Večer byl blízko. Provazy deště smáčely střechy velkého města. Z rozpálených ulic se pářily cáry bílé mlhy, skrz které prosvěcovaly poslední paprsky dne. V zahradách chrámu nad palácem mezi záhony modrých květin na zelené trávě seděla Černá Luna s tváří upřenou k zamračené obloze. S očima zavřenýma vystavená vlahým kapkám deště. Promáčená tunika se jí lepila na tělo. Dlouhé havraní vlasy v pramíncích obepisovali jemný dívčí obličej. Soustředěně svraštila obočí, mysl upřenou do vzdálené země, kde se odehrávala nelítostná válka. Díky svým schopnostem viděla útržky jednotlivých lidských příběhů. Neměla strach. Zdejší město Asmilunt bylo i mezi Nesmrtelnými považováno za posvátné, ani samozvaný král Titánů by mezi zdejší zdi nevešel ozbrojený. S vyjeknutím otevřela oči, když život člověka, kterého sledovala ukončil hrot kopí. Cítila ostrou bolest a pak už jen chladnoucí ticho.

„Jsi v pořádku?", přiskočil k ní Arius s obavou v hlase. Arius byl jedním z Luniných nejbližších přátel. Patřil mezi vojáky ochraňující zdejší chrám a posledních pár hodin jí s napětím sledoval.

„Nic mi není.", usmála se na něj a vděčně přijala jeho ruku, kterou jí pomohl vstát. Zvážněla a podívala se mu do očí: „Začalo to. Titáni napadli Atlanťany."

Na několik okamžiků bylo ticho. Arius jen těžko skrýval emoce: „Tak přeci jen válka začala", vydechl a zamračený přemýšlel o nejnovějších událostech. Slunce zapadlo a déšť zesílil. „Pojďme dovnitř, osušíš se a spravíme velitele o vývoji událostí."

Ω

Se zalapáním po dechu se Lilith probudila v malé chaloupce. Za okny už svítilo slunce a zpívali pestrobarevní ptáci. Bylo poměrně brzy jen pár chvil po svítání. Vydechla úlevou, při hrůzách, které viděla ve své noční můře byla ráda, že to byl jenom sen. Pomalu se posadila na lůžku a protáhla se. V tom vyjekla náhlou pálivou bolestí a chytila se za levé předloktí. Bolest odezněla stejně náhle jako se objevila. Opatrně odsunula dlaň a vyděšeně si prohlížela černý vytetovaný symbol ve tvaru půlměsíce.

Bosá vyběhla z chaloupky ven a běžela zahradami tak rychle jak jen dovedla. Vůbec nekoukala kam běží a ještě přidala do tempa. Terén se stále víc zvedal až šplhala do ostrých černých skal. Zastavila se až na vrcholu nevelkého pahorku, ze kterého měla před sebou celý ráj jako na dlani. Poměrně malý ostrov kolem do kola omývalo azurově modré moře. Při tom pohledu se konečně trochu uklidnila. Roztřesenými prsty jemně opsala tvar tetování. „Co jsi zač?", zašeptala do vlahého mořského větru.

„Není na procházku trochu brzy?", zeptal se Adam těžce oddechující při výstupu na skaliska. „Viděl jsem tě běžet jako smyslů zbavenou a říkám si, jestli jsi v pořádků."

Lilith spěšně skryla tetování a usmála se na ne příliš pohledného mladíka s orlím nosem a po ramena dlouhými hnědými vlasy jako hřebíky. „Nic mi není jenom zlý sen, nic víc." Neměla moc chuť se s ním bavit a v tuto chvíli by uvítala spíš samotu. Adam se však už vyškrábal na skalisko a sedl si vedle ní.

„Není ráj nádherný?", zeptal se s úsměvem. Lilith neodpověděla a přitáhla si kolena k tělu. Adam si její odtažitosti nevšímal vstal a podal jí ruku: „Nepůjdeme se nasnídat", řekl s úsměvem. Neochotně stiskla podanou pravici a vydala se za ním spět k nedalekému pobřeží.