Brzy si vytvořila svůj vlastní řád dne, kterým se řídila během pobytu ve škole. Spala na lodi, jelikož se tam pořád cítila tak nějak lépe. Ráno, hned po skromné snídani, se vydala zkontrolovat Atrina. Potom prošla skrz zahradu do "katedrály", ve které se jí z nějakého důvodu nejlépe dařilo uspořádat si myšlenky a potlačit obavy. Držela se z dohledu ostatních prvočísel a asi po hodině se vracela na loď, což bylo jediné místo, kde platila její pravidla, jediné místo, kde se cítila skutečně jako doma. Mohla se na chvíli zbavit nepraktických dlouhých bílých šatů a vzít si vlastní oblečení, připadala si uvolněnější než v ohromných prázdných chodbách.

V polovině dne si došla pro oběd, zašla znovu za Atrinem a vrátila se na loď. Většinu času strávila pročítáním chlapcových knih s rozhovory s divokými prvočísly ve snaze zjistit další důležité informace, ale dělalo jí problém se soustředit. Pořád jí nikdo z místních nebyl schopný říct, jestli se podaří Atrina zachránit, přestože si všimla, jak se mu do tváří trochu vrací barva. Překonal sice ony dva dny, o kterých mluvil šupinatý muž, ale neprobíral se a pořád hrozilo, že se nakonec něco pokazí. Bylo to už šest dní od chvíle, kdy přiletěli…

"Pamatuj na svůj slib, děvče," ozvalo se nad ní. Seděla na okraji prostoru "katedrály" a uvědomila si, že se ve svých myšlenkách ztratila natolik, že málem sklouzla do vědění. Vymrštila se na nohy a postavila se čelem k tomu, kdo promluvil. Byla to známá žena, která jí svým způsobem pomáhala celou dobu.

"Omlouvám se. Neuvědomila jsem si to," kývla dívka směrem k místu, kde před chvílí seděla. "Co je tohle za místo?"

"Říkáme tomu také vědění. V širokém okolí je toto místo nejblíže spojené s tím druhým světem," mávla žena rukou a zabrala gestem celý prostor.

"Proto působí tak staře?"

"Ano, protože samo vědění je prastaré. Něco z toho přešlo sem. I proto jsi se do vědění málem nevědomky propadla právě tady. Nenapadlo nás, jak silná v něm ve skutečnosti můžeš být."

"Cože?"

"Dávej si pozor. V jistých vypjatých situacích se ti může stát to, co se stalo teď. Může to být nebezpečné."

"Jako že se zničehonic dostanu do vědění?"

"Zcela nebo částečně, ano. Někdy to pomůže, někdy to může být na škodu. Ale přišla jsem za tebou právě kvůli vědění."

"Proč?"

"Setkali jste se s duchem, otiskem prvočísla, které si myslelo, že může získat nesmrtelnost. Naneštěstí se stále najde dost takových, kteří si říkají, že to dokáží lépe než jejich předchůdci. Nikdo to nedokáže. Smrt je přirozený konec života. Ať je po ní cokoliv - nebo není nic, podle některých - musíme to nakonec přijmout."

"Strach ze smrti je přirozený," zavrtěla Fira hlavou. "Aspoň pro každého, kdo něco cítí." Nemohla souhlasit s rozhodnutím těch, kteří vytvořili duchy, ale nemohla říct ani to, že by je vůbec nechápala.

"Jistě. I nám, jakkoliv se ti to bude zdát divné, z něj něco zůstalo."

Zamrazilo ji z toho, jakým způsobem to řekla.

"Co tedy chcete?"

"Jsi ve vědění tak hluboko, že duchy přitahuješ. Ve chvíli, kdy se ponoříš do své vlastní představy, do svého domácího prostředí, vědí o tobě. Jeden z nich už tě zná. Po jistou dobu tě bude schopný znovu vysledovat - nemůžeš se tam vrátit."

"Tak o co jde?" naléhala.

"Dokážeme je zahnat, na jistou dobu. Jen je těžké je najít. Potřebuji, abys se mnou vstoupila do vědění. On přijde za tebou. Můžeme ho zahnat na celá desetiletí."

"Takže mám dělat návnadu," přikývla. Kupodivu ji to nijak nepřekvapilo.

"Ochráním tě před ním. Pokud se něco pokazí, vrátíme se."

"A stojí vám to za to? Ochránit jednu bezvýznamnou holku, nebo zapudit ducha možná na desítky let? Nebylo by moudřejší mě obětovat, pokud to bude nutné?" nemohla si pomoci, v hlavě jí pořád zůstávalo to, co o školách slyšela. Žena se na ni bezvýrazně podívala:

"Pokud nevěříš mé lidskosti - a dobře děláš - pak věř na to, že ani školy si nemohou dovolit krutosti. Nemáme možná lidskost, ale žijeme ve světě, který na ní stojí. Jestli tu máme zůstat, musíme ji dokázat aspoň napodobit. Pokud by se někdo dozvěděl, že nějaký člověk zemřel na našem území, nebyla by to dobrá vizitka. Spousta tvorů nás nesnáší už nyní."

"To je moje záruka bezpečí?"

"Nejsi příliš důvěřivá, že? Pak věz, Firelo Deniko, že tě přísahám ochránit, jak nejlépe dovedu. Pokud nevěříš v lidskost, věř aspoň ve snahu získávat nové informace o vědění a prvočíslech a o možnostech, které se otevírají lidem s tímto původem. Každé prvočíslo může objevit něco nového a těch, kdo se o to snaží, není nikdy dost. Ale myslím, že patříš mezi ně."

Přikývla a uvažovala, jak se žena vlastně dozvěděla její celé jméno.

"Pomůžu vám," souhlasila.

 Posadily se do prostoru kousek stranou. Fira dostala podobnou podložku, jakou viděla u dívky, se kterou se potkala první den, zatímco žena si sedla na tvrdou podlahu. Vstoupily do vědění naráz - a dívka slabě zalapala po dechu. 

 Chyběl tu vzduch, světlo, cokoliv, neviděla nic, ani svoje tělo, nebyla tu žádná představa. Honem se snažila vybavit si něco, les nebo knihovnu, cokoliv, ale měla dojem, že kontrolu má někdo jiný. Tentokrát nepadala, měla dojem, jako by tu ani nebyla. Panika se znovu začala hlásit o slovo - nebyla ve vědění, aspoň pokud mohla určit, ani v reálném světě.

"Uklidni se," ozvalo se někde kolem ní. Nedokázala ani určit, jestli ten hlas skutečně slyšela, nebo jen nějakým způsobem vycítila, ale poslechnout nedokázala. Přeci to bylo vědění, i když nevěděla, jak to poznala. Ale nebyla tu sama. Zuřivě zápasila s tím, kdo převzal kontrolu, bez přemýšlení se snažila znovu vytvořit svět, ve kterém by dokázala dýchat, mluvit a hýbat se, ve kterém by viděla, slyšela, cítila, měla zpátky své tělo - ve kterém by mohla žít, protože si byla jistá, že pokud tady zůstane ještě chvíli, umře.

 Podařilo se! Kolem ní se do dálky táhl les, na zpocené tváři ji šimraly šikmé paprsky slunce. Vděčně se nadechla vzduchu prosyceného vůní lesa a trochu se nadzdvihla na lokti. Všimla si, že žena se zvedá o pár metrů dál a zároveň si uvědomila i to, proti komu vlastně bojovala.

"Zdá se, že jsem tě znovu podcenila. Omlouvám se - zapomněla jsem, že patříš mezi divoká prvočísla. Udělala jsi dobře."

"V čem je rozdíl? Vy se v té… v té tmě dokážete pohybovat?"

"Tak vnímáme vědění my. Ale chce to cvik."

"Jak tam můžete vydržet?"

"Sebeovládání," odvětila žena krátce. "Nic tak zvláštního."

Otřásla se. Jestliže jí předtím začala prvočísla ze škol připadat méně děsivá, tak to, že vnímala vědění takhle a zřejmě jim to nevadilo, jí rychle připomnělo, kým jsou.

"Teď by mělo stačit počkat. Neodolá možnosti si pro tebe přijít."

"A zabít mě," nevesele prohodila Fira. Žena si ji změřila zkoumavým pohledem:

"Bojíš se?"

Musela se nad tou otázkou zamyslet. Jistě, nebyla nadšená z představy, že je návnadou pro ducha, který málem zabil ji i Atrina. Ale na druhou stranu si přála, aby ho žena dokázala zahnat.

"Trochu," přiznala nakonec. "Ale neuteču před tím."

"Překvapilo by mě kdyby ano."

Jejich další hovor přerušil chladný závan vzduchu. Dívka sledovala, jak se les znovu noří do šedi. Opravdu tu věc mohla přitahovat její přítomnost? Postavila se po boku ženy a v ruce se jí bez povšimnutí objevila zbraň - malá laserová pistole. Ostražitě vyčkávala, když se z lesa vynořila temná postava. Ruce jí téměř automaticky vylétly nahoru a už pečlivě mířila, když na její ruce dopadla čísi dlaň.

"To nemá smysl," ozval se ženský hlas vedle ní. "Tím mu neublížíš."

 Vzpomněla si na chvíli, kdy ji před třemi lety začal otec učit střílet. Pro případ nouze, jak říkával, ale ve chvíli, kdy na to skutečně došlo, nikdy neměla zbraň po ruce. I teď jí z rukou zmizela, když zjistila, že je zbytečná.

Místo toho sáhla do kapsy u kalhot a dotkla se kousku dřeva - své kotvy. Jako by se tím snad dostala do vědění ještě hlouběji, protože temná postava se najednou pohnula rychleji. Ale žena byla rychlejší. Fira cítila, jak jí mráz obtáčí a vtahuje k sobě, ale pozornost té věci byla rozptýlená, jelikož se musela bránit druhému prvočíslu. Nemohla zvítězit nad oběma, ale chyběl jí rozum k tomu, aby jí došlo, že by se měla soustředit jen na jednu. Dlouho bez hnutí stáli proti sobě, dvě ženy-prvočísla a duch vědění a les kolem nich se utápěl v tmavé šedi. Navenek nikdo nepoznal, jak urputný boj probíhá uvnitř, ale bojovali a měli za co - lidé o vládu nad svou myslí a temný obrys ducha za potravu, to jediné, co dokázal vycítit.

Neživá věc před nimi v sobě měla hodně sil a nevzdávala se snadno. Ale dívka cítila, jak moc mrazivé postavy polevuje, jak ustupuje - a najednou se ozval jediný srdceryvný výkřik a bylo to pryč. Roztřásla se zimou, zdálo se jí, že to muselo trvat celou věčnost. I žena vedle ní, obvykle bez výrazu, vypadala vyčerpaně.

"Je pryč. Vrátíme se zpátky," pokynula jí a i z jejího hlasu bylo patrné, jakou námahu ji to stálo. Fiře se napůl zdálo, jako by se vlastně nic nestalo, ale i tak se cítila unavená. Prošla známými dveřmi zpátky do skutečného světa.

 Otevřela oči a rozhlédla se po prostoru "katedrály". Přestože to žena předtím nazvala věděním, příliš si zvykla na tohle označení než aby to nějak měnila. 

"Díky za pomoc." Osoba, na kterou právě myslela, se samozřejmě objevila přímo nad ní. Dívka ignorovala podávanou ruku a přes únavu a zimu, která jí znovu roztřásala tělo, se vyhoupla na nohy.

"V kuchyni ti dají čaj," dodala žena, když si všimla, jak se třese. Kývla. Ze všeho nejradši by se vytratila na loď, ale s vypnutými motory pochopitelně nefungovala ani Atrinova kuchyně. A musela uznat, že něco na zahřátí by se hodilo. Vykročila směrem k chodbě, vedoucí z velkého prostoru a myslela na to, co právě zažila. Na chvíli se neubránila myšlence na to, jak skvělé by bylo umět všechno, co se učila zdejší prvočísla. Pak si vybavila temnotu ve vědění. Chovali se k ní celkem mile, ale bez emocí. Cena byla příliš vysoká. Natáhla krok, aby se ke kuchyni dostala co nejrychleji a mohla se vrátit na loď. Ani ji nenapadlo, že to dopadne úplně jinak.