Únava a vyčerpání posledních dní z ní okamžitě spadly. Rozběhla se do pilotní kabiny. Na stěně byla další poškrábaná obrazovka. Bleskově ji aktivovala.

"Najdi nejbližší školu pro prvočísla," vychrlila, v tu chvíli úplně zapomněla, že hlasové ovládání na lodi je mimo provoz. Nestalo se nic a ona si uvědomila svoji chybu. Nenechala si tím však nijak zkazit náladu a rychle zadala dotaz ručně. Objevila se před ní mapa, na které zářily okolní hvězdy a planety. Měla štěstí - škola byla na měsíci jedné z větších planet celkem blízké soustavy, i když dostat se tam jejich současnou rychlostí by stejně pravděpodobně trvalo několik let. Museli letět nadsvětelnou. Přešla k řídícímu panelu a pustila se do práce. Tohle neuměla, ale když teď získali naději, nehodlala se jí vzdát.

Její předpoklad, že sledovat někoho při řízení lodi a zkoušet to sama jsou dvě úplně rozdílné věci, se ukázal jako pravdivý, přesto se jí to po několika minutách podařilo. Cíl byl nastavený, autopilot připravený převzít řízení. Zhluboka se nadechla a spustila to.

Chvíli se nedělo nic. Pak na obrazovce vyvstala zářící písmena:

ZAHAJUJI VSTUP DO SUBPROSTORU. PLÁNOVANÁ DOBA LETU OSM HODIN.

Zvuk motorů se změnil, ucítila nejprve zakolísání a světlo hvězd se natáhlo do dlouhých čar. Podařilo se! Sesunula se do křesla - kam se na tohle hrabalo přistání na Ramenu! Jenže energie, kterou jí do žil vlila vzpomínka na školy a skutečnost, že může něco udělat, ji nenechala sedět dlouho. Znovu vyskočila na nohy. Na místě by měli být za osm hodin. Sešplhala dolů. Z jídla už jí zbýval jen čokoládový bonbon, ale usoudila, že ho může obětovat na oslavu nového zvratu jejich bezvýchodné situace. Pomalu si ho vychutnávala. Ve škole musí Atrinovi pomoci. Nemohou odmítnout prvočíslo. Mohli by ale chtít, aby se k nim na oplátku přidali... Doufala, že na to nedojde - v galaxii přeci žila spousta divokých prvočísel. Ale pokud by to byla cena, kterou by museli zaplatit... Zahnala nepříjemnou myšlenku. Důležité bylo, že chlapci pomohou. Pak se uvidí.

Tentokrát si lehla ve své kajutě a dovolila si spát. Náhody ji pro jednou ušetřily a ona klidně prospala dalších sedm hodin, než se ocitli nad měsícem, na kterém se nacházela škola.

***

"Nevím, jestli bychom mu měli pomáhat," pronesla tiše žena. Byla středního věku, vysoká, v jednoduchých volných bílých šatech a s rozpuštěnými tmavými vlasy. Její tmavě zelené oči zkoumavě hleděly na chlapce, u jehož lůžka stála po Fiřině boku.

Dívce se skutečně podařilo dostat se ke škole. Měsíc byl oproti jejímu očekávání docela pustý, postrádal atmosféru a celou školu tvořila menší základna na jeho povrchu, ke které se jí podařilo navést loď. Nenechali ji vystoupit, ale když vyslechli její žádost, dorazila právě ona žena. V jejím obličeji se po celou dobu neobjevil žádný výraz kromě slabého úsměvu, který působil poněkud strojeně. Zdálo se, že se sice snaží tvářit přívětivě, ale jen proto, že to vyžaduje slušnost. Jinak jí možná připadali zajímaví, ale to bylo všechno. Fira tušila, že vzbudit u ní lítost není v jejích silách.

"Proč ne?" zkusila to. Žena se na ni podívala:

"Vědění není hračka. Je to vážná věc a člověk musí dávat pozor, když se tam vydá. Ne tam jen hloupě skákat."

"My víme," přisvědčila dívka. "Ale tohle bylo důležité!"

"Divoká prvočísla by neměla vstupovat do vědění, pokud se nedokáží ochránit."

"Jak? Co bychom měli dokázat? A kde bychom se to podle vás měli naučit?"

"Ideálně? Tady," ukázala žena směrem k základně. "Ale to je jedno. Zkrátka jste neměli chodit do vědění nerozvážně. Je to nebezpečný svět."

Fira začínala mít jejích řečí tak akorát dost. Ta žena před ní si zřejmě myslela, že považovali vědění za nějaký bezpečný park na procházku a že zkrátka nebyli dost opatrní. Odmítala pochopit, že jen chtěli ten druhý svět využít k jeho účelu - zjistit informace.

"On hlídal, já hledala. Pak se objevil duch. On... zranil se a ani jeden z nás nevěděl, kde je. Musela jsem ho najít!"

"Hmm... Říkáš, že jsi musela do vědění. Mluvila jsi o duchovi. Co o vědění vlastně víš?"

Dívka si povzdechla. Tohle bude na dlouho - a přitom nevěděla, jak dlouho může ještě Atrin zůstat bez pomoci. Pomalu jí vyložila všechno, co o vědění slyšela nebo četla, všechno, co zažila a zjistila.

"Snažili jsme se dozvědět víc," zakončila to. "Víme, že je to nebezpečné."

Viděla, že její vyprávění trochu zabralo.

"Váš přístup vypadá rozumě. Pokud nepočítám to, že nejlepší by bylo přijít sem... snažíte se být opatrní. Prvočísla si svou cestu volí sama a někdy není zrovna snadná. Budiž. Někoho sem pro něj pošlu. I pro tebe," dodala nakonec.

"Díky," dostala ze sebe s úlevou.

"Na to bude čas později. Pamatuj, že ani my nedokážeme zázraky. To, že jsi prvočíslo, z tebe nedělá kouzelníka, to bys měla vědět. Uděláme jen to, co bude v našich silách."

"Přesto díky. Za to, jak jste se rozhodla," nedala se Fira. Žena slabě přikývla a nechala ji znovu samotnou jen s chlapcem. Sedla si vedle jeho postele a čekala na příchod někoho, kdo jí snad řekne víc.

Objevili se po pár minutách. Vedle mladíka asi o tři roky staršího než ona a podstatně mohutněji stavěného než Atrin přicházeli dva droidi. Tvarem těla připomínali člověka, ale hlavu jejich tvůrce zřejmě nepovažoval za nutnou. Zato ale měli silné paže.

"Vítej," natáhl k ní mladík ruku. "Jsem Daren."

"Fira," představila se a stiskla mu dlaň. "Ta žena říkala..." dál se nedostala. Daren přikývl.

"Dostal jsem pokyny. Toho chlapce vezmou oni," ukázal k droidům. "Bude v bezpečí," dodal, když si všiml jejího výrazu. "Vezmi si tohle," podal jí hromádku bílé látky. Všimla si, že on na sobě má volné šedé kalhoty a k tomu bílou košili, nohy má bosé. Zřejmě zaregistroval, jak si ho prohlíží.

"Barvy rozptylují soustředění. Tady je hlavní klid a pořádek, abychom dokázali ovládnout své pocity a zacházet s věděním. Boty si neber, jen ty šaty," ukázal na látku v jejích rukou. "Dovnitř nesmí žádné zbraně. Budu čekat venku a ukážu ti tvůj pokoj."

"Pokoj?"

"Jestli se má uzdravit, zůstane tu minimálně několik dní. Bude ti tu poskytnuto stejné pohodlí jako nám všem." Nezdálo se, že by se chystal odpovídat na další otázky, protože se otočil na patě a vyšel z lodi. Došlo jí, že ani on neměl ve tváři žádný výraz. Na její dotazy reagoval zdvořile, ale ani v jeho slovech nebylo nic, co by naznačovalo, jak se cítí. Ani náznak zvědavosti, znuděnosti, nespokojenosti s tím, že musel jít sem...

"Možná to tu jen víc vnímám," zamumlala si pro sebe. Jeden z droidů jemně zvedl Atrina a odnášel ho pryč, provázený jejím pohledem, ve kterém se mísila naděje s obavou. Pak potřásla hlavou a vyrazila se převléknout do své kajuty. Daren na ni nejspíš čeká.

***

Bosé nohy jí na kamenné podlaze studily, ale nestěžovala si. Ukázalo se, že přestože je vnější plášť základny ze slitiny kovů, odolné proti záření a objektům z okolního prostoru, uvnitř je vše obloženo velkými kameny, takže se zdálo, jako by školu tvořily kamenné budovy. Po cestě zahlédli jen pár dalších lidí, mužů i žen, většinou starších.

"Toto místo je domovem více prvočísel," zněla Darenova odpověď, když se na to zeptala. "Většina z nich prošla zdejší školou, momentálně se tu učí jen tři."

"A kolik prvočísel tu je?"

"Devatenáct, i s vámi dvěma."

"Kde najdu Atrina?" zkusila změnit téma.

"Toho chlapce najdeš v krajním pokoji v chlapecké chodbě. Nevcházej do žádného jiného, nebudeš tam mít přístup."

"A kde to je?"

"Naproti dívčí chodbě - tady," ukázal na chodbu, kterou hlavní široký průchod půlil na dvě části. Kývl vpravo:

"První dveře budou tvůj pokoj. Po škole se můžeš pohybovat volně, kromě soukromých pokojů samozřejmě."

Znovu se otočil na patě a nechal ji stát uprostřed kamenné chodby. S pokrčením ramen nahlédla do pokoje, který jí ukázal. Nešlo o nic zvláštního, ale podlahu aspoň pokrýval hrubý koberec, který byl pro nohy přeci jen příjemnější než kameny. Jinak tu byla jen postel s přikrývkou a jedna police. Jednoduchostí si vybavení ničím nezadalo s malou kajutou na lodi, ale zdaleka se tu necítila tak bezpečně. Na přespání to stačilo, usoudila. Potom se vydala podívat po Atrinovi, ale v pokoji, o kterém jí řekl Daren, ještě nebyl. Měla neskutečný hlad a tak se šla porozhlédnout po okolí. Mladík přeci říkal, že jim bude poskytnuto stejné pohodlí jako všem na základně. To by mohlo zahrnovat nějaké jídlo. Místo toho však po půl hodině narazila na ženu, se kterou mluvila při příchodu.

"Měla bys jít se mnou," vybídla ji. Dívka nedokázala určit, jestli je její hlas skutečně tak vážný, nebo tak zní běžně. Každopádně z toho neměla dobrý dojem. Okamžitě přikývla. Žena ji zavedla do prostorného pokoje. Kolem stolu tu seděly tři další osoby ve stejném nevýrazném oblečení, jaké tu zřejmě nosili všichni. Pokynula jí, aby se posadila.

"Měla bys vědět, že zbývá jen pár dní. Pak už se to nebude dát zvrátit," varovala dívku.

"Co?"

"Pokud se k němu dostal jeden z duchů vědění, bude chvíli trvat, než ho dostaneme zpátky - pokud vůbec. Ale pokud nebudeme dost rychlí, může dojít k poškození osobnosti, může přijít o část vzpomínek... těžko říct."

"Asi to chápu."

"To vím - nic tak složitého na tom není. Ale chci vědět, jestli si myslíš, že by toto riziko podstoupil," podívala se na ni žena.

"Samozřejmě," vyhrkla Fira, ale pak se zarazila. Neznělo to dobře. "Myslím, že ano," opravila se. "Neznám ho dost dlouho, abych to věděla jistě."

"Co tě k němu poutá?" zajímalo staříka na druhé straně stolu. Na chvíli zaváhala, ale pak odpověděla, jak nejupřímněji dokázala:

"Vděk... a přátelství, i když se známe jen krátce."

"Dobře. Pak ale musíš přistoupit na tohle," promluvila znovu žena a Fiře přejel mráz po zádech. Jak mohla znít jejich podmínka jinak, než že už tu bude muset zůstat?

"Ať to bude probíhat jakkoliv, ty zůstaneš v klidu. Po dobu, co tu budeš, se pokusíš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí potlačit emoce a pocity, ať se bude dít cokoliv. Nevstoupíš do vědění na půdě školy bez povolení někoho z nás, kdo tu teď sedíme u stolu."

Ulehčeně přikývla, to, čeho se bála, nepřišlo. Muž se zelenými hadími šupinami po celé tváři si zřejmě všiml jejího výrazu a domyslel si, z čeho pramení:

"Nikdo tě nebude nutit zůstat. Bylo by to moudré, ale nebudeme to po tobě chtít pod nátlakem. Tvou slabost nebudeme využívat ve vlastní prospěch."

"Díky," usmála se, i když jí neuniklo, jak označil přátelství za slabost.

"Ti, kdo jsou dnes přítomni v této místnosti, se rozhodli přispět při pokusu o záchranu toho chlapce. Využijeme všechny své znalosti k tomu, abychom mu pomohli."

"Děkuji," zopakovala a tentokrát přehlédla všechny kolem stolu.

"A teď, pokud nás omluvíte," obrátila se žena k ostatním prvočíslům, "myslím, že by se náš host měl najíst."

Fira si uvědomila, že jí celou dobu hlasitě kručí v žaludku. Za ty tři dny, kdy nejedla téměř nic, si už na ten zvuk začínala zvykat.

"Omlouvám se," zrozpačitěla, ale žena ji s pokrčením ramen vyvedla z místnosti:

"Nemáš za co, je to přirozené a neovlivnitelné."

"Ale stejně..."

"Jídelna je tudy. Jsou tam droidi. Řekni jim, kdo jsi, vydají ti jídlo."

"Není tu nikdo kromě prvočísel a droidů?"

"Nikdo z nás nerozvážně neohrozí další lidi. Jsou tu studenti, kteří náhody ještě zcela neovládají. A teď mě omluv, musím jít."

Dívka se vydala naznačeným směrem a snažila se ujasnit, co si má vlastně o škole myslet. Vypadalo to jako klidné místo - klidnější a milejší, než by čekala, i přes nedostatek barev. Přesto věděla, že by tu zůstat nechtěla. Nechtěla by věčně potlačovat svoje emoce, nedat nikdy najevo to, co cítí. Navíc musela přiznat, že by se tu pravděpodobně nudila. Usmála se té myšlence. Atrin se uzdraví a pak vyrazí dál. Jeho způsob života se jí líbil víc než ten zdejší.