"Vydrž, neumírej, no tak do háje," mumlala, zatímco se snažila bezvládné tělo dostat do jeho kajuty. Atrin sice nebyl velký ani těžký, ale po všech událostech dnešního dne se cítila úplně na dně. Třásl se jako v horečce a tváře a čelo mu hořely, ale celé paže měl studené jako led. Všimla si, že zranění na hlavě není jediné, všude měl množství oděrek a modřin, jako by někam spadl. Nestačil jí říct, jak se to všechno seběhlo. Možná už se to nedozví…

"Ještě mi dlužíš vysvětlení toho, co se stalo, tak koukej žít," hekla námahou, když ho zvedla na postel. Pevně sevřela jeho chladnou dlaň a rozmýšlela, co dělat. Třásl se, ale to byl jediný pohyb, kterého se dočkala, a kromě téměř nepatrného mělkého dechu taky jediný důkaz toho, že ještě žije.

"Fajn. Hned jsem zpátky," prohodila po chvilce, když si trochu srovnala myšlenky. Snad by mu mohla srazit horečku. Pak by mohla… musela by ho dostat do nemocnice? Ale kam? Kde by mohli vědět něco o prvočíslech? O vědění? Nedokázala uvažovat, byla příliš unavená. Uvědomila si, že všechno, co se dnes stalo, začíná dopadat i na ni. Starosti, které předtím potlačila, se začínaly vracet. Cítila, jak se do ní pouští zima a dostavuje se šok - ale ještě pořád si to nemohla dovolit!

Lékárnička. Musela najít lékárničku, už na ni narazila. Byla dole, v jedné ze skříněk. Málem spadla ze žebříku, když se k ní snažila dostat, ale zachytila se příčky o kousek níž a za chvíli už hrabala ve skříňce ve stěně. Vítězoslavně sevřela lékárničku, doplnila jednu láhev na vodu a s tím vším se nanejvýš opatrně vrátila k chlapci. Napůl čekala, že se jeho stav za tu chvilku nějak změní, ale nestalo se nic. Našla mezi léky něco na sražení horečky, téměř ve spánku mu očistila ránu na čele a zkusila ji překrýt kusem obvazu. Smutně si vzpomněla na krabičku tekutiny, kterou jí dal Nak kdysi před několika týdny, než odešla z domova. Její obsah vyplýtvala na vyléčení škrábanců od deliska, i když v hloubi duše věděla, že to bylo v danou chvíli správné rozhodnutí.

 Když ošetřila Atrina, jak nejlépe dokázala, chystala se nejprve okamžitě usnout. Jenže chlad, který se do ní se zpožděním pustil, jí to nedovolil. Nakonec musela znovu slézt dolů a uvařit pořádnou dávku čaje, aby se zahřála. Přinesla trochu i chlapci, přestože se při tom několikrát málem opařila, ale nedokázala do něj vpravit víc než pár kapek. Pokud se jí tohle nepodaří v brzké době změnit, čeká ho nejspíš dehydratace, jenže… nebyla schopná myšlenku ani dovést do konce, zůstávala při vědomí už jen posledními zbytky vůle. Vrátila se k vlastnímu čaji a po těle se jí rozlilo příjemné teplo. Nedokázala se už dostat do své kajuty, usnula přímo na místě, kde byla, hlavou opřená o jeden z polštářů, které používali na sezení.

***

 Vzbudil ji hlad téměř o deset hodin později. Rozespale zamžourala kolem sebe a snažila se pochopit, proč si pro spaní vybrala tuhle nepohodlnou polohu na podlaze. Žaludek jí rozhořčeně hlásil, že od toho kousku ovoce na tržišti se k žádnému jídlu nedostala a že je na čase s tím něco udělat. Jenže když si vzpomněla na tržiště, vybavila si i ostatní události. V duchu se proklela za to, že si dovolila usnout na tak dlouho. Rychle se vyšplhala po žebříku a vtrhla do chlapcovy kajuty, aby se přesvědčila, jak na tom je.

 Ležel přesně tak, jak ho nechala, lehce se třásl a vypadal pořád stejně mimo. Příliš ji to nepřekvapilo. Když se ale dotkla jeho čela, ztuhla. Pokožka už nebyla horká jako při horečce, tu se zřejmě opravdu podařilo srazit. Jenže teď byla pro změnu ledová, stejně jako jeho ruce.

 Tohle musel udělat duch vědění. Snažila se vybavit si, jak se to celé seběhlo.

"Ty ses snažil chránit mě," došlo jí něco, nad čím předtím neuvažovala. Mohl ji tam nechat a odejít, byl tam jen částečně, bylo by to pro něj snadné. Ale řekla mu, aby jí kryl záda. Nebýt jeho, duch by šel docela jistě po ní - a ona byla právě ponořená tak hluboko do hledání chlapcovy polohy, že by se nedokázala nijak bránit. Byla by teď na jeho místě. Nebo hůř, byla by mrtvá, protože by proti duchovi neměla nejmenší šanci.

"Něco najdeme. Dostaneš se z toho," přislíbila. Další věc, za kterou mu dlužila. Ten seznam snad nikdy nedokáže vyrovnat. Ale musela aspoň něčím začít. Znovu odešla dolů a připravila horkou vodu do dvou prázdných lahví. Skutečná ohřívací láhev by byla lepší, ale tohle snad dokáže stejný účel splnit dostatečně. Připravila další várku čaje a uvědomila si, že se jen po krátkém dotyku jeho čela zima pouští i do ní. Zase. Naštěstí zásoby čaje byly ty jediné, které se v polici ještě nacházely v dostatečném množství. Nejspíš ho teď nějakou dobu bude potřebovat od rána do večera.

 Tentokrát do něj dostala čaje o něco víc, ale nezdálo se, že by to přineslo jakoukoliv změnu. Stejně tak účinkovaly improvizované ohřívací láhve. Napadlo ji, že by raději znovu bojovala s deliskem než stát proti něčemu takovému. Tam aspoň věděla, že je možné zvíře porazit a jak, i když to bylo obtížné a nebezpečné. Teď vůbec netušila, co by měla dělat. Nebo spíš nemohla dělat nic a to se jí příčilo tak jako nic jiného na světě.

 Žaludek se jí začal znovu připomínat, a tak vyrazila dolů, aby zkusila najít něco k jídlu. Stejně už jí došly nápady, tady už těžko mohla být k něčemu dobrá. Našla pět navlhlých sušenek, zbytek mouky, ze které Atrin připravoval placičky smažené na trubce ke snídani, jeden nahnilý kousek malého zeleného ovoce a jeden ztracený čokoládový bonbon. Opravdu potřebovali dokoupit zásoby - jsou přece prvočísla, proč nepočítali s tím, že se může něco pokazit!? Snědla dvě sušenky a kousek ovoce a zklamaně skříňku zavřela. Nevěděla, jak dlouho tu ještě bude, ale její první starostí bylo najít pomoc pro Atrina a nemohla se zdržovat sháněním zásob. Což ji znovu přivedlo k neveselé myšlence na to, kdo by chlapci dokázal pomoci. S povzdechem se zvedla a ukončila svoji krátkou přestávku. Byl čas se vrátit nahoru, i když stále nevěděla o nic líp jak mu pomoci.

***

Seděla u něj tři dny téměř bez přestávky, jedla jen málo, jelikož nebylo co a prakticky nespala. Neodvažovala se odejít, kdyby se něco snad změnilo, ale nezdálo se, že by to hrozilo. Napůl doufala, že následky setkání s duchem po nějaké době vyprchají, ale poslední dobou tuhle naději ztrácela. V celé kajutě byla teď nepříjemná zima, i když dotyková obrazovka vedle dveří vytrvale hlásila dvacet jedna stupňů nad bodem mrazu. Ale zatímco dívce k zahnání chladu sloužil čaj, Atrinovi nepomáhalo nic. Zřejmě žil, ale neznala způsob, jak ho probrat.

 Trhla sebou a vzbudila se z něčeho, co se ani nedalo považovat za pořádný spánek. Přesto si za to okamžitě vynadala. Zvedla se ze svého místa u stěny kajuty a přešla k posteli. Chlapec ležel a nevnímal, jako nakonec celou dobu.

"Pořád nevím, jak dál," přiznala. Začínala ztrácet naději - sám od sebe se očividně uzdravit nemohl, jenže se jí příčilo odvážet ho někam do nemocnice. Za prvé si pamatovala jeho poznámku o tom, že nemůže použít kartu. V jeho minulosti, jakkoliv mu teď věřila, bylo něco, co mu v tom bránilo. Měla dojem, že by je to mohlo přivést do velkého maléru. Ale přesto, kdyby si myslela, že to pomůže, neváhala by ani tak. Jenže měla za to, že lékaři by mu stejně nedokázali pomoci. Nevěděli by, co s ním, tím si byla téměř jistá. A vystavili by riziku další lidi. Prvočísla se nemohla přiblížit k dalším lidem. Připadala si příliš vyčerpaná. Nemohla to přeci vzdát!

 Lehce se jí zatmělo před očima, když se znovu pohnula, aby uvařila další čaj. Potřebovala by místo, kde vědí něco o prvočíslech… A najednou tu odpověď byla, tak jasná, že nechápala, jak ji mohla celou tu dobu přehlížet. Po tváři se jí rozlil úsměv, když se jí znovu vrátila naděje. Nikdy by se tam dobrovolně nevydala, ale právě teď to bylo to nejlepší místo, kam mohli jít.

"Mám to," oznámila Atrinovi stále s úsměvem. Věděla, že to není stoprocentní. Ale byla tu šance, které se okamžitě chytila.