l. část

Svět strážců

1. Kapitola

Sněhová bouře neustávala. Stmívalo se, a Hedvice se lepily na oči vlasy a sněhové vločky. Nebylo vidět na krok. Mohla jen odhadnout, kterým směrem je jejich dům. Křečovitě držela za ruku malého bratra, aby se jí v té vánici neztratil. Jejich stopy zavál okamžitě nový příval sněhu, takže jim zbývalo jen jít kupředu a doufat, že vesnice už není daleko.

Toník už po několikáté zakňoural, že je mu zima, má hlad a chce domů a Hedvika ho pokaždé uklidňovala, že už jen pár kroků. Netušila, jestli ještě věří jejím slovům, tu samou větu už mu opakovala nejmíň hodinu. Sama byla promrzlá až do morku kostí a nevěděla, jestli jí víc trápí zima nebo hlad. Byla sotva půlka listopadu. Nic proti raním mrazíkům nebo sněhovému poprašku, ale tohle bylo počasí jak v lednu. Dobytek mohl ještě pár týdnů spásat trávu a na stromech se ještě dala najít podzimní jablka a v lese pár hub. Takhle časná zima, jen znamenala další vlnu hladomoru, nebo spíš jeho pokračování. Už dva roky nebyla pořádná úroda a to málo, co vyrostlo, pobrali vojáci. Ani ti nejbohatší lidé ve vsi neměli jídla nazbyt a k těm Hedvičina rodina rozhodně nepatřila.

Zchudlá šlechta na tom byla hůř než leckterý sedlák. Ale aspoň byli svobodní, jak jim neustále opakovala matka. Jenomže tohle zaklínadlo moc nefungovalo, když jim denně kručelo v břiše. Nastane někdy doba, kdy si žena bude moct vdát za koho chce, aniž by ji rodina vydědila? Nejspíš ne. A nejspíš přesně tohle potká brzo i Hedviku. Příští měsíc jí mělo být sedmnáct a matka už spekulovala, který ženich pro ni bude nejvhodnější. Sice byli chudí jak kostelní myš, ale jejich spojení se šlechtickými rody a Hedvičina krása a mládí, nebylo k zahození. Pár chlapců z vesnice, si už na ni brousilo zuby.

A pak se to znovu objevilo. Ten neklid v její hlavě. Ta neodbytná myšlenka, která ji pronásledovala poslední rok. Ten pocit, že ji někdo sleduje, že se na ni dívá a zmizí, když se otočí. Nikdy tam nikdo nebyl a Hedvika si to nechala pro sebe, aby ji nepovažovali za blázna, ale teď tu byl ten pocit znova. Silnější než jindy. Opatrně se otočila, ačkoliv to bylo zbytečné. I kdyby tam tentokrát někdo skutečně stál, neviděla by ho. Ne přes všechen ten sníh a tmu.

Najednou zastavila a zapomněla na všechny myšlenky, které se jí honily hlavou.

„Tondo, poslouchej," křičela radostně na bratra, ale ten vrtěl hlavou, že nic neslyší. Kvílení větru bylo příliš hlasité.

„To jsou psi. Slyším štěkat psy! Už jsme blízko," křičela radostně a nesmírně se jí ulevilo, když zjistila, že jdou správným směrem.

„Když já už nemůžu," fňukal Tonda.

„To zvládneš, tumáš, vezmi si můj kabát," povzbuzovala ho Hedvika a rychle mu oblékla svůj kabát, aby se trochu zahřál, sama věděla, že už to vydrží, už to nebylo daleko. "a drž toho zajíce, máma bude mít radost, až uvidí, co neseš," usmála se na něj a zaplá mu knoflíky až ke krku. Pak rychle chytla jeho ledovou ruku do své a vykročila k domovu tak rychle, jak jim sněhové závěje dovolily. Krok za krokem se pomalu přibližovali, ale dalších tisíc kroků je ještě čekalo. Vzala Tondu na chvilku na ruku. Byl skoro stejně hubený jako ten chudáček zmrzlý zajíc, kterého našli v lese v pasti, ale Hedvice se teď zdál těžký, ačkoliv jindy měla síly dost. Vydrž, vydrž, opakovala si a srdce jí poskočilo radostí, když poznala štěkot jejich psa Tuláka. Pod nohama jí zavrzaly dřevěné trámy a Hedvika poznala, že je na lávce přes potok, který tekl rovnou kolem jejich domu.

Postavila Tondu znovu na zem.

„Podívej už jsme na mostě, vidíš, náš dům je tamhle, vidíš to světlo?"

„Vidím, budu tam první." Tonda zatáhl Hedviku za ruku, jak se chtěl rozběhnout, ale oba ztratili rovnováhu a upadli do vysoké závěje.

Naštěstí ho velká ruka znovu vytáhla ven a postavila zpátky na nohy. Tonda se nechal vést, ale pár kroků od dveří mu došlo, že ta ruka je mnohem větší a teplejší než Hedvičina.

„Hedvika, kde je Hedvika!" začal volat vyděšeně a rozhlížel se kolem.

„Neboj, já se pro ni vrátím. Bude v pořádku," odpověděl příjemný mužský hlas. Tonda se chtěl podívat komu patří, ale viděl jen tmu bílou mlhu a milióny sněhových vloček, které mu oslepovaly oči. Cizinec zabušil na dveře a počkal, až někdo otevře, pak vmáčknul chlapci do dlaně minci a zmizel znova v bouři, hledat Hedviku.

„Toníčku, pojď honem ke kamnům," vtáhla ho matka do světnice. "Kde máš sestru?"

„Uklouzli jsme na mostě, ale ten pán, co mě přivedl, řekl, že ji najde," vysvětloval Tonda a drkotal zuby. Matka z něj honem sundala mokré oblečení, zabalila ho do deky a posadila ke krbu.

„Jaký pán?" vyptávala se.

„Ten pán, co mě vytáhnul ze závěje a taky mi dal tohle." Tonik rozevřel dlaň a ukázal minci.

„Zlatka!" vykřikla matka, Zlatý dukát už neviděla pěkně dlouho.

„A taky jsem přinesl zajíce," ukazoval Tonda do předsíně, bylo mu líto, že zlatka zastínila jeho nález.

„Ty můj kluku šikovná," pohladila ho matka po vlasech a šla na zápraží, vyhlížet, jestli neuvidí Hedviku. Ten večer vyšla ven ještě mnohokrát, ale Hedvika se nevrátila.

„Neboj maminko, ten pán měl hroznou sílu, nejmíň jako Bivoj, určitě ji přivede."

Matka vzdychla, protože si tím nebyla jistá, ale stejně nemohla nic dělat, dokud se bouře neuklidní.

Zatím aspoň stáhla a vykuchala zajíce a dala ho péct k večeři. Markéta a Tereza, další dvě Tondovy sestry, seděly u něho a poslouchaly stále dokola historku o tajemném cizinci, který zachraňuje lidi ve sněhové bouři a rozdává zlatky.

***

Všem čtyřem zářili oči nadějí. Jejich tatínek zmizel beze stopy před šesti lety. Co když se vrátil? Matka už ho oplakala a lidé ve vesnici jí říkali vdova, ale co když je to on? Vysoký, silný , příjemný hlas, každý kdo byl v jeho blízkosti měl pocit bezpečí. Přesně tak, jak popisoval Tonik, který si ho ani nemohl pamatovat, protože jeho otec zmizel, když mu nebyl ani rok.

Ten večer nikdo nespal, kromě Tonika, který byl tak vyčerpaný, že usnul na židli sotva dojedl večeři, ale Tereza s Markétou si špitály až do rána o tajemném cizinci a maminka myslela na Hedviku a na manžela. Bude v pořádku, vrátí se? Byl to on?

Oliver byl cizinec, vojenský zběh. Přitáhl s vojskem, ale nebavilo ho zabíjet lidi. Změnil vzhled a jméno a naučil se perfektně řeč. Matka jediná znala jeho tajemství . Proto ani neprotestovala, když ji rodiče vyhnali, bez nároku na titul nebo majetek. Právem se bála, že kdyby se přišlo na to, kdo Oliver je, byl by okamžitě popraven. Nakonec dostala od rodičů aspoň malé venkovské sídlo, kus pole a lesa, ale nesměla používat titul, erb a pečetidlo. Mesaliance. To slovo znělo jako nějaká ošklivá nemoc. Jako mor, nebo cholera. Vůbec jí to nevadilo. Byla mladá, zamilovaná a Oliver je docela dobře uživil. Byl truhlář a vyráběl překrásný nábytek , ale jinak mu šlo všechno na co sáhnul a nikdy neměl o práci nouzi. Svoji rodinu miloval a dařilo se jim dobře, až jednou odjel vyřídit zakázku a už se nevrátil, on ani jeho kůň. Hedvice bylo jedenáct, Markétě devět, Tereze sedm a Tonikovi sotva rok. Ten den skončily dobré časy. Lidé se ho pokoušeli nějakou dobu hledat, ale bezvýsledně. Nejspíš ho dostali žoldáci. Matka onemocněla, dcery byly ještě malé na těžkou práci, Tonda v plenkách a brzo nezbylo v jejich krásném domě nic co by se dalo prodat. I na ten dům už se pár kupců vyptávalo, ale ten nebyl na prodej, protože kde by je Oliver našel, kdyby se přestěhovali? Jenže každý rok byl o něco horší než ten předchozí.