Večer už Atrina našla v přiděleném pokoji. Seděla vedle něj známá žena. Fira si všimla, že zatímco v kajutě na lodi panoval příšerný chlad, tady bylo příjemně teplo. Nechápala, jak se to ženě podařilo, ale už jen za to pocítila vděčnost. Byl to důkaz aspoň nějaké změny k lepšímu.

"Pomoci se mu dá leda z vědění. Je napůl tam," promluvila žena.

"To mě nenapadlo," přiznala.

"To je dobře. Bez výcviku by sis s tím neporadila a nejspíš by ti to ublížilo."

Vzpomněla si na něco, čeho si všimla během prvních návštěv ve vědění.

"Můžu se na něco zeptat?" zkusila to.

"Jistě. Snad ti dokážu odpovědět."

"Všimla jsem si, že Atrin ve vědění vidí míň než já. Taky… měl trochu problém, když jsem okolí řídila já."

"Záleží na mnoha věcech, jak se dokážeš ve vědění orientovat. Soustředění, naléhavost… ale v tvém případě jde o vůli k životu."

"Cože?" tohle neznělo dobře.

"Čím silnější vůli k životu máš, tím hlouběji se do vědění dokážeš ponořit."

"Chcete říct… že on má slabší vůli k životu než já?"

"Napadlo tě někdy, ale skutečně, že vlastně nemáš právo žít? Že se stalo něco, kvůli čemu si to nezasloužíš?"

"Ne," zavrtěla hlavou.

"A v tom je rozdíl. Vážíš si svého života, ani by tě nenapadlo se ho vzdát. On je na tom jinak. Uvažoval - a snad pořád uvažuje - jestli má na svůj život právo."

"To je nesmysl," zaprotestovala.

"Nejspíš není. Jen se dostal do jiných situací než ty."

"Ale…"

"Myslím, že jen díky tomu ještě žije," přerušila dívku.

"Cože?"

"Čím hlouběji do vědění se dostaneš, tím zranitelnější jsi. Jedním z faktorů je i to, jestli jsi ve svém přirozeném prostředí, v místě, které dokonale znáš. Pokud by byl ve chvíli, kdy se setkal s duchem, plně uvnitř toho světa, nikdy by nepřežil tak dlouho. Ty se dokážeš dostat do hloubky snáz - tím snáz se ti hledají informace, ale v případě nebezpečí…"

"Snáz umřu," dokončila nevesele.

"Tak nějak. Měla by sis odpočinout. Postarám se o něj."

Neochotně souhlasila a vytratila se z pokojíku, pochopila, že víc se pravděpodobně dnes nedozví. Tiše přitom uvažovala, co mohlo přinutit Atrina pochybovat o tom, jestli si zaslouží žít. Bylo příliš mnoho věcí, které o něm nevěděla. Co v jeho minulosti ho k tomu vedlo? Co se stalo? Byla si jistá, že to má co dělat s náhodou, jenže bylo zkrátka moc věcí, které se prvočíslům mohly stát.

 Málem si nevšimla schoulené postavičky, sedící u kamenné zdi. Ozývaly se odtud tlumené vzlyky, jako by se je dotyčná snažila zarazit, ale bez úspěchu. Fira váhala jen chvilku, než přišla blíž a dřepla si k plačící dívce.

"Co se stalo?" zeptala se potichu. Uslzený obličej se k ní otočil rychlostí blesku a v zarudlých očích se mihl strach.

"Něříkej to nikomu," zamumlala. "Já… nikdo tu nebývá… nechci být slabá, ale…"

"Já to nikomu nepovím," slíbila Fira. "No tak, uklidni se, prosím."

"Jsem tu nová. Nechci, aby mě vyhodili," zašeptala dívka. "Všichni jsou tu tak… silní. Bojím se, že nikdy nebudu jako oni. A už vůbec ne jako ty. Ty a ten kluk… na takový život bych neměla. Chybí mi odvaha."

"Tak to prr," zarazila ji Fira. "Odvaha? Jen jsme nechtěli skončit tady ani někomu ublížit. Moc dalších možností nebylo."

"Tady… tady to není tak zlé. Chtěla bych… jednou budu umět potlačit pocity. Zbavím se náhod. Je tu bezpečí, víš?"

"Není ti to líto, zbavit se pocitů?" snažila se Fira pochopit její myšlenky, ale dívka rozhodně zavrtěla hlavou.

"Tak můžeš být v bezpečí. Je to dobrá cesta. Snad budu dost silná, abych to dokázala… navíc se naučím pohybovat se ve vědění. To může přinést hodně dobrého. Všem."

"Nepřijde mi to jako dobrá výměna," zavrtěla hlavou Fira.

"Mně jo."

"Ale… jak se s tím můžeš smířit? Nikdy jsi to nechtěla zkusit jinak?"

"Nikdy. Já prvočísla ve školách obdivuju," zasněně se usmála. "Dokáží úžasné věci, nemyslíš?"

"Snad," nesouhlasila tak docela. "Ale mě děsí. Nezůstávala bych tu."

"Ty vůbec netušíš, čím jsem prošla," vzdychla dívka. "Nemám tolik odvahy, abych žila jako vy. Chci jenom bezpečí. A to tu je. Proto se bojím… hrozně se mi stýská, nemůžu se zbavit emocí a vazeb na rodinu, ani je potlačit tak, abych dokázala uvažovat bez nich. Nepovíš o tom nikomu?"

"Jak tohle může být to, po čem toužíš? Život tady?" Fira si nemohla pomoci, stále ji nechápala.

"Asi mě nikdy nepochopíš. Prosím. Tohle chci, to jsem si vybrala. Bezpečí a klid. Neprozraď, že jsem brečela. Nemyslím, že by mě vyhodili, ale… nechci riskovat." V očích měla strach, opravdu se bála, že by o své bezpečné útočiště mohla přijít.

"Neboj se. Nikdo se to nedozví. Máš pravdu, asi to nechápu. Ale doufám, že se ti podaří to, co chceš," dostala ze sebe. Dívka jí věnovala vděčný úsměv, první skutečný výraz, který na půdě školy viděla. Přesto ji z toho mrazilo - jak se může někdo skutečně chtít zbavit emocí a přidat se k místním prvočíslům, i kdyby to znamenalo bezpečí? Z nějakého důvodu se tu najednou necítila dobře. Když dívka zmizela v jedné z ložnic, proplížila se zpátky k lodi. Zalezla do postele ve své kajutě a hlavou se jí honily všechny zážitky dnešního dne. Vzpomněla si na svůj slib zůstat v klidu. Snažila se dívku pustit z hlavy, ale tak snadno to nešlo. Trvalo dlouho, než konečně usnula a i tak spala jen mělce. Musela jen doufat, že se z toho Atrin brzy dostane

***

 Další den ráno našla u Atrina muže s šupinatým obličejem. Na chvíli ji to zarazilo, ale on otevřel oči a pokynul jí, aby šla dál.

"Přišla jsi navštívit kamaráda?" zeptal se. Přikývla, ale neodvážila se říct nic dalšího.

"Mě se bát nemusíš. Jsem tu, abych mu pomohl," ujistil ji.

"Jak na tom je?" přistoupila k chlapci a dotkla se jeho tváře. Zůstávala studená, příliš studená na to, aby to bylo normální. Všimla si, že mu někdo ošetřil ránu na čele, nejspíš o něco lépe, než to udělala ona.

"Dokážeme ho přivést zpátky. Uvidíš, že se nám to podaří," prohodil. Najednou se jí zdál nejlidštější ze všech starších prvočísel, které tu zatím poznala. Nikdo z nich jí nesliboval věci, o kterých si nebyl jistý, že je dokáže splnit, nikdo se jí nesnažil ujišťovat těmi typickými slovy, která lidé běžně užívají. A došlo jí ještě něco. Přestože se bála, nestála o lži. Ten muž se jí snažil pomoci, ale o tohle nestála. Byla dost silná na to, aby unesla skutečnost.

"Jste si tím opravdu jistý?" zeptala se a pevně se mu podívala do očí. Neuvědomovala si to, ale poslední dobou si začínala pěstovat pohled, před kterým většina lidí raději uhnula a udělala to, co chtěla. Ani prvočísla nebyla tak docela imunní. Potřásl hlavou:

"Postupuje to dobře, ale musíme být rychlí. Vydržel už dlouho a jsme blízko, ale za dva dny by mohlo být pozdě."

"Dokážete to?"

"S největší pravděpodobností. Řekl bych, že se ve vědění docela vyznáme." Skoro by to považovala za vtip, jenže prvočísla ze škol přeci nevtipkovala.

"Díky za upřímnost," přikývla. "I za tu první snahu."

"Rychle jsi ji smetla," pokrčil rameny.

"I tak."

Pohled jí znovu sklouzl k chlapci:

"Můžu nějak pomoct?"

Zdálo se, že se muž rozmýšlí. Nechtěl ji nezdvořile odmítnout, ale na druhou stranu nevěděl, co by dívka mohla udělat.

"Možná kdybys přinesla trochu vody, sklenici ti dají v kuchyni."

"Nebyl by lepší čaj?"

"Nepomůže," zavrtěl hlavou. "Ta zima je uvnitř něj. Nedá se jenom tak rozpustit."

Kývla a vydala se do kuchyně pro vodu. Droidi beze slov vyplnili její přání a za chvíli už se vracela chodbou zpátky. Teď nepotkala nikoho - napadlo ji, jak tu může trvale žít sedmnáct lidí a nezbláznit se z toho. Bylo tu sice dost prostoru, ale zdálo se jí, že je ho možná až moc. Tahle základna vypadala, že by pojmula nejméně pětkrát tolik osob.

 Zbytek dopoledne strávila bloumáním po chodbách. Objevila zahradu s průhledným stropem, skrz který byly vidět hvězdy. Bylo tu rozmístěno několik laviček, jednotlivé části byly oddělené nízkými zídkami a pod umělým osvětlením tu rostla zelenina, zakrslé stromky i několik barevných květin, které porušovaly přísná pravidla. Zdálo se, že na rostliny se zákaz pestrých barev nevztahuje. Jistý čas tu strávila, ale nevydržela dlouho sedět a nic nedělat a tak raději pokračovala v průzkumu.

Na největší shromáždění narazila ve velké místnosti s vysokým stropem, která připomínala vnitřek strohého chrámu nebo katedrály bez lavic, soch a obrazů. Několika okny sem pronikalo světlo hvězd, které nechávalo většinu velkého prostoru v šeru. Čtveřice lidí seděla rozmístěná různě po prostoru na kamenné podlaze a podle zavřených očí a nepřítomných výrazů odhadovala, že jsou ve vědění. Všimla si mezi nimi i dívky, se kterou se setkala včera. Jako jediná měla pod sebou měkkou podložku, ostatním zřejmě nedělalo problém soustředit se ani při sezení na studených a tvrdých kamenech. Svým způsobem ji to místo fascinovalo víc než zahrada. Zůstala stát na okraji ohromného prostoru a prohlížela si vysoký strop a stěny, vše obložené kameny. Dýchalo z toho něco neskutečně starého, jako by jádrem tohoto místa bylo něco víc než tahle měsíční základna. Samo od sebe přinášelo klid a uvolnění, bylo prodchnuté tichem a bezpečím. Jistě, podobně působila celá škola, ale zdálo se, že tady se zastavil čas. Měla dojem, jako by to tu stálo už celá tisíciletí.

 Došlo jí, že úplně zapomněla, jak dlouho tu stojí. Ta "katedrála" či co to bylo ji ohromila natolik, že si ani neuvědomila, že prvočísla v prostoru před ní se začínají zvedat. Rychle se vytratila, dřív, než si jí někdo z nich všimne. Rozhodla se zjistit, jestli mají droidi v kuchyni hotový oběd.