"Dobře. Přeber kontrolu," vybídl ji a poodstoupil, aby dal dívce najevo, že teď už je to jen na ní. Chvíli zaváhala. Jakou podobu by měla vědění dát ona? Knihovna se pro to nejspíš hodila nejlépe, nebo ne? Jenže její okolí začínalo blednout, jak Atrin přestal udržovat obraz dlouhých řad regálu s knihami, a ona se musela rychle rozhodnout.

Napadlo ji to ve zlomku vteřiny a nejprve se chystala ten nápad zavrhnout. Ale na další už stejně nebyl čas. Navíc si byla víc než jistá, že tohle zvládne. Soustředila se na vzpomínku na místo, jehož podobu se chystala vyvolat. Velké šumící stromy, bublající potůček, zpěv ptáků, vůně dřeva a květin a mírné klima. Najednou stáli uprostřed zlahanského lesa, přesně takového, jaký si ho pamatovala. Nadechla se vzduchu plného známých vůní a zatetelila se radostí. Všimla si ale, že chlapec vedle ní se tváří rozpačitě.

"Co je?" otočila se k němu. Zmateně se na ni podíval a potřásl hlavou:

"Asi nic. Jen... něco z toho je tu nové i pro mě. Být tu s někým dalším."

"Je s tím problém?"

"Spíš nezvyk," mávl nad tím rukou. Zkoumavě se na něj podívala - nebyla si ani zdaleka jistá, jestli by se jí svěřil, kdyby se s ním něco dělo. Snad věděl, co říká... Pak kývla a znovu věnovala pozornost lesu.

Všimla si, že přestože slyší ptačí zpěv, žádné živé zvíře, ať už pták, ryba v potoce nebo jenom brouk, není nikde v dohledu. Nejspíš limity vědění, živé tvory vytvořit nedokáže. Připadala si tu jistější než v Atrinově knihovně, tohle bylo její území, její domácí půda. Znovu si představila domov a promnula mezi prsty list nejbližšího stromu. Pocity byly tentokrát silnější a zahlédla dokonce obrysy rodiny u stolu. Doma byl i otec - jeho vysokou postavu by si s nikým nespletla.

"I když se mi to nelíbí, měli bychom ji nechat jít, Tino," oslovil matku. "Nenuť ji do ničeho, co je jí proti srsti. Stejně se nenechá."

"Já bych ji nenutila, jenže... Neměla odcházet. Vždyť být prvočíslo je..."

Ale krátká scéna náhle skončila a s ní zmizely i pocity, vycházející z listu. Neubránila se smutnému úsměvu. Odhadla to dobře - otec se ji snaží podpořit, zatímco matka je proti. Sousedé jí nejspíš řekli, že je její dcera hloupá, když utekla před úžasnou budoucností. A matka jim jako obvykle uvěřila. No, na tom nebylo nic zvláštního, dokonce ji to ani nijak nenaštvalo. Rozhodla se udělat ještě jeden pokus. Namátkou se dotkla dalšího listu.

 Smutek a obava - její bratr si to dával za vinu, protože to byl on, kdo vymýšlel většinu plánu pro případ, že by k tomuhle došlo. Jenže ten plán tvořil pro sebe. Zahlédla ho, jak sedí nad skleněnou tabulkou u sebe v pokoji a okusuje konec elektronické propisky, kterou se zřejmě snažil něco napsat - snad něco do školy? Zdálo se ale, že myšlenkami je někde úplně jinde. Venku za oknem bylo světlo - nějak věděla, že ta scéna je stará dva dny podle zlahanského měření.

Natáhla k nehmotnému obrazu ruku. Nechtěla mu ublížit, byl to nejbližší člověk, kterého měla. Copak měla na výběr? Ani ona by neodešla, kdyby nemusela. Oba věděli, jaká je realita. Scéna se rozplynula a jediný, kdo stál vedle ní, byl zase jen Atrin.

"Tentokrát jsem je viděla," přiznala. Nehodlala zabíhat do podrobností, když si všimla, jak se zatvářil.

"Promiň."

"Na tom nezáleží," odhodlaně prohlásil a nasadil přátelský úsměv. "Hlavně když víš, že jsou v pořádku."

"Díky," kývla. Vyrazila mezi stromy a on ji po chvíli následoval. Byla to jediná možnost, jak se projít, když byli celý den zavření na lodi. Strávit pro změnu chvíli na čerstvém vzduchu, přestože tohle místo nebylo tak docela skutečné, bylo příjemné. Sledoval ji, jak se občas náhodně dotkne některého z listů, ale když to zkusil sám, ucítil jen nejasné pocity a výjimečně zahlédl několik stínů. V její představě vědění jeho schopnosti příliš nefungovaly. Jak řekl, i on se tu měl ještě co učit.

 Předzvěstí toho, co přicházelo, byl závan chladného vzduchu, kterému nejprve nepřikládal žádnou důležitost. Celkem věřil, že má dívka vědění pod kontrolou. Snad jí jen bylo horko... Najednou se k němu ale Fira otočila:

"Co je to?"

"Co?" zatvářil se nechápavě. Jeho odhad se zřejmě mýlil. Dívka ukázala dál do lesa, ale on pořád neviděl nic, co by vypadalo jako důvod k obavám. Zavrtěl hlavou na znamení, že nevidí nic neobvyklého. Ona ale rozhodně nevypadala, že by ji to uklidnilo.

"Je tam něco... já nevím," zoufale rozhodila rukama. "Možná bychom měli zmizet."

Než stačil zareagovat, uviděl to taky. Zelený les podivně šedivěl a z toho směru, odkud to přicházelo, dál vanul mrazivý vítr.

"Musíme pryč," vyhrkl. Věnovala mu rychlý pohled - to přeci říkala taky! - ale než stačili cokoliv udělat, celé okolí ztratilo barvy a pustil se do nich mráz. Zmateně zvedla oči k náhle šedivým větvím. Co tohle mohlo způsobit? Ať to bylo cokoliv, bylo to hodně zlé.

"Mizíme. Hned," vyhrkl chlapec. Potřásla hlavou - měl pravdu, teď nebyl čas na dlouhé úvahy. Snažila se vyvolat dveře, jenže soustředění bylo to tam. Ať se k nim blížilo cokoliv, už to nebylo daleko. Hučelo jí v uších, celá se klepala zimou. Nemohla se odsud dostat, nedokázala vytvořit východ. A pokud tu zůstanou, už za chvíli se seznámí s tím, co je ve středu té zimy a šedi. Nějak nepochybovala o tom, že se proti tomu nedokáží ubránit. Bylo to něco neskutečně silného, hladového a nepřirozeného...

Atrin ji popadl za předloktí a trhl s ní směrem pryč. Cítila, jak se mechem pokrytá zem pod ní zhoupla, věděla, že padá. Najednou se za ní ozvalo nelidské zaječení, při kterém tuhla krev v žilách. Ta věc byla prakticky u nich. Kdyby ji chlapec nesrazil, mohla by utíkat, ale takhle věděla, že to nestihne. Dopadla na zem, překulila se, chtěla se aspoň zkusit zvednout a postavit se té věci čelem - a dotkla se dlaní chladivého kovu.

Celá zadýchaná se rozhlédla kolem sebe. Hrozně ji bolela hlava, ale usoudila, že z toho ještě vyvázla lehce. Měla nejasný dojem, že to tak zdaleka být nemuselo. Třásla se zimou, přestože na lodi stále panovala příjemná teplota. Atrin se zvedal ze země kousek od ní. Nechápavě se po něm podívala:

"Co to zase mělo být?"

"Museli jsme vypadnout. Promiň." Podle toho, jak se chytil za hlavu, když se posadil, odhadovala, že na tom není o nic lépe než ona.

"Já vím," souhlasila. "Ale co byla ta věc?"

Zavrtěl hlavou a ihned toho zalitoval, protože se mu před očima roztančily hvězdičky.

"Nikdy jsem to nepotkal," prohlásil nakonec. "Ale říká se... ve vědění existuje něco, čemu se říká duchové. Prvočísla, která si myslela, že si zajistí nesmrtelnost uvnitř vědění, pokud se vzdají svých skutečných těl."

"Nevyšlo to," odhadla, když se odmlčel.

"Ne," potvrdil. "Umřeli, ale ve vědění po nich zůstalo něco jako otisk. Hledá to lidi a ničí je to."

"Jak?" zeptala se téměř neslyšně.

"Zešílíš, ztratíš paměť, upadneš do kómatu, umřeš... liší se to. Nechtěl bych zjistit, co by to udělalo s námi, kdyby se to ještě víc přiblížilo," otřásl se. "I když na druhou stranu nevím, co může být horší než tahle zatracená bolest hlavy," dodal s náznakem humoru, zatímco si masíroval spánky a snažil se opatrně přesunout ke skříňce s nádobím a jídlem.

Ušklíbla se tomu a pomalu ho následovala, i když na jídlo neměla ani pomyšlení. Nejspíš by mohli uvařit trochu čaje... I když v současné situaci se jí jako nejpřijatelnější varianta jevilo přitisknout se rovnou k rozžhavené trubce - snad jenom to by mohlo zahnat zimnici, která se do ní po setkání s duchem pustila. Přesněji řečeno, opravila se, kdyby se s duchem skutečně setkala, nejspíš by se už zimnicí trápit nemusela. Musela přiznat, že ve vědění skutečně hrozí nebezpečí - větší než pád bílou nicotou. Tohle si rozhodně zopakovat netoužila.