Vrátila se na loď. Věděla, že hledat Atrina ve městě, které nezná, by bylo předem odsouzeno k neúspěchu. Ale něco mu dlužila a rozhodně to nemohla nechat jenom tak. Bylo jenom jedno místo, kam mohla jít, aby ho našla. Nemohla si dovolit strach. Zavřela za sebou a odhodlaně se posadila na jeden z polštářů. Než si to stačila rozmyslet, vzala za kliku starých bytelných dveří a vstoupila.

Nevěděla, jestli to bude fungovat i na dálku nebo jestli tu chlapec bude - pokud pořád utíkal před Lsaasny, ani tu být nemohl. Ale pokud jim unikl a někde se schovával, doufala, že ho napadne podívat se sem. Stála znovu v knihovně, takové, jakou si pamatovala ze světa, který tu vytvořil Atrin. Kolem se táhly regály s knihami, ale na přítomnost ducha nic neukazovalo. Trochu, ale jen nepatrně, se při tom zjištění uvolnila. I bez toho bylo dost věcí, které jí dělaly starosti.

Čekala víc než půl hodiny, i když si nebyla jistá, jestli čas ve vědění odpovídá skutečnosti, ale nic se nedělo. Nebyla si jistá, jestli je to dobré znamení. Možná už mířil zpátky k lodi, ale neměla z toho dobrý pocit. Uvědomila si, že vědění zareagovalo na její myšlenky, protože se jí v ruce objevil Atrinův nůž. Ušklíbla se. Tady nebylo nic, proti čemu by jí ta zbraň pomohla, ale přesto jí dodala jistotu.

"Kde vězíš?" zamumlala po dalších pár minutách. Její nervozita rostla - kdyby byl v pořádku, už by byl zpátky, nebo ne? Na chvíli se jí zmocnila pochybnost, jestli se neměla vydat za ním už na tržišti. Rychle ji zahnala. Kdyby to udělala, nikdy by ho v tom davu nenašla. Ale byla ještě jedna cesta jak zjistit, co s ním je. Nemuselo to fungovat. Uvědomovala si, jak málo ho vlastně zná. Nevěděla o něm prakticky nic. Jenže potřebovala naléhavě vědět, co s ním je. Dotkla se nejbližší knihy a dala volný průchod oné naléhavosti.

"Potřebuju vědět, co s tebou je. Potřebuju, abys byl tady. Do háje, pomohls mi dostat se nenápadně ze Zlahanu, nechals mě u sebe na lodi déle, než jsi musel, naučils mě vstoupit do vědění a já ti vážně dlužím pomoc. A nemůžu udělat nic, dokud nevím, kde seš," mumlala potichu. "Nemám ráda dluhy. Tak se koukej ukázat." Navíc mi chybí Nak nebo kdokoliv, kdo by mě aspoň trochu chápal, přiznala v duchu svojí slabost. Nevadila jí samota, ale pokud by měla zůstat úplně sama po zbytek života, navíc s vědomím, že jako prvočíslo to nemůže nikdy změnit, nikdy nemít přátele a nikdy už se nesetkat s rodinou... pevněji sevřela nůž. Jenže kniha, které se dotýkala, žádné řešení neposkytla. S povzechem spustila ruku a posadila se na prkenou podlahu. Připadala si hloupá a neschopná.

"Co chceš," zavrčela tiše. "Jsi jenom neschopná holka." Tuhle urážku nenáviděla od dětství - jako by z ní jenom to, že se narodila jako děvče, dělalo něco horšího. Nikdy by ji nenapadlo myslet to vážně, dokonce i teď v ní ta slova jen vzbudila další odhodlání. Nikdy nikomu nedala záminku myslet si, že je to pravda. A neudělá to ani teď. Nemělo nejmenší smysl sedět tu a brečet, musela to zkrátka zkusit znovu. A dokázat to.

"Kde seš?" zamumlala znovu a dotkla se další knihy. Nestačilo to vědět. Potřebovala, aby přišel sem... Na krátkou chvíli se před ní objevila zamlžená scéna. Bylo tam šero, postavu, stojící v jakési špinavé břečce skoro neviděla. Ale přísahala by, že zdvihla hlavu a zmateně se rozhlédla. Pak krátce kývla hlavou a obraz se rozplynul.

Nevěděla, jak z toho nezřetelného obrazu mohla cokoliv vyčíst, ale byla si jistá, že sem Atrin přijde. Stačilo jen počkat - což tady nebylo zrovna nejbezpečnější. Z nervozity a nedostatku zábavy se pustila do svých nehtů, už tak okousaných téměř do masa. Jistou část její mysli překvapilo, že je něco takového ve vědění vůbec možné, ale většina se soustředila na hlídání okolí.

"Čekáš na někoho?"

Otočila se a málem vrazila chlapci nůž do břicha dřív, než si vůbec uvědomila, kdo před ní stojí. Vychrlila pár nadávek jak na účet své nepozornosti, tak na jeho zpoždění a hloupé dotazy.

"Taky tě rád vidím," zašklebil se bolestně. Zvedla obočí, když si všimla jeho výrazu.

"Co se stalo?"

"Trochu jsem se praštil do hlavy," ušklíbl se a na chvíli měla dojem, že se jí před očima snad rozplyne. "Ruší to soustředění."

"Kde seš? Dokážeš se dostat zpátky?"

"Potíž bude s tím prvním," rozhodil rukama. "Nemám nejmenší tušení. Setřásl jsem je. Jsem někde ve stokách pod městem, ale..." výmluvně pokrčil rameny.

"Zkusil jsem najít východ, ale je to tu jako bludiště. Navíc nemůžu používat kartu, takže..."

"Počkej, cože?"

"To je na dlouho. Ale ani by sem signál nedosáhl."

No, ani ona se zatím neodvážila znovu aktivovat všechny funkce karty. Nevěděla, jestli ji matka hledá, ale i kdyby ne, nejspíš by se dočkala spousty vyčítavých zpráv. Nemohla si dovolit hrát si s myšelnkou, že by se mohla vrátit, ani udržovat kontakt s rodinou. To byla uzavřená věc a ona ji nehodlala znovu otevírat. Přešla jeho nedostatečné vysvětlení kývnutím.

"Takže jsem doufal, že by se dalo něco najít tady," dokončil původní myšlenku. "Jenže," znovu se zašklebil, "tu nejsou zrovna ideální podmínky. Dá mi dost práce jenom se udržet tady." Zvedl ruku a její obraz se při tom pohybu celý rozkomíhal.

"Mohla bych tě zkusit najít," navrhla. "Pokud mi tedy dokážeš krýt záda..." byla už tu dost dlouho na to, aby upoutala pozornost. Instinkt jí velel, aby co nejrychleji zmizela, ale neznala jiný způsob, jak zjistit, kde Atrin je.

"Jasně," přikývl. "Jen nevím, jestli něco najdeš."

"Zkusit se to musí." Nechala zmizet nůž, který držela v ruce, a chystala se zavřít oči, aby se pustila do hledání.

"Počkej ještě. Tohle je moje představa," mávl rukou k regálům knih. "Líp se vyznáš ve vlastní."

Musela souhlasit. Když to zkusila posledně, skutečně byly obrazy ve zlahanském lese o mnoho jasnější. Jejich okolí se změnilo a najednou stáli na mýtině pokryté mechem. Věnovala rychlý pohled Atrinovi - všimla si, že se pokusil opřít o kmen stromu, ale jeho ruka projela skrz. Napodruhé se už kmene dotkl, ale vypadal zmateně.

"V pohodě?" zjišťovala překvapeně.

"To nic," mávl rukou, aby si ho nevšímala. "Asi bychom tu neměli zůstávat déle, než musíme."

"Nemusíš připomínat," pokývala hlavou. Oba měli zážitek z jejich poslední návštěvy vědění v živé paměti.

Soustředila se na to samé jako předtím - nutnost chlapce najít a obavu z toho, co by se mu mohlo stát - ale tentokrát přidala i informace, které jí řekl během posledních pár minut. Chvíli si prohlížela listí na nejnižších větvích okolních stromů, až jeden zářivě zelený lístek vybrala. Promnula ho mezi prsty. Kde seš? pomyslela si.

Jenže to očividně nestačilo. Na krátko zahlédla sedící postavu, opřenou o kamennou zeď v nějakém úzkém podzemním tunelu, ale kde to je, to netušila. Obraz skončil dřív, než se stačila pořádně rozhlédnout. Sáhla po dalším listu. Musela ho najít, musel existovat způsob, jak zjistit jeho polohu! Tentokrát se kromě stínů neukázalo nic, jen nejasný pocit... měla dojem, že by to bylo ono, ale nedokázala se na to soustředit. Dotkla se dalšího listu, potom čtvrtého, pátého, ale pořád se stejným výsledkem. Pomalu začínala cítit, že se k informaci, kterou potřebuje, blíží. Měla ji na dosah - jen potřebovala trochu víc času.

Naneštěstí ten jim právě došel. Atrina udivilo, že tentokrát necítil závan chladu, jenže v další chvíli si uvědomil, že je to nejspíš jedno. Šeď postupovala směrem k nim. Vzal dívku za předloktí a vytrhl ji tak z poslední scény, kterou právě prohlížela.

"Co je? Skoro jsem to..."

Beze slova ukázal na blížící se šeď. Pokrčila rameny, i když ji polil studený pot:

"Teď to nemůžu vzdát. Skoro to mám!"

"Musíme..."

Než stačil domluvit, už ho neposlouchala. Držela v ruce další list. Tohle přineslo přesně tu správnou dávku naléhavosti, kterou potřebovala, aby svůj úkol dokončila.

Chlapec sledoval, jak ta věc postupuje blíž. Barvy už se vytratily z celého jejich okolí. Kdyby to bylo jen na něm, zmizel by už dávno, ale nemohl tu Firu nechat. Nevnímala okolí. Pokusil se jí zatřást ramenem - za tohle to přeci nestálo! - ale tentokrát byla natolik mimo, že to snad ani nezaregistrovala.

"Už to skoro mám," zamumlala pro sebe.

"Jenže my už nemáme čas," zatřásl s ní znovu, ale ani to nepřineslo výsledek kromě toho, že mu ruka napoprvé projela skrz ni až do kmene stromu. Uvědomil si, že se znovu třese zimou, přestože na okolí nebyla kromě šedi nijak znát.

Pak uviděl to, co s sebou neslo onu šeď. Postava uprostřed toho všeho nebyla lidská, přestože z ní trčely čtyři téměř lidské končetiny. Proměňovala se každým okamžikem, rostla a zmenšovala se, podivně se protahovala, ale nedalo se určit, z čeho se vlastně skládá. Věděl jen to, že v tomhle světě je to hmotné. A hladové. Nemělo to obličej ani šaty, nedalo se pořádně zapamatovat, jak to vypadá, natož popsat. Přibližovalo se to rychle, i když se nedalo říct, jestli to jde, nebo se to jen posunuje po zemi - nebo nad ní? Podobně jako všechno ve vědění to nemělo jasný tvar, pokud ho tomu někdo nedal. A ani jeden z lidí před ním nevěděl, jak by duch měl vypadat.

"Fir, musíme jít," znovu s ní zoufale zatřásl v poslední snaze probrat ji. Pak se postavil před ni. Byla na tom hůř než on, nevnímala svět kolem. Nemohla by vzdorovat ani chvilku...

"Mám to," vydechla. V mysli měla jasnou představu toho, kam musí jít. Vyšlo to! Pak v jediné vteřině vstřebala scénu před sebou a nadšení okamžitě ustoupilo novým obavám.

Atrin stál před duchem jako socha, neschopný jediného pohybu. Tvář měl zkřivenou hrůzou, kterou nemohl nijak potlačit, zdálo se, že se veškerá jeho pozornost upírá k té věci před ním. Musela rychle něco udělat, to věděla. Zareagovala ještě dřív, než celý obraz situace a její význam doputoval do jejího mozku. Skočila k chlapci a srazila ho stranou, přitom ho vší silou vrhla pryč - ne jen z toho místa, kde stál, ale pryč z celého vědění. Zabralo to. Už předtím tu byl jen napůl. Zmizel dřív, než dopadl na zem. To ale vyvedlo z rovnováhy ji. Věděla, že i ona musí zmizet, ale dobře si pamatovala, jakou urputnou bolest hlavy dokáže způsobit násilné vytržení z vědění. Tak by dnes Atrinovi nepomohla - pokud ještě bylo komu pomáhat. Ve zlomku vteřiny si vybavila dveře, kterými sem vešla, tak jasně, jako by stály otevřené před ní. Propadla jimi ven, zpátky do vlastního světa.