Viděla jak se Toník dostal bezpečně domů a to ji uklidnilo. Teď byla řada na ní.

Veliké, silné ruce ji zvedly ze sněhu a nesly ji, jako by nevážila víc než peříčko. Něco však bylo jinak. Ten někdo ji nenesl směrem k jejich domu, ale spíš na opačnou stranu. Popravdě, byla tak vyčerpaná, že jí to byla jedno, nezáleželo na tom, co se s ní děje, hlavně, že už neležela v tom sněhu. Chtěla se podívat cizinci do tváře, ale stejně byla tma a taky se trochu bála. Pevně zavřela oči a přestala vnímat. Najednou jako kdyby všechno přestalo existovat. Čas, prostor, vítr a sníh i její tělo. Netušila, kolik skutečně uplynulo času, ale když znovu otevřela oči, byla úplně někde jinde.

Ležela na obrovské měkké posteli, zachumlaná do spousty vlněných dek. Rozhlédla se kolem. Uviděla kamenné zdi, mozaikovou podlahu, kazetový strop, malé, lomenné okno, které dávalo tušit, že je na nějakém středověkém hradu. Snažila se uhodnout, který hrad z blízkého okolí by to mohl být, ale hlava ji ještě bolela a nemohla se soustředit. Její oči dál bloudily po místnosti. U okna byl psací stůl a židle, na stole kalamář a nějaký papír, na stěně visel gobelín a stará mapa. Nejspíš hodně stará, protože nevypadala jako nic, co by si Hedvika pamatovala ze školy. Země, řeky, hranice, všechno bylo zakresleno jinak a jinde. Dále uviděla velký krb, ve kterém plápolal oheň a na krbové římse dva těžké stříbrné svícny se svíčkami z včelího vosku. Před krbem byla dvě pohodlná křesla a na zemi několik ovčích kůží. Uprosted místnosti stál větší stůl a dvě židle, na stole džbán vody a nějaké jídlo.

V tu chvíli si uvědomila, že má hrozný hlad. Vstala z postele a zjistila, že už není tak slabá, zřejmě spala mnoho hodin. Podívala se na sebe a viděla, že ji někdo převlékl. Její staré šaty byly pryč a místo toho měla na sobě bílou noční košilku z jemné bavlny. Začervenala se a doufala, že ji převlékla nějaká služka a ne ten cizinec. Nechtěla na to myslet a raději se rozhodla utišit svůj hlad. Na talíři byl kousek chleba a v misce polévka, která byla ještě horká. Mrzelo ji ze propásla, toho, kdo jídlo přinesl, aspoň se mohla zeptat kde je.

Polévka byla výborná a chleba taky, ale bylo toho málo, rozhodně by zvládla ještě jednu porci. Nejspíš by to pak asi vyzvracela, protože na tolik jídla nebyla zvyklá, to jí bylo jasné a kdokyliv jí přichystal snídani, musel to vědět taky. Ostatně pohled na její hubené tělo dokázal sám o sobě prozradit, že už neměla pořádné jídlo hodně dlouho.

Také marně hledala hodiny, takže netušila, jestli to byl oběd nebo už večeře. Aspoň, že našla, záchod. Byl za paravánem ve výklenku. Měkké sedátko, pod kterým zurčila voda. Zajímavý vynález. Vedle byl stoleček s porcelánovým umývadlem, dva velké džbány s vodou a dva měkké ručníky.

Nemohla však najít svoje staré šaty nebo cokoliv na převlečení. Noční košilka byla lehoučká a průsvitná a takhle se nemohla ukázat ani před služkou. Zato uvidela u postele teplé bačkůrky z ovčí kožešiny a na nočním stolku kartáč na vlasy. Vklouzla do přezůvek a zabalila se aspoň do deky, než najde někoho, kdo by jí dal pořádné oblečení.

Vzala za těžkou kliku dveří, ale ta nepovolila. Po několika pokusech jí došlo, že jsou dveře zamčené. Pocit bezpečí zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku. Myslela si, že je zachráněná a místo toho byla vězeň. Zavrtala se znova do postele a do očí se jí draly slzy. Hlavou se jí honily ty nejčernější myšlenky. Někdo ji unesl a teď ji prodá do otrotctvi. Bude muset sloužit až do smrti, nebo ji zabijí a budou se koupat v její krvi. Zmizí stejně beze stopy, jako její táta.

Při vzpomínce na otce ji došlo, že vlastně zatím nevěnovala jedinou myšlenku své rodině, ale když se na ně pokusila myslet, bylo to ještě divnější. Jako by ji někdo doslova kradl vzpomínky z hlavy. Lehla si a soustředěně si opakovala jména rodičů, sester a bratra. Každé jméno vyslovila nahlas a okamžitě si k němu přiřadila i něco zajímavého, co s jmenovaným prožila. Znova a znova, dokud si nebyla jistá, že vzpomínky jsou zachráněné.

Zaposlouchala se. V celém hradu bylo divné ticho. Neslyšela štěkot psů z nádvoří, kola kočáru na hrbolaté dlažbě, chichotání služek, koně, drůbež, vůbec nic. Bylo to děsivé. Přetáhla si deku přes hlavu, aby unikla tomu tísnivému pocitu, ale za chvíli se potřebovala nadechnout.

Když se znovu vyhrabala z peřin, všimla si, že někdo odnesl špinavé nádobí. To snad není možné, že jsem propásla možnost si s někým promluvit, spílala si. Rychle vyskočila z postele, běžela ke dveřím a začala na ně co nejsilněji bušit. Byl to jen okamžik, ať to sem dal kdokoliv nemůže být ještě daleko. Když ale uslyšela hlasité kroky, odvaha ji rychle opustila. Kdosi otevřel dveře takovou silou, div, že je úplně nevyvrátil. Hedvika jen tak tak uskočila. Do místnosti vešel mohutný muž s dlouhými rozcuchanými vlasy a vousy.

„Co chceš!" řekl tak silným hlasem, až se Hedvika rozklepala. Navíc si uvědomila, že tu stojí skoro nahá, ale nemohla se k němu otočit zády a dojít si přes celou místnost pro deku. Podívala se mu zpříma do očí a snažila se netřást.

„Děkuji vám z celého srdce za záchranu mého bratra i mě, pane, ale nevím kde jsem a proč jsem zamčená?"

„Nemam rád, když mi lidi šmejdí po hradě," řekl muž o něco tišeji, ale mračil se stále stejně.

„Tak mi prosím, řekněte, jak se dostanu domů a zbavíte se mne," pokoušela Hedvika dal svoje štěstí. Muž se rozesmál hlasitým smíchem. Pak chytil Hedviku za ruku a táhnul ji ven z místnosti. Vlekl ji přes dlouhou tmavou chodbu a pak s ní vystoupal po mnoha točitých schodech do vysoké věže a ven na římsu.

„Tak se podívej, kde jsi a jestli trefíš domů, vydej se na cestu."

Hedvika se rozhlédla. Vánice už byla dávno pryč. Teď byl jasný den, svítilo sluníčko a nebe bylo modré. Mrazivý zimní vzduch probudil její smysly. Rozhlédla se kolem. Hory, lesy a pustiny pokryté sněhem, kam až oko dohlédlo. Udělalo se jí mdlo. Pochybovala, že by její věznitel hnul prstem, aby jí pomohl dostat se domů. Veškerá naděje v ní zemřela. Nechala se klidně odvézt zpět do svého pokoje a ani neprotestovala, když slyšela cvaknutí zámku ve dveřích. Zase byla vězeň a nevěděla proč.

Všechny dny byly stejné. Ráno vstala, snědla snídani, která se vždycky nějak objevila na stole, obléknout si neměla co, kromě té noční košile nevlastnila žádné jiné oblečení, tak se aspoň zabalila do deky a rozdělala v krbu oheň, protože hrad byl studený.

Nevzdávala se však. Pokud dostala k jídlu chléb, usušila jej, aby měla zásoby jídla na případný útěk. Podle toho co viděla z věže to může být i několikatýdenní cesta. Teď v zimě ani nemělo cenu to zkoušet. Musela počkat do jara. Takže na přípravu měla dost času.

Hedvika neměla ve zvyku se vzdávat. Po otcově zmizení se celá rodina potácela od desíti k pěti a pak postupně rezignovali, ale Hedvika ne. Vždycky se snažila přežít, ať už měla v cestě jakoukoliv překážku. Celé dny sháněla obživu. Nic nedbala na posměšky, ani na to, že má z poloviny modrou krev a našla si práci na statku. Sice přinesla domů jen trochu jídla a pár měďáků, ale aspoň něco. Každou volnou minutě strávila sbíráním planého ovoce, hub, chytáním ryb v potoce, nebo lovem a když už nebylo co sbírat, aspoň sekala dřevo a tahala z lesa klestí. Přece jen se ta bída snášela lépe v teple. Markéta jí občas pomohla, ale Tereza většinou fňukala a přiložila ruku k dílu, jen když ji sestry donutily výhrůžkami.

Tohle všechno Hedviku zocelilo natolik, že i teď dokázala znovu zvednout hlavu a nevzdat se.