Po posledním zážitku ani jeden z nich zpátky do vědění nespěchal, jejich zvědavost to však udusit nemohlo. Veškeré Atrinovy knihy se přesunuly do spodního prostoru lodi, kde oba celé dny hledali zmínky o vědění a nebezpečích, která v něm mohla číhat. Fira musela obdivovat práci spisovatele, který prvočíslům zasvětil celý svůj život, přestože jím sám nebyl. Knihy byly plné rozhovorů s divokými prvočísly, jejich radami a zjištěními. Ne vše ale bylo jednoznačné a tak bylo nutné pečlivě hledat každou informaci, která mohla být k něčemu dobrá. Nicméně i přes tuto snahu nenašli nic, co by jim příliš pomohlo. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak se před duchy bránit, jako nejlepší způsob přežití byl většinou popsán rychlý útěk.

Teď ale neseděli nad knihami. Oba se nacházeli v křeslech řídící místnosti. Atrin to nazval způsobem, jak se odreagovat, ale dívka na to měla poněkud jiný názor. Zatím ji nechal pilotovat párkrát, ale vždy to bylo příliš daleko od všech planet a těles, do kterých by mohla narazit. Občas jí ten přístup hoď ji do vody a ona bude muset plavat trochu děsil. Jako třeba právě teď, když sledovala přibližující se planetu.

"Ramen. Patří mezi ty s původním osídlením."

Takže jedna z těch, které nebyly kolonizovány, ale měly od začátku vlastní populaci. Stará planeta, pyšná na svou minulost. Zrovna teď ale neměla čas přemýšlet nad její historií. Musela se soustředit na to, aby se s jejím povrchem neseznámili příliš zblízka.

"Zpomal. Nerad bych shořel v atmosféře," poradil jí a ona trochu křečovitě poslechla. Pořád se nesrovnala se skutečností, že za chvíli bude muset přistát a ideálně u toho nezabít ani sebe, ani nikoho dalšího. Na planetě, mezi další lodě. Nervózně vydechla. Přiblížili se natolik, že už nemohli vidět planetu jako celek. Zato se začínalo rýsovat město, kde měli přistát.

"Ještě uber, v klidu," naváděl ji Atrin potichu. Překvapilo ji to - kdyby byla na jeho místě, asi by nemluvila tak klidně, kdyby s její lodí přistávala holka, která řídí prvně v životě.

"Hm, mohli bychom přistát za městem," nadhodil nevzrušeně, když přelétli Menší Horu, jak se město jmenovalo, a ocitli se nad pustou krajinou za ním. Fira zavrtěla hlavou a otočila loď zpátky - trochu moc prudce, jak si záhy uvědomila. Ona sama to čekala, ale Atrina manévr namáčkl na stěnu. Rychle loď vyrovnala. To zvládnu, ujistila se v duchu, ale znělo to spíš prosebně, zatímco se podstatně pomaleji přibližovali k městu. Když se konečně ocitli nad doky, málem by křičela radostí. Neskutečně pomalu spouštěla loď dolů podle toho, jak ji chlapec naváděl, až se k její neuvěřitelné úlevě konečně dotkli země. Sesunula se do křesla a podívala se na Atrina:

"Seš blázen."

"Zvládlas to," pokrčil rameny.

"Málem mě kleplo."

"Mě ne," zasmál se.

"Možná bys mi neměl věřit víc, než si věřím sama," zavrtěla hlavou. "Mohlo by nás to oba stát život."

Mávl nad tím rukou, jako by o nic nešlo. Znovu jí připomněl... nechala vzpomínku vyšumět do ztracena. Otřásla se a zahnala strach posledních minut. Jako hromádka šrotu neskončili, takže se to dalo považovat za úspěch. Věnovala Atrinovi stejný vítězoslavný úsměv, jakým častovala Naka, kdykoli se jí povedlo něco, u čeho nevěřila, že je to možné.

"Můžeme jít?" pokynul jí, aby vyrazila jako první. Hbitě sešplhala po žebříku i přesto, že se jí ještě třásly nohy, a aktivovala plošinu. Do tváře ji uhodil teplý suchý vzduch - tomu nakonec odpovídala i křovinatá krajina za městem, kde se téměř nic jiného než nízké keříky neudrželo. Přesto se mezi nimi kamenitou krajinou klikatilo dost úzkých potoků a říček, které tam působily jaksi nepatřičně.

Vyšla ven a hltala očima všechno, co bylo na nové planetě k vidění. Zatím zastavili jen dvakrát, ale vzhledem k tomu, že byla poprvé mimo vlastní soustavu, si každou zastávku užívala naplno. Měla dojem, že to Atrinovi přijde v něčem vtipné, ale nenechala si tím zkazit náladu. Připojil se k ní pod plošinou o chvilku později a ona si všimla, že kromě obvyklého nože má u pasu tentokrát i malou ohmatanou laserovou pistoli. Vypadala hodně staře, ale stejně ji to překvapilo - nějak nečekala, že by něco takového mohl mít.

Zřejmě si všiml jejího pohledu, protože si odepnul nůž a podal jí ho:

"Můžou tu být potíže. Je tu občas trochu... horko."

"Cože?"

"Snad se vyhneme nepříjemnostem," pokrčil rameny. "Kdyby se něco stalo, sejdeme se zase tady."

To se jí příliš nelíbilo. Co jí o téhle planetě zapomněl říct? Připnula si jeho nůž, i když se jí zdálo, že s ním musí vypadat směšně, a vyrazila za chlapcem pryč z doků, do ulic města. Cestou uvažovala, jaké potíže měl asi na mysli - i když nijak netoužila zjistit to na vlastní kůži.

Město bylo velké, ale ničím nepřipomínalo města, která znala ze Zlahanu. Každý dům byl postavený v jiném stylu, každý měl svou vlastní barvu, většina v nich měla aspoň tři patra. Klikatily se mezi nimi úzké uličky, které se za zákruty nečekaně rozšiřovaly v malá náměstíčka nebo v široké třídy, aby se o chvíli později změnily na úzká schodiště či rozdělily do pěti odboček a bez viditelné pravidelnosti pokračovaly dál. Zdálo se, že Atrin ví, kam jít. Zeptala se ho na to, ale on jen pokrčil rameny:

"Největší tržiště široko daleko, malá kontrola nad tím, kdo přilétá a odlétá... není tu úplně bezpečno, ale snadno splyneš s davem. Nikdo si tě nevšimne."

"Leda náhodou," poznamenala. Varovně se na ni zamračil a tentokrát bylo na ní, aby pokrčila rameny:

"Myslíš, že když o tom nebudeš mluvit, nic se nestane? Nepřišlo mi, že by to fungovalo."

Nekomentoval to, ale zdálo se jí, že se mu to ani tak příliš nelíbí. Nenapadlo ji, že by byl pověrčivý... Neměla čas nad tím dlouze uvažovat. Bez jakéhokoliv varování se ulice za dalším zákrutem rozšířila a to, co uviděla, jí vyrazilo dech.

Na obrovském prostranství se táhly dlouhé řady stánků různých tvarů i velikostí, těch, které tu očividně stály už dlouho, i těch, které vypadaly nově. Nabízely všechno možné - jídlo, pití, oblečení, zbraně, dětské hračky, technické vymoženosti a mnoho dalšího, co ze svého místa neviděli. Všude se pohybovala spousta lidí i dalších tvorů, mnohem víc, než se kdy sešlo na jednom místě na Zlahanu. Zůstala stát jako opařená a hleděla na mraveniště před sebou. Atrin se chystal jít dál, ale všiml si jejího zaváhání.

"Co je?" zajímal se. Zavrtěla hlavou:

"Tam nemůžeme!"

"Proč?"

"Nemůžeme je všechny ohrozit!"

"Jenom zůstaň v klidu. Zmizíme, jak nejrychleji to půjde."

"Proč tady?" snažila se zjistit, proč nevybral místo s menším počtem lidí.

"Když se stane nějaká drobnost, nikdo to nebude spojovat s námi. Můžeme tu zmizet."

Sice uznávala, že je to docela dobrý argument, ale přesto se musela hodně držet, aby potlačila nervozitu. Vyrazili mezi stánky a začali se proplétat davem. Do nosu je udeřily různé vůně zboží všeho druhu a na uši jim zaútočilo vyvolávání prodejců. Takový chaos už dlouho neviděla, vlastně asi nikdy. Přesto se zdálo, že někde hluboko pod tím zmatkem je jistý řád, díky kterému celé tohle místo fungovalo a zůstávalo v chodu. Vzala si s sebou část zlahanských mincí, které si přinesla z domova. Hodlala s nimi zaplatit minimálně polovinu výdajů za jídlo, které tu dnes nakoupí - nechtěla nechat všechno na chlapci, který jí aspoň na chvíli poskytoval útočiště.

Po pár minutách se s chaosem okolo smířila, hlavně proto, že si jich skutečně nikdo nevšímal. Nakonec, v davu plném tvorů s libovolným počtem končetin, rohů, tesáků a chapadel, ochlupených, pokrytých šupinami, slizem a kdo ví čím ještě, vypadala dvojice lidí celkem normálně. Lidé patřili k nejrozšířenějším rasám - nad jejich přítomností se nikdo nepozastavoval.

Lehce nadskočila, když se dotkl její paže. Málem zapomněla, že jde pořád vedle ní, v chaosu bylo těžké uhlídat, kde se zrovna ten druhý nachází. Ukázal na jeden ze stánků s velkými kusy šťavnatého ovoce a něco řekl, ale zrovna v tu chvíli přehlušil všechno obchodník na druhé straně uličky, který hlasitě vychvaloval látky, rozložené na pultě před ním. Prosmýkla se ke stánku s ovocem dřív než Atrin a podala vrásčité prodavačce tři mince. Prohlédla si je trochu nedůvěřivě, rychle je oskenovala jakýmsi přístrojem a s pokrčením ramen podala dívce dva kusy ovoce. Při tom pohybu si Fira všimla, že má na zádech malá kožnatá křídla. S úsměvem poděkovala a ustoupila z cesty dalšímu zákazníkovi. Její úsměv se ještě rozšířil, když se otočila k chlapci a podala mu jeden ze svých dvou úlovků. Byla si jistá, že se chystal udělat to samé a byla ráda, že se role pro jednou obrátily a byla to ona, kdo mohl něco nabídnout.

"Dík," ušklíbl se jejímu širokému úsměvu a s chutí se pustil do ovoce. Odhadovala, že mu došlo, co tím chtěla dokázat. Brzy to však úplně pustila z hlavy - bylo tu tolik věcí, které zaměstnávaly její pozornost. Sladká chuť ovoce jí plnila ústa a přistihla se, že oproti původním obavám se začíná docela uvolňovat. Třeba nakonec přeci jen všechno proběhne bez komplikací.

V další chvíli by si za poslední myšlenku nejradši nafackovala. Možná měl Atrin pravdu s tím, aby o náhodách ani nemluvila. Zaslechla za sebou nějaký hluk a výkřiky. Pak jeden hlas vynikl nad ostatními:

"Támhle! Vemte jeho!"

Očima vyhledala Atrinův zrak. Co to mělo být? Stál kousek od ní, ale všimla si, jak vrhl uštvaný pohled směrem, ze kterého křik vycházel. Co s tím měl společného? Co nevěděla? Prodrala se k němu mezi dalšími lidmi, ale v tu chvíli se objevilo pět mužů v černo-šedém oblečení. Vrhl pohled nejprve po nich, potom po ní.

"Atrine co..."

"Uhni z cesty," hrubě ji odstrčil, až srazila pultík s oblečením a tvrdě přistála na zemi.

"Co to má sakra..." křikla za ním, zatímco se snažila vyhrabat ze záplavy látek. Přiskočil k ní prodavač, vytáhl ji na nohy a začal sbírat svoje zboží. Chtěla se rozběhnout za Atrinem a muži, ale zjistila, že jí mezitím zmizeli v davu. Nezbyla po nich žádná stopa.

"Chudák kluk," soucitně prohodil muž mezi nadávkami na účet prchajících, zatímco se snažil dát znovu dohromady svůj stánek. "Nechtěl bych se jim dostat do spárů." Všiml si, jak se Fira tváří.

"Znalas ho?"

Vzpomněla si na pohled, který po ní vrhl před tím, než se rozběhl pryč. Na to, jak ji odstrčil - proč? Nechtěl, aby si ji muži spojili s ním.

"Nikdy jsem ho neviděla," zalhala. "Omlouvám se za tohle," ukázala k rozházenému zboží.

"To nic. Je lepší se tvářit, že se nic nestalo," mrkl na ni.

"Co byli zač?"

"Lsaasni. Součást místního podsvětí. Možná věděl něco, kvůli čemu ho chtěli. Nebo dřív patřil k nim, ale na to vypadal moc mladej. Nebo jen chtějí rozšířit svoje řady."

Když nad těmi možnostmi uvažovala... Nejpravděpodobnější se jí zdála ta třetí. Kdyby něco takového čekal, nejspíš by se sem vůbec nevydával.

"Myslíte, že se k nim po něčem takovém může přidat?"

"Nejspíš nedostane jinou možnost, pokud o něj vážně stojí."

"Proč by měli chtít někoho dalšího? Co dalšího dělají?" vyzvídala dál. Věděla, že ve zmatku na tržišti Atrina nenajde, ale tenhle muž vypadal jako cenný zdroj informací.

"Je lepší se na ně moc neptat a vyhnout se jim," poučil ji. Trochu ji zklamal, ale snažila se to na sobě nedat znát.

"Asi chápu proč," odpověděla s patřičnou dávkou bázně. Hrála ji jen napůl.