Další tři dny strávila - jak tomu sama posměšně říkala - vysedáváním na vejcích. Nepřinášelo to žádný výsledek, ale nutila se zůstat natolik v klidu, aby se vyhnuli nejhorším náhodám. Nikdy by ji nenapadlo, jak vyčerpávající může být celé hodiny sedět a nepřemýšlet nad ničím určitým, ale večer padala do postele překvapivě vyčerpaná. Tolikrát zkoumala vzpomínku na ono prvočíslo ze Zlahanu, na muže, kvůli kterému muselo zemřít víc jak dvacet dalších, že se jí noční můry vrátily. Ani v noci tak neměla klid. V hlavě jí pořád zněla jeho slova, stále jako by na sobě cítila jeho pohled. Musel vědět, že je prvočíslo dřív, než to zjistila sama.

Třetí den odpoledne už se nedokázala soustředit na to, co dělá. Předtím procházela vzpomínky, hledala, ale marně. Teď, aniž by si to uvědomila, se její mysl pomalu uvolnila, vzdorovala její snaze pokračovat v pátrání. Vlastně už hodnou chvíli nemyslela vůbec na nic - což by považovala za zvláštní, kdyby nad tím zauvažovala, protože většinou měla hlavu plnou různých myšlenek. Teď ale prostě jen odpočívala.

A právě v tu chvíli to uviděla. Nebo spíš nejprve ucítila, něco neobvyklého a zvláštního. Chtěla se k tomu dostat blíž, pochopit, co to je. Muselo to být to, o čem mluvil Atrin. Vchod do vědění! Přesnou podobu to získalo teprve ve chvíli, kdy na tohle pomyslela - do té doby to nebylo nic, ale teď se před ní objevily masivní dřevěné dveře. Okouzleně sáhla po klice - na chvíli zapomněla, že by tu neměla mít tělo, nemohla tu skutečně být. Ve chvíli, kdy ji to napadlo, obraz dveří zakolísal a ruka, položená na klice, začala blednout. Donutila se znovu získat soustředění a ustálit ho. Jistěže tu byla. Tudy se šlo do toho zvláštního světa. Ucítila divokou radost z toho, že konečně objevila, co hledala. Atrin měl pravdu. Dokázala to!

Jenže radost znovu narušila její soustředění. Mávla rukou po mizejících dveřích, jako by je tím mohla zarazit, ale bez úspěchu. Zmizely a ona se vrátila do reality.

"Skoro," zaúpěla zoufale a otevřela oči. Byla tak blízko! A teď si nebyla ani zdaleka jistá, jestli to dokáže znovu.

"Jak blízko?" Všimla si, že Atrin sedí opřený o stěnu lodi a zvědavě ji pozoruje.

"Našla jsem to. A nestihla se dostat dovnitř," přiznala. Nechápala, proč se zatvářil vítězoslavně. Ztratila to. Bude muset hledat od začátku - vždyť ani nevěděla, jak to nakonec našla.

"Napodruhé to bude jednodušší," ujistil ji. "O hodně. Jednom si představ to, co jsi viděla."

"Dveře," pokrčila rameny. "Vchod do vědění."

"Tak si je představ," vybídl ji. Znovu zavřela oči a pokusila se potlačit nedočkavost. Chvíli to trvalo, myšlenky vířily a ona v nich nemohla najít ten správný směr. Pak se jí vybavila struktura dřeva, ze kterého byly masivní dveře vyrobené. Letokruhy, nerovnosti, suky - a najednou se zadostiučiněním zjistila, že stojí přímo před nimi. Tentokrát bez váhání vzala za těžkou železnou kliku, která při pohybu hlasitě zaskřípěla, opřela se do dveří celou vahou a otevřela.

 Vpadla do volného prostoru. Nebylo tu nic, jen nekonečná bílá ve všech směrech. Napadlo ji, že by měla padat, vlastně cítila, že padá, ale neviděla nic, podle čeho by se mohla orientovat. Dveře zmizely, jen co jimi prošla, všude kolem se táhlo jen neporušené bílo. Pokusila se zprudka nadechnout, ale zjistila, že není čeho. Začala panikařit, když jí došlo, že tady není vůbec nic - nejspíš ani vzduch. Nakrátko se jí zatmělo před očima jako varování. Umře tady? Zrak se jí sice znovu projasnil, ale nemohlo to být na dlouho. Dýchat pořád nemohla a to ji plnilo hrůzou.

Pak ji něco napadlo. Podívala se na svoje ruce a ten pohled ji částečně uklidnil. Pořád tu byly, stejně jako zbytek jejího těla. Matně si vzpomínala na Atrinovy rady. Měj nějakou věc jako kotvu. Horečně se snažila vzpomenout, co si chtěla vzít s sebou.

A najednou to věděla. Svírala v ruce asi centimetr tlustou dřevěnou destičku. Zvedla ji k očím. Z jedné strany se na ni povzbudivě usmíval Nakův obličej, muž na druhé straně mu byl hodně podobný, ale starší - její otec. Nevěděla, jak přesně bude její kotva vypadat, věděla jen, co ji může udržet ve spojení s vnějším světem. Ale tahle podoba jí vyhovovala. Pevně destičku stiskla a v tu chvíli sebou plácla na prkennou podlahu. Konečně se zhluboka nadechla - ocitla se v místě, kde to kupodivu znovu šlo, ale zpátky na lodi nebyla. Zahlédla Atrinův starostlivý obličej a vyhrabala se na nohy. Zvědavě se rozhlédla kolem. Do dálky se táhly regály plné knih, chodbičky mezi nimi se proplétaly a podivně kroutily, ale nikdo tu nebyl. Nad nimi se nacházel dřevěný strop.

"Vědění se přizpůsobí tvojí představě," podotkl chlapec. "Ale když žádnou nemáš..." výmluvně pokrčil rameny. Cítila se trochu hloupě, že to hned na začátku zkazila.

"Nic si z toho nedělej. Mě to na poprvé málem stálo život," zavrtěl hlavou, když si všiml jejích rozpaků. "Měl jsem štěstí, že do lodi práskl kus šutru."

"Tomu říkáš štěstí?" zasmála se, ale on vážně přikývl:

"Nebýt toho, nikdy bych se nevzbudil."

"Takže... tohle je vědění," znovu se rozhlédla kolem. "Musíš ty knihy vážně číst? Je v nich všechno?"

"No, nemusí to být jenom knihovna," pokrčil rameny. "Bude vypadat tak, jak si ho vymyslíš. Ale dneska to nezkoušej," dodal, když si všiml zvědavosti v jejích očích. Na jejím místě by pravděpodobně koukal dost podobně, napadlo ho. "Každá z nich představuje nějakou informaci nebo něco, co se stalo nebo děje," ukázal znovu na knihy. "Stačí se dotknout hřbetu."

Natáhla ruku k nejbližší knize, v obyčejné hnědé vazbě. Dotkla se jí a uviděla mladou ženu, obklopenou davem lidí.

"Mal, kde jsi?" zavolala žena a snažila se mezi lidmi prodrat. "No tak Mal, nezlob mě!" Spíš než zloba však v jejím hlase zazníval strach. "Mal, prosím, pojď sem!" Její hlas zněl čím dál naléhavěji, ale najednou se mezi lidmi propletla asi pětiletá holčička.

"Jsou tam houpačky, tak pojď, mami!" zavýskla a vůbec si nevšimla, s jakou úlevou ji matka přitiskla k sobě.

"Mal, neopovažuj se..."

Zbytek věty už Fira nezaslechla. Znovu stála v knihovně naproti Atrinovi.

"Byla tam nějaká žena. Hledala svoji dcerku," pokrčila rameny. Jestli tohle bylo všechno, co mohlo vědění nabídnout, pak nešlo o nic tak zajímavého. Jak by mezi tolika bezvýznamnými informacemi mohla najít to, co chce vědět?

"Jak se tu dá najít něco konkrétního?"

"Těžko," prohlásil. "Snáz se hledá něco o někom nebo něčem, co už znáš. A občas... občas ti pomůže náhoda."

"Musí existovat další způsoby. Jak to dělají ti ze škol?"

"Nevím," přiznal. "Někde jsem narazil na zmínku, že pomáhá, když něco nutně potřebuješ najít. Když na tom hodně záleží. Ale..." váhavě se zarazil a ztichl. Jenže ona už mu nevěnovala pozornost. Věděla, kam se chce podívat, a to místo znala dokonale. Muselo to fungovat. Popošla mezi regály o několik metrů dál a sebejistě se dotkla knihy se zeleným přebalem.

První reakcí byl zmatek. Zatímco kniha, na kterou sáhla předtím, přinesla jasný obraz, tohle bylo něco jiného. Chtěla zjistit, jak to vypadá doma, ale jedinou odezvou jí byly pocity - smutek, zmatek, vztek a obavy, spojené s jejím odchodem, ale někde na pozadí i pocit bezpečí, který domov přinášel. Pomalu spustila ruku.

"Nic jsem neviděla," zamumlala zklamaně se sklopenou hlavou..

"Chceš říct, že předtím jsi viděla obrazy?" ujišťoval se překvapeně.

"No a?"

"Vidět něco konkrétního ze života nějakého člověka je hrozně těžké. Obzvlášť když ho neznáš. Bez náhody je to prakticky nemožné."

"Ale svoji rodinu jsem neviděla. Jen pocit, že jsou v pořádku."

Neodpovídal a tak zvedla hlavu, aby viděla, jak se tváří.

"Měla bys být ráda," zamumlal. Pak potřásl hlavou a převedl řeč jinam:

"Nejlehčí je najít větší události, zjistit, kde se děje něco většího. Na drobnosti většinou narazíš jen tak náhodou. Je nejlepší je nechat těm ve školách. A když už chceš hledat sama..."

"Chce to pořádnou dávku trpělivosti," dořekla to, co si vzhledem k podmínkám dokázala snadno domyslet. Doufala, že vědění bude trochu užitečnější, ale nezdálo se, že by ji mohlo něčím nadchnout. Pak se nad tou myšlenkou musela usmát. Copak si vážně představovala, že sem přijde a bude vševědoucí? I Atrin se teprve učil o všech možnostech toho místa, určitě byly další způsoby, jak zjistit to, co člověk chtěl. A navíc, vědět, že její rodina je zřejmě v pořádku, to byla cenná informace. Promnula mezi prsty kus dřeva, který znamenal spojení se skutečností.

"Měli bychom jít," vytrhl ji z myšlenek. "Bylo už skoro jednadvacet, když jsme odešli."

"Jak se odsud dostaneme?"

Podíval se na ni zvláštním způsobem a tiše se zasmál:

"Tak to zkus. Vsadím se, že na to přijdeš."

"Jestli mi to bude zase trvat tři dny, nejspíš do té doby pojdeme žízní."

"Pokud ti to bude trvat dýl než den, otevřu sám," zasmál se znovu.

 Ukázalo se, že její obava byla zbytečná. Zkusila si znovu představit dveře a během chvilky se před nimi objevily.

"Projít musí každý sám," kývl k železné klice. Znovu dveře s hlasitými protesty z jejich strany otevřela, vykročila dopředu - a otevřela oči. Seděla pořád na polštáři, opřená o stěnu. Na chvíli si nebyla jistá, jestli se jí to všechno jen nezdálo. Pak si všimla, že i Atrin otevírá oči a protahuje se.

"Šlo ti to dobře," zhodnotil, když zachytil její pohled.

"A co konkrétně?" zajímalo ji. Neměla dojem, že by udělala něco tak úžasného.

"Neublížila sis. Neumřelas. Neztratilas hlavu tam na začátku. To se ve vědění cení."

"Dík. Teda... že se mě snažíš učit."

"Za chvíli už nebudu mít co."

Uvažovala, jestli myslí na jejich dohodu. Až ji naučí to, co umí, ona odejde. Uvědomila si, že i když se snaží vystupovat jinak, je to pořád jenom kluk v jejím věku, který už kdovíjak dlouho nemá jiný domov než tuhle loď a nemá nikoho, s kým by mohl otevřeně mluvit. Byla z domova kratší dobu než on a přesto jí rodina chyběla. Pokusila se takové myšlenky zahnat, ale nedařilo se jí to.

"Dobrou noc," popřála mu a rychle vyšplhala po žebříku.

Chvíli se díval na místo, kde ještě před pár vteřinami stála. Když zaslechl, jak se dveře její ložnice zavírají, bezmocně udeřil do stěny. Měl svoji loď. Byl naživu. Měl naprostou volnost. Za to všechno by měl být vděčný. Ale měl i vzpomínky, které nemohly nikdy zmizet. Zatoužil po tom, aby jeho rodiče neměli peněz na rozhazování, aby o tom, kdo je, zjistil tak pozdě jako Fira. Pak nad tím zavrtěl hlavou. Měl toho víc, než by si zasloužil. Znovu bezmyšlenkovitě přejel prsty po jizvách na ruce. Od doby před několika lety, kdy je získal, si dávno zvykl na to, co se stalo. Co by si ta dívka asi myslela, kdyby dokázala přečíst jejich původ?