Okamžitě vyskočila na nohy. Zapomněla na chlad, který přineslo setkání s duchem, na strach z toho, co před chvílí viděla. Nemohla si dovolit váhat, nemohla si dovolit slabost - a tak si ji zkrátka nedovolila. Musela se co nejrychleji dostat k Atrinovi, pokud už tedy nebylo příliš pozdě.

Vyšplhala do své kajuty, aby si vzala pár věcí, pak si vzpomněla ještě na něco. Nechtěla budit přílišnou pozornost, ale pohybovat se se zraněným chlapcem po městě nenápadně dost dobře nešlo. Pokrčila rameny, s tím se nedalo nic dělat. Vytáhla z batohu lehkou bundu a stáhla si kapuci co nejhlouběji do obličeje. Maskování to bylo mizerné, ale aspoň trochu zakryje svou tvář. Schovala pod bundu i pouzdro s nožem a rozeběhla se k plošině. Otevřela loď a donutila se ke klidnější chůzi, ve snaze nepřitáhnout na sebe pozornost. Vydržela to do jen chvíle, než se ocitla mimo doky. Pak se rozběhla uličkou směrem, kterým tušila Atrinovu přítomnost.

Za běhu aktivovala kartu. Zbavená všech signálů zvenčí byla odkázaná jen na informace obsažené v samotném přístroji, ale mělo by to stačit. Našla nepříliš podrobnou mapu zdejšího města a ulici, kterou se hnala. Potřebovala najít vstup do podzemí, jenže nic podobného na plánku nebylo. Leda že... kousek od místa, kde se nacházela, tekl podle mapy potok. A najednou, bez sebemenšího vysvětlení, mizel. Rozběhla se k tomu místu, ale když se tam dostala, čekalo ji zklamání. Potok se tu sice skutečně nořil pod zem, ale otvor byl zakrytý mříží, před kterou se vršil zachycený odpad. Tudy to nepůjde. Pak si všimla poklopu kus vedle. Vypadal velký a těžký, přesto se ho pokusila nadzdvihnout. Neúspěšně, zřejmě byl i zamčený.

"Hej, co to tam tropíš?"

Obyčejně nebyla zrovna dobrá ve vymýšlení výmluv, ale tentokrát se jí nějak podařilo zaimprovizovat.

"Nemohl byste postrádat pár mincí, ve jménu Velkého světla, jež je ve všem a nade všemi?" usmála se na přicházejícího muže a natáhla ruku.

"Kdo k čertu jsi?" zjišťoval. Tohle ho patrně vyvedlo z míry.

"Jane,"pokračovala ve vymýšlení. "Vychovaly mě sestry řádu Velkého světla. Tedy... když jsem přišla o rodiče." Většina potulných mnichů měla pokaždé připravenou nějakou dojemnou historku.

"Aha, Jenny..." zmateně potřásl hlavou.

"Jane. To jméno mi daly sestry, když mě našly," pronesla s trochou hrdosti, jako by na původ svého jména byla patřičně pyšná. Pak znovu sklopila hlavu - hrdý postoj si žebračka nemohla dovolit na dlouho.

"Dobře..." Všimla si, že její jméno se znovu nepokusil zopakovat. "Ale co tu vyvádíš s tím poklopem?"

"Potřebovala jsem se dostat tam dolů," zamumlala tiše. "Žijí tam prý žebráci a hrozí, že se mezi nimi rozšíří nová nákaza. Chceme zjistit, kde se to bere a zabránit tomu. Kdo jiný než dcery Světla se za chudáky postaví?"

Nebyla si jistá, jestli ten řád vůbec existuje, ani jestli se skutečně stará o nemocné, ale nevěděl to nejspíš ani on. A co se týkalo žebráků v podzemí, slyšela, že s nimi byly na některých planetách problémy. Mohla jen doufat, že je tomu tak i tady.

"Modrý potok tři ulice odtud nemá mříž. Pokud tam hrozí nákaza... nebylo by dobré, aby se rozšířila po městě." Byla pravda, že žebráků, kteří nocovali ve stokách, bylo víc než dost. Pro jakoukoliv nákazu by šlo o ideální líhniště.

"Díky moc," rozzářila se. "Postaráme se o to. Velké světlo stojí nad námi."

"Hmm, jasně. Světlo... všude... nebo tak."

Neposlouchala ho, už běžela naznačeným směrem. Překvapilo ji, že jí na tu historku skočil, ale neměla čas se tím zabývat. Prudce zabrzdila před ústím dalšího tunelu, kde další potok mizel v podzemí. Čekala by aspoň úzkou lávku podél vody, po které by se dalo přejít suchou nohou, ale nic takového tu nebylo. S povzdechem si zula boty a vytáhla kalhoty ke kolenům. Stejně byla tahle planeta dost teplá, na bundu tu bylo spíš horko. Aspoň se osvěží.

Bahnitá břečka měla k osvěžující lázni daleko. Postupovala pomalu, přestože znala směr, kterým by se měla dát, protože jedna věc byla směr znát a druhá držet se ho v labyrintu chodeb. Jak předtím tvrdila muži, kterého potkala, narazila na několik otrhanců, choulících se u zdi v několika suchých tunelech. I když "suchý" tunel byl stále dost vlhký na to, aby po zdech stékaly pramínky vody a na každém volném místě se usazovala plíseň a mech. Schoulené postavy po ní vrhaly postranní pohledy, ale nezdálo se, že by je její přítomnost nějak zvlášť zaujala.

Pak ztuhla. Na rozdíl od většiny těch, které zatím viděla, se starší muž před ní zvedl. Zastoupil jí cestu a ušklíbl se:

"Někam jdeš... člověče?" změřil si ji, jako by si nebyl jistý, kdo přesně se v hluboké kapuci skrývá.

"Chceš mi v tom zabránit?" nevěděla, kde se v ní vzalo tolik kuráže, ale neustoupila ani o krok. Atrin byl v nebezpečí, mohl umírat nebo už být mrtvý - netušila, co mu mohl duch udělat - a ji tu zdržuje takový trhan. Pevně se na něj podívala.

"Koukněte na ni," zahalekal, přestože v této chodbě byli úplně sami. "Doufáš, že na mě vyvalíš kukadla a já roztaju?" Přes ta slova měla dojem, že ho minimálně trochu vyvedla z míry.

"Ani ne," ušklíbla se. V tu chvíli vytrhla nůž z pouzdra, vytáhla ho zpod bundy a vrhla se na muže. Neměla čas, musela se dostat k chlapci.

"Hou, hou," vyhrkl a jeho chování se okamžitě změnilo. "Snad bychom se mohli domluvit."

"Nech mě jít," procedila skrz zuby. "Uhni mi z cesty a nedělej potíže."

Cítila se silnější než kdykoliv předtím. Pokud ji neposlechne, byla připravená ho zaživa vykuchat. Jenže patřil mezi zbabělce, kteří by sice bez váhání okradli bezbranné děvče, ale neměli nejmenší zájem na tom bojovat proti ostrému noži s nejistými šancemi na vítězství. Na znamení pokory sklonil hlavu a nechal ji projít. Otáčela se ještě při průchodu dalšími dvěma chodbami, než se znovu plně soustředila na svůj úkol. Nůž už z ruky nedala. Žebráci teď klopili hlavy, když ji zahlédli procházet, nikdo z nich se jí nepokusil zkřížit cestu. Bez potíží pokračovala dál.

Po nesnesitelně dlouhé době se konečně dostala k místu, které znala z vědění. Málem by si chlapce spletla s dalším žebrákem. Bez hnutí ležel v mělké břečce na zemi a nezdálo se, že by věděl o světě. Rozběhla se k němu, bez ohledu na špinavou břečku kolem si klekla a otočila ho k sobě.

"Ahoj," zašklebil se bolestně. V tu chvíli by mu nejradši nafackovala, ale dost rychle si to rozmyslela. Zavřel oči a cosi zamumlal, nedokázala ale rozluštit, co to bylo. Všimla si dlouhého šrámu na jeho čele. Říkal, že se praštil do hlavy, ale po zážitku s duchem na to téměř zapomněla.

"Můžeš vstát?"

"Jasně, jenom mi přišlo jako fajn nápad takhle tu zůstat ležet," zavrtěl hlavou. Musela uznat, že na tom něco je. "Au," dodal vzápětí a zvedl ruku ke šrámu. Tiše zanadávala.

"Nemělas sem chodit. Mělas zmizet."

"To určitě. Nechat tě tady umřít. Nedokážu řídit loď, pamatuješ?" snažila se situaci zlehčit, ale moc to nefungovalo.

"Koukej vstávat," pokusila se ho zvednout. Zkřivil tvář, ale cítila, jak se jí snaží pomoci a dostat se na nohy. Zvedl se a zachytil se jejího ramene. Vyděsilo ji, jak je jeho ruka studená - cítila to i přes bundu. Musel to být vliv setkání s duchem a to ji trápilo víc než rána na jeho čele. Nemohla nad tím přemýšlet, museli se dostat pryč. Pak teprve bude čas řešit zranění a následky jejich poslední cesty do vědění.

Šli pomalu, ale nestěžovala si - byla ráda, že je chlapec vůbec schopný chůze, i když jen s její oporou. Aspoň v jedné věci však mohli mluvit o štěstí, po průchodu dvěma chodbami před sebou uviděli světlo. Napůl čekala mříže, ale cesta před nimi byla volná. Vynořili se do denního světla někde na okraji centra města, kde vtékal jeden z potoků pod povrch.

Dívka Atrina pustila a s obavou si všimla, jak vyčerpaně se sesunul podél zdi. Posadila se vedle něho, aby na chvíli ulevila mokrým bosým nohám. Opláchla je v potoce, aby si do bot nenanesla zbytečně špínu, když si je znovu nazula a stáhla si nohavice kalhot. Pak aktivovala kartu. Snažila se odhadnout, kde vlastně jsou, ale kromě potoka kolem nebylo moc poznávacích znaků. Žádná výraznější budova, nic, co by upoutalo pozornost. Měla pár tipů, kde by mohli být, ale s jistotou to určit nedokázala.

"Jsme v jižní části města. Musíme na východ," ozval se chlapec vedle ní.

"Jak to víš?" zajímalo ji, zatímco si ujasňovala jejich přesnou polohu. Pokud byli skutečně na jihu, zbylo jen jedno místo, kde se mohli nacházet.

"Už jsem tu jednou bloudil," zamumlal. "Pamatuju si ten dům naproti."

Jistě, dům proti nim měl zajímavě zdobenou fasádu, nezvyklou pro místní architekturu. Na mapě ho to samozřejmě od ostatních v bloku nijak neodlišilo. Nebylo divu, že jí to prve nepřišlo jako poznávací znak.

"Díky. Můžeme jít?" zjišťovala, když si ujasnila trasu, kterou se dostanou k dokům. Slabě kývl a znovu se s její pomocí postavil na nohy. Zdálo si, že si ještě na něco vzpomněl.

"Tohle bys mohla schovat k sobě," nešikovně si odepnul pouzdro s laserovou pistolí a podal jí ji. Nechtěli vzbudit víc pozornosti, než museli. Ukryla zbraň pod bundu k noži a znovu vyrazili.

Byli už na dosah doků, když jim kdosi vstoupil do cesty. Drobná osůbka s očima na stopkách, které jí trčely z hlavy, se rozhodně postavila před ně:

"Co má být... tohle?" ukázala rozčileně na Atrina, špinavého od krve a břečky ze stok.

"Do doků nesmí! Žebráky a zloděje tu nestrpíme. A navíc... Lsaasni někoho hledali, kluka, co jim utekl na tržišti. Prý je mrtvý, ale..." Osůbka přistoupila blíž a zvědavě si Atrina prohlížela, oči se jí přitom podivně kroutily.

"Nemohla byste přispět pár mincí na ochranu nemocných, ve jménu Velkého světla?" Dívka hbitě využila předchozí historku i v tomto případě.

"Cože?"

"Je vážně nemocný, může to být infekční. Mohla byste mi ho pomoct odvést do lodi? Musím ho dostat k dcerám Světla." Měla dojem, že chlapec ji už nevnímá, ale zrovna tu chvíli si vybral k tomu, aby se předklonil a začal zvracet. Její slova tím zřejmě patřičně podpořil, protože osůbka uskočila a jedna drobná ručka jí vylétla k hrdlu.

"Snad... ve jménu... ehm... Velkého světla... radši byste měli jít co nejrychleji... čím dřív se dostane..." Cosi blekotala a štítivě se snažila dostat z jejich dosahu. Oči na stopkách se jí při tom lehce chvěly. Fira kývnutím souhlasila a nerušeně pokračovala k lodi, ale po chvíli se objevily další potíže - nebo to tak aspoň vypadalo. Drobný mužík stejné rasy, ke které musela patřit osůbka, s níž se před chvílí rozloučili, si to k nim rázoval přes přistávací plochu.

"Doplnil jsem vám palivo a vodu," houkl. "Musíte zaplatit, pokud chcete odletět."

To bylo nejspíš v pořádku, napadlo ji. Vybrala půlku zlahanských mincí, které si s sebou vzala na trh, a podala mu je. Zatvářil se nespokojeně, jenže přesně v tu samou chvíli zahlédla na opačné straně prostoru tři muže v šedo-černém oblečení. Museli se odtud dostat dřív, než přitáhnou další nežádoucí pozornost. Prudce zpražila pohledem mužíka, který se zrovna nadechoval, aby zaprotestoval proti částce, kterou mu dala. Hodila mu k nohám ještě pár mincí z toho, co jí zbylo, a rozhodně zamířila k lodi. Nejspíš usoudil, že nic víc nedostane, jelikož mince posbíral a s tichým mrmláním se vydal zpátky k budovám. Fira mezitím spustila plošinu a dovlekla chlapce dovnitř. Uvědomila si problém, na který předtím nepomyslela. Pokud vážně chtějí odletět, potřebují pilota a ona rozhodně neměla dost zkušeností na to, aby s tím dokázala vzlétnout.

"Zvládneš letět?" snažila se zjistit, jak na tom Atrin je.

"Budu muset," kývl a když si všiml obav v jejím obličeji, mávl rukou:

"To zvládnu. Jen se musím dostat nahoru," zkřivil obličej při pohledu na žebřík.

Stálo to značné úsilí oba dva, nakonec se mu však povedlo i to. Vyčerpaně se sesunul do pilotního křesla a na chvíli zavřel oči. Pokusil se o povzbudivý úsměv.

"To půjde."

"Jen aby," zamumlala si napůl pro sebe a posadila se do vedlejšího křesla. Neměla z toho dobrý pocit.

"Musí," znovu sebral sílu a natáhl se po řízení. Motory se spustily, loď se pomalu začala zvedat. Fira vydechla, ale nepřestala chlapce sledovat.

"Zvládnu to," ujistil ji - i když si nebyla jistá, jestli se nesnažil přesvědčit spíš sám sebe. Všimla si, jak rychle zamrkal a potřásl hlavou, ale zdálo se, že to má skutečně pod kontrolou. Pomalu se ocitli nad budovami doků a loď se nepatrně zachvěla. V okamžiku si všimla, že Atrin se celý třese. To nebylo dobré...

"To půjde..." zamumlal horečnatě.

A pak se to pokazilo docela. Hlava se mu svezla na řídící panel před ním a loď se vymkla kontrole. Nebezpečně se zhoupla a naklonila, hrozilo, že spadnou dolů na budovy doků.

"Hej," vyjekla a odstrčila ho. Napůl se sesunul z křesla, ale nijak se nebránil. Rychle zhodnotila priority. Starat se o to, jak na tom je, může až potom, co se jí podaří vyrovnat loď - jestli se jí to podaří. Pokud ne... pak už bude nejspíš jedno, co se mu vlastně stalo.

Ruce se jí rozběhly po panelu a zatáhly za řízení. Opatrně, bolestně pomalu se jí podařilo jejich nepříliš elegantní pád vyrovnat. Nedosáhla na řízení pořádně, takže šlo o dost náročné cvičení, ale nakonec si s tím poradila. Neobratně opustili oběžnou dráhu planety a ona konečně pustila páku ručního řízení, kterou doteď pevně svírala v rukou. Byli z toho venku. Aspoň částečně, připomněla si, když jí pohled padl na chlapce, napůl visícího z křesla. Čekala ji druhá, ještě náročnější část jejího úkolu. Atrin se nehýbal a z rány na čele mu volně stékala krev.