"Takže si z té doby nic nepamatuješ?" zeptala se Fira zvědavě. První jejich cesta vedla na nejbližší planetu, kde se daly doplnit zásoby, takže teď seděli proti sobě ve spodní části lodi a spokojeně večeřeli.

"Nic, co bys chtěla slyšet," zavrtěl hlavou Atrin a otřásl se. Měl pár vzpomínek. Ale všechny se podobaly víc nočním můrám než skutečnosti.

 Dívka právě dovyprávěla všechno, co se stalo od jejich odletu z Ramenu a teď si na misku nabírala další dávku omáčky, ohřáté na rozžhavené trubce. Přisunul se blíž ve strachu, aby snad nedobrala poslední zbytek.

"Nech mi tam něco," odstrčil ji, když usoudil, že je její miska dostatečně plná. S dotčeným výrazem se posunula a uvolnila mu místo.

"Je fajn zbavit se těch jejich šatů," prohodila. "Zákaz barev mě už začínal štvát. A šaty taky."

"Hlavně že teď hýříš barvami," ušklíbl se nad jejím obvyklým tmavým oblečením.

"Původní plán byl zůstat pár týdnů v lese," rozhodila rukama. "Navíc, dokážeš si mě představit, jak tam běhám v růžové?"

Tak to byla hodně směšná představa. Jenže řeč o plánech mu zároveň znovu připomněla další z nich a jejich dohodu. Nemyslel si, že by na ni zapomněla.

"Víš, je docela fajn mít společnost. Někoho, kdo ti hlídá záda," začal opatrně.

"Mohl by sis pořídit štěně," navrhla okamžitě.

"Myslel jsem člověka," nedal se. "Štěně nemluví."

"Pokud potřebuješ někoho, kdo by ti kryl záda, všude je spousta nájemných žoldáků. Pokud zaplatíš dost, můžeš se na ně spolehnout." Obličej měla schovaný ve skříňce, kde zrovna něco hledala, takže neviděl, jak se tváří. Ale… měl dojem, že zachytil náznak pobavení. Když ale vyhlédla, tvářila se vážně. Skoro. Až na cukající koutky - už chápal, proč ji ve škole nechtěli.

"Ty to schválně děláš těžší," obvinil ji. Nasadil přitom tak skleslý výraz, že už se neudržela a vyprskla.

"Jo," přiznala se. "Pokud ti to nevadí, zůstanu tu. Ovšem pod jednou podmínkou."

"Už zase?" zatvářil se zoufale. "Posledně to nedopadlo dobře."

"Jeden z prvočísel ve škole říkal, že máš slabší vůli k životu. Ta žena říkala, že už tě někdo zachránil. Máš loď a už delší dobu se potloukáš po galaxii. Ty jizvy na ruce. Jak to všechno souvisí? Kdo vlastně jsi?"

Musel obdivovat, jak si dokázala všechny ty věci spojit. Nebylo to nic, co by chtěl vyprávět, ale… Pokud měli jeden druhému věřit, asi musí od něčeho začít.

"Neříkals náhodou, že chceš lidskou společnost právě kvůli mluvení?" pobídla ho.

"To bude nadlouho," rozhodil rukama. "Ale jak myslíš."