Atrin zaslechl výkřiky a otočil se, aby zjistil, co se děje. Že se blíží potíže poznal ve chvíli, kdy se objevil první ze šedo-černě oblečených mužů. Slyšel o Lsaasnech dost na to, aby věděl, že nejmoudřejší, co může udělat, je vzít nohy na ramena. Střetl se s Fiřiným pohledem. Nejspíš o nich ještě neslyšela - což jí celkem záviděl - protože se tvářila dost nechápavě. Snažila se dostat blíž k němu a zjistit, co se děje. Nesměli si ji s ním spojit.

"Atrine co…" začala. Nikdo ji v tom hluku nemohl slyšet, všichni se soustředili na pětici mužů.

"Uhni z cesty," houkl na ni a srazil ji mezi stánky. Cosi za ním křikla, ale neposlouchal ji. Jeho štíhlá postava se snadno prosmýkla davem, ale mužům se mu ani tak zmizet nepodařilo.

Slyšel je za sebou. Uvažoval, co po něm mohou chtít. Zatím se s nimi nesetkal a vzhledem k tomu, že se vyhýbal potížím, jak mohl, pochyboval, že by šli přímo po něm. Pravděpodobnější bylo, že si ho všimli náhodou při hledání někoho, kdo by se připojil k jejich tajemné skupině. Uvědomil si i to, čím připoutal jejich pozornost. Byl příliš mladý a působil slabý, nic z toho nemohlo Lsaasny zaujmout. Ale to, s jakou nenuceností nosil u pasu laserovou pistoli, musel být důvod, proč si ho vybrali. Vlastně skoro zapomněl, že ji má u sebe. Právě ve spojení s jeho mládím to muselo být překvapivé.

Proklel rozhodnutí vzít si ji s sebou. Mohla mu zachránit život, ale kdyby ji nechal na lodi nebo nějak skryl, možná by tenhle problém vůbec nemusel řešit. Pokud ho chytí… no, říkalo se, že pokud Lsaasnům nedokážete utéct, zbývají dvě možnosti. Člověk buď projde jejich zkouškou a stane se jedním z nich, nebo ho zkrátka zabijí. Když nad tím zauvažoval, nebyla to tak těžká volba. Ani pokud ho chytí, nepřidá se k nim. Volnost pravidel na Ramenu měla i svoje nevýhody. Mírně řečeno.

Vymotal se z tržiště do úzkých ulic města. Možná to nebylo nejlepší místo kde se ukrýt, ale aspoň bude moct začít střílet. V davu tvorů snad ze všech koutů galaxie to nebylo bezpečné - spíš než komukoliv z pronásledovatelů by ublížil někomu z nakupujících. Jistě, určité ne úplně malé množství z nich by si to nejspíš zasloužilo, Ramen přitahoval spoustu těch, kdo se pohybovali na hraně zákona a vlastně i za ní. Jenže to neznamenalo, že by mezi nimi mohl začít bez rozmyslu střílet - nebo že by to byl vůbec schopný udělat.

Znovu se v myšlenkách vrátil k tomu, proč si vybrali zrovna jeho. Nešlo o zas tak těžkou otázku. Někdo by nejspíš řekl, že to nemohla být náhoda. Jako prvočíslo ovšem věděl, že nic jiného příčinou zřejmě nebylo. Konečně se dostal do méně zalidněné části města, na této ulici byl jen on, Lsaasni a dvojice lidí, která okamžitě zmizela v jakémsi průchodu.

Otočil se a dvakrát vystřelil po pronásledovatelích. Možná to bylo jen štěstí, ale uslyšel křik a pád. Jeden byl zřejmě vyřazený, čtyři zbývali. Dvě střely narazily do země kus před ním a vyhodily do vzduchu těžké dlažební kostky. Bylo dost jasné, kdo tu má nebezpečnější zbraně. Ale i to, kdo může zbraň opravdu použít a kdo se snaží jen získat zajatce. V tom byla jeho výhoda.

 Proletěl další uličkou. Vedl je dál od doků, od Firy. Musel je někde setřást a vrátit se k ní. Měl strach, že pokud se dost brzy neukáže, dívka se ho vydá hledat na vlastní pěst, a to na téhle planetě nebyl nejlepší nápad. Prudce oddechoval a pátral po místě, kde by se mohl schovat. Znovu se bleskově otočil a vystřelil po Lsaasnech, další z nich padl na zem, tentokrát tiše. Vrhl po něm letmý pohled - skutečně se nehýbal, byl zřejmě mrtvý. Přelétl mu mráz po zádech. Obrana života, prolétl mu hlavou známý mužský hlas. Musel to udělat, i když se mu to příčilo. Aspoň to, vzhledem k mužově příslušnosti k Lsaasnům, neporušovalo zákon.

Cítil za sebou poslední tři muže. Měl pocit, že na ně částečně udělal dojem. A nejspíš je taky pěkně rozzuřil, doplnil. Ale teď ho doháněli, jakkoliv se mu nejprve dařilo držet si je od těla. Kdyby se zkusil otočit a střílet, dostali by ho dřív než on je. Uměl být rychlý, ale zdaleka ne tak rychlý. Zoufale se rozhlédl po čemkoliv, co by mu mohlo zachránit život, jakékoliv únikové cestě… prudce zahnul do další ulice a všiml si velké díry v dlažbě, vedle který ležel starý rezavý poklop.

Ani nezpomalil, hnal se dál k tomu místu. Dole zahlédl vodu - podobně jako spousta starých měst mělo i tohle podzemní stoky, kam byly svedeny řeky a potoky, procházející jejich územím. A naneštěstí dost často i odpad, ale to teď bylo vedlejší. Věděl, že pokud něco neudělá, zbývající muži ho během chvilky dostihnou. Chyběl tu žebřík nebo cokoliv, po čem by se dalo dolů sešplhat. A i kdyby to tu bylo, neměl by čas to použít. Byli už u něj, když napůl skočil, napůl spadl dolů. Modlil se, aby byla voda dostatečně hluboká. Neměl tak docela štěstí.

***

"Tak co?" zavrčel šedo-černě oblečený muž. Mladší mu s očividným respektem odpověděl:

"Nehýbe se, pane. Nejspíš si srazil vaz."

"Škoda. Vypadal šikovný. Hodil by se."

"Mohl by být naživu," odporoval mladíkovi poslední z trojice. 

"Zmrzačený nám stejně nebude k ničemu," odsekl nejmladší. K tomuto muži respekt neměl, což vyvolalo vzteklou reakci.

"Fajn. Tak mě nechte ho dorazit. Pro jistotu."

Velitel však jen mávl rukou:

"Nech to být. Pokud se mu podařilo přežít, o čemž pochybuji… třeba jsou mu nebesa příznivá. Jak jinak by zabil Marla?"

Třetí si odfrkl, ale nehádal se. Velitel byl jedním z těch, co věřili na nesmysly jako znamení a osud. To ale neznamenalo, že by mu při příliš zřetelném vzdoru neprostřelil hlavu. Odporovat zkrátka nebylo zrovna nejmoudřejší. Věnoval poslední krátký pohled k nehybné postavě ve špinavé břečce tam dole a otočil se k odchodu.