"Mám ti vyřídit, že léčba je skoro u konce. Měla bys tam být," těžce oddechovala dívka - zřejmě celou cestu běžela. Fira okamžitě zpozorněla, tohle byla zpráva, kterou čekala po celou dobu. Ale... dívka neřekla, že se uzdravil. Jen že je léčba u konce.

"Jak na tom je?" vyhrkla s obavou, ale děvče jen pokrčilo rameny.

"Nevím. Měla jsem ti to jen vyřídit. Je mi líto."

Jenže Fira ji už od druhého slova neposlouchala.

"Dík," křikla přes rameno a rozběhla se chodbou k ložnicím. Pořád se trochu třásla chladem, ale už na to nemyslela. Doufala, že dívčina zpráva znamená uzdravení. Ale s jistotou to říct nemohla a to ji plnilo obavami. Smykem zastavila před dveřmi chlapcova pokoje - všechna čtyři prvočísla, která Atrinovi pomáhala, tu už byla. Nechali ji protáhnou se dovnitř a stařík, který zrovna seděl u postele, se k ní obrátil.

"Probudí se," oznámil jí a v tu chvíli ucítila, jak z ní spadl obrovský balvan strachu. Ulehčeně se usmála - takže se to podařilo. Nepřišla sem zbytečně.

"Buď připravená na to, že bude chvíli trvat, než se všechno srovná," promluvil znovu.

"Jistě," přikývla, i když si nebyla jistá, co tím myslí. V rámci možností se pokusila uklidnit, stála mezi ostatními prvočísly a čekala. Doufala, že se to skutečně podařilo, ale nebyl čas nad tím dumat. Chlapec otevřel oči, chvíli zmateně hleděl na své okolí a pak se jeho pohled upřel na ni:

"Ty jsi ta holka z lesa."

***

Fira dlouhými kroky rázovala chodbou. Věděla přeci, že to může chvíli trvat. Neměla by být zklamaná - a svým způsobem byla skutečně ráda, že se Atrin probudil. Jenže pokud si ji nepamatoval... nemělo by na tom záležet, pokud byl v pořádku. Nebo ano? Vždycky se snažila chránit svoji rodinu a během těch dní, které strávila v obavě o jeho život, začala mít pocit, že i on je součástí rodiny. Cítila se podobně, jako by se něco takového stalo Nakovi. Byl taky prvočíslo, taky se snažil najít cestu, jak se vyhnout školám i ohrožení ostatních, zdálo se, že toho o okolním světě ví dost a vyzná se. Chystala se ho sice během pár dní opustit, ale po tom, co se stalo na Ramenu, nemohla. Vztekle potřásla hlavou. Jediný způsob, jak mohla ochránit ty, na kterých jí záleželo, bylo držet se od nich dál.

"Miluješ ho?" ženský hlas za ní vnesl do jejích úvah další zmatek.

"Cože?" promluvila a zatvářila se tak upřímně zmateně, že se i prvočíslo bez emocí, jako byla žena za ní, muselo pousmát.

"Snažím se zjistit, proč tak vyvádíš. Pamatuj, co jsi slíbila."

"Dělám, co můžu," odsekla. "A ne. Znám ho pár týdnů."

"To není nic, co by určovalo lidské city," pokrčila žena rameny.

"Není to tak," ujistila ji Fira. Láska opravdu nebyla nic, nad čím by při tom všem, co se kolem ní dělo, přemýšlela. Přátelství byla jedna věc. Podpora, ochrana. Měla dojem, jako by v chlapci našla bratra, jistou náhradu za Nakovu podporu, na kterou byla zvyklá celý život. Ale zamilovat se? Co si o ní ta ženská vůbec myslí? Nakonec, ona sama nejspíš žádné city neměla. Těžko to mohla chápat - ale copak to vážně musí být láska, když někomu pomůžete? To není přátelství dost silná motivace? Nebo vděk? Ta žena nebyla tak docela člověk, neuvažovala stejně. Jak se mohla vůbec odvažovat rozebírat věci, kterých se dobrovolně vzdala? Do jejích pocitů jí tak jako tak nic nebylo. A ona nebyla tak hloupá, aby zasněně vzdychala nad každým klukem, kterého potká.

Ucítila známou předzvěst náhody, která přišla jen chvíli před žalostným zakvílením. Zavanul k ní pach spáleniny. Provinile se otočila a zjistila, že hledí na vysokého droida, nesoucího tác. Tak tak stačila uhnout jeho hroutícímu se tělu, ze kterého stoupal tmavý dým.

"Tak, to bychom měli," poznamenala žena. Fira se po ní omluvně podívala, i když se ještě tak docela nezbavila předchozího vzteku. Pak vyrazila na loď. Potřebovala si utřídit myšlenky, než si promluví s Atrinem - obzvlášť pokud si nebude nic pamatovat. Ve své kajutě sebou praštila na postel. Cítila se mizerně, i když věděla, že tím porušuje pravidla. Zkrátka s tím nešlo nic udělat. Pochybovala ale, že by to kdokoliv z místních pochopil.

***

"Ve škole prvočísel na měsíci Natananu," odpověděl stařík, který seděl na nízké stoličce vedle postele, na jeho předchozí otázku. Atrin se na něj nevěřícně podíval:

"Ve škole prvočísel?"

V první chvíli měl sto chutí vyrazit na útěk. Nemohl být v jedné ze škol! A pokud byl, musel se odtud dostat. Nijak netoužil stát se jednou z těch necitelných osob, které tu vychovávali. Zdálo se mu, jako by měl celé tělo z olova, připadalo mu těžké a nemotorné, i přesto se ale pokusil postavit. Síla jedné staříkovy ruky stačila, aby ho znovu zatlačila do postele. Snažil se přemoct slabost, ale marně.

"Měl bys zůstat ležet," mínil stařík. "Tímhle nikomu nepomůžeš. A ze všeho nejméně sobě."

"Bezva," odtušil. Připadal si podivně omámený, vůbec netušil, jak se sem dostal. Pamatoval si na les na té planetě - Zlahan se jmenovala, nebo tak nějak. Přiletěl tam ve své lodi - tyhle vzpomínky už se mu vrátily a nechápal, jak mohl o její existenci pochybovat. Objevil tábor té dívky. A pak... urputně se snažil vzpomenout si na něco víc. Představila se mu přeci. Jak se jmenovala, kdo byla?

"Kdo byla?" Ani si neuvědomil, že otázku vyslovil nahlas.

"To děvče? Nejspíš ti zachránila život. Dostala tě sem."

Tak to nedávalo smysl. Jak mu mohla zachránit život tím, že ho dostala do školy? Copak jí nedošlo, co je tohle za místo? Pro prvočísla to nebylo správné řešení, jen to nejbezpečnější. Celý život se jim vyhýbal, snažil se od nich udržet co nejdál a teď tu najednou byl a ten člověk mu tvrdil, že ho tím někdo zachránil. Usoudil, že musí jít o další prvočíslo. Ještě nikdy jiné prvočíslo nepotkal - kromě té dívky, samozřejmě. Jenže... jak mohlo být tohle samozřejmé? Jak věděl, že je ona prvočíslo?

"Nesnaž se nad tím přemýšlet. Vzpomínky se ti zase srovnají - nebo by měly."

"Co se vlastně stalo?" snažil se to celé pochopit. Bylo v tom příliš mnoho věcí, které nedávaly žádný smysl. Čas v temnotě a chladu, zmatené úlomky vzpomínek, které se mu teď částečně vybavily a ze kterých jen polovina byla jeho... A přestože stařík sliboval, že se to časem zlepší, on chtěl znát odpovědi hned.

"Potkali jste ducha vědění. Nebýt toho, že tě ta dívka přivezla sem, nejspíš bys už byl po smrti."

Zamyslel se nad tím - i když si vzpomněl, že zrovna to mu bylo před chvílí vlastně zakázáno. Duch vědění? Že by jemu patřila ta druhá polovina vzpomínek z temnoty? Dávalo by to smysl. Vybavil se mu mráz a temná postava. Musel ji ochránit, protože ona nemohla dělat vůbec nic. Stál proti té věci a věděl, že pokud si ona nepospíší, dostane je to oba. A pak veškerá snaha o přemýšlení vzala za své, ztuhl v pohybu a cítil, jak se zima rozlévá do celého jeho těla. Nedokázal se pohnout ani proti tomu bojovat, jen stál a čekal na smrt.

Náraz a... vzpomínka končila. Byl si jistý, že dívka, která s ním byla uvnitř vědění, byla ta samá, která před chvílí opustila pokoj. Ale to bylo všechno, žádné vysvětlení, žádné jméno, jen původně nejasné tušení, že je prvočíslo, které se teď změnilo v jistotu. Zabořil hlavu hlouběji do polštáře a proklel nejednoznačnost toho všeho. Ať se stalo cokoliv, skončil tady. To přeci nemohlo být dobře. Ale zdálo se, že proti jeho předpokladu je to jediný důvod toho, že ještě žije.

Rozhlédl se po pokojíku. Nebylo tu zpočátku víc lidí? Nebyl si jistý, jestli to už byla realita nebo jen další zmatená vzpomínka. Ale ta dívka tu byla a musela se protáhnout mezi dalšími osobami, to věděl jistě. Kdy zmizeli? Usoudil, že nejlepší šancí na získání informací bude stařík.

"Jak jsem se sem vlastně dostal?"

Stařík si ho změřil podivným pohledem:

"Říkal jsem to. Přivezlo tě to děvče."

"To jsem nemyslel. Jak se sem dostala ona?" vyzvídal.

"V lodi. S podobnou konstrukcí mnišským, ale neměla znak řádu."

Takže šlo o jeho loď. Příliš ho to nepřekvapilo. Ale pořád zbývaly otázky ohledně dívky, která zřejmě považovala za správné ho zachránit. Ale pokud byla divoké prvočíslo - a podle tábora v lese o tom nepochyboval - i ona by se měla vyhýbat školám. Divoká prvočísla si vybrala takový život právě proto, aby nepřišla sem.

"Měl bys odpočívat. Tak nejlépe se všechno znovu usadí. Na část otázek ti odpoví zkrátka čas."

"Díky za radu," ušklíbl se. To nebylo zrovna povzbudivé ve chvíli, kdy nechápal vůbec nic. Nemyslel si, že by dokázal usnout, než zjistí něco víc.

"Co máte z toho, že mi pomůžete?" zeptal se na první věc, která mu přišla na jazyk.

"Je málo z vás divokých prvočísel, kteří se snaží pochopit. Můžete přinést pohled z jiného úhlu. Ale ne pokud budete mrtví."

"Dobrá motivace," uznal. "Ale co když na nic nepřijdeme - nebo vám to neřekneme?"

"Pamatuj, že máme přístup ke všemu vědění minulosti a přítomnosti. Pokud zjistíte něco nového, bude to tam. Je jen otázkou času, než to najdeme. Nemusíme znát toho, kdo na to přišel. Ale bylo by nerozumné připravit se o další možný zdroj poznání."

Znělo to uvěřitelněji, než kdyby se stařík snažil tvářit, že šlo jen o nezištnou pomoc z dobroty srdce. Možná školám nedůvěřoval, ale hádal, že tohle pravda bude. Musel jen doufat, že ho nechají jít, až bude čas. Ale pokud chtěli znát pohled z druhé strany, bylo třeba, aby existovala divoká prvočísla jako on a Fira...

Takže přeci něco! Vzpomněl si na jméno. Vybavilo se mu víc, večer u ohně, když spolu mluvili poprvé. Nechci ti ublížit. - Já tobě možná jo. Na to, že to byl on, kdo měl u pasu dlouhý nůž, se chovala dost kurážně. A teď ho zachránila. Pak si ale vzpomněl i na jejich dohodu. Naučí ji o vědění všechno, co ví. Do té doby zůstane s ním. Potom si půjde svou cestou. Hádal, že všechno, co ji mohl naučit, už umí. Takže až tohle skončí, dojde na druhou část dohody. Naneštěstí se v tomhle světě jen těžko hledali lidé, kterým v jeho přítomnosti nehrozila nečekaná a nehezká smrt. U prvočísel to bylo jinak. Bylo by fajn mít pro změnu aspoň jednoho člověka, se kterým by se znal déle než pár hodin. Trochu se nad tím ušklíbl. To ti pořád nestačí, že žiješ?  prolétlo mu hlavou. Přátelství nebylo pro prvočísla. To byl luxus, který si obvykle zkrátka nemohli dovolit. S neveselou myšlenkou se propadl do spánku - stačil si ještě všimnout, že i stařík se někam vytratil.