Fira se posadila naproti Atrinovi na volný polštář ve spodní části lodi a vyčkávavě se na něj podívala. Cestovali spolu už pět dní a za tu dobu si jeden na druhého stačili už částečně zvyknout. Aspoň natolik, aby se sobě nemuseli vyhýbat, kdykoliv to šlo - snad proto, že na malém prostoru, který loď představovala, to bylo téměř nemožné. Konečně našli chvíli na první lekci orientace ve vědění. Napětí mezi nimi tentokrát nepramenilo ze zbytků dívčiny přetrvávající nedůvěry, spíš z nebezpečí, které je mohlo čekat v tom druhém světě.

"Potřebuješ kotvu," zopakoval Atrin znovu to, o čem už v minulých dnech mluvili. Přikývla, ale příliš ho nevnímala. Tohle už přeci slyšela, není hloupá!

"Představuje tvoje spojení se skutečným světem, je to věc, kterou budeš mít celou dobu u sebe."

Znovu poslušně kývla.

"Vědění reaguje na tvoje představy. Bude vypadat tak, jak budeš chtít."

"Jak ses tohle všechno naučil ty?" zajímalo ji.

"S velkým rizikem," přiznal. "Četl jsem o tom - a pak to zkusil."

"Pokud to tak můžeš udělat ty, tak já taky," prohlásila odhodlaně. "Takže… jak se tam dostaneme?"

To byla poslední věc, kterou jí neprozradil. Měl za to, že kdyby to udělal, nejspíš by to zkusila sama dřív, než by jí mohl pomoci. Po vlastních zkušenostech ji nechtěl dostat do podobné situace.

"Musíš najít původ té výjimečnosti," poučil ji. "Důvod, proč jsi prvočíslo."

"Jak?"

K jejímu rozhořčení pokrčil rameny:

"Těžko se to vysvětluje. Je to někde v tobě, mezi myšlenkami… těžko říct."

"Jak to člověk může najít?" snažila se získat další informace.

"S dostatečnou dávkou trpělivosti a odhodlání," zasmál se.

"Jak to poznám?"

"Poznáš," ujistil ji.

"Proč? Protože tomu věříš?" ušklíbla se posměšně. Chlapec však zavrtěl hlavou:

"Protože jsi prvočíslo. Když si s tím poradí ti ze škol, tak ty taky."

"Jasně. Když to zvládnou oni, tak já taky."

***

"Já to nezvládnu!" zaúpěla dívka po více než šesti hodinách a prudce odmrštila polštář na protější stěnu. Připadala si hloupě, jak tam celou věčnost seděla, pátrala mezi vlastními myšlenkami a vzpomínkami a snažila se najít něco, co by vypadalo jako důvod k tomu být prvočíslo. Nic podobného nenašla, pokud nepočítala vzpomínky posledních dní - a pak jednu starší, kterou by nejraději zapomněla.

Mířili s Nakem ze školy, když se ze vchodových dveří jednoho bytového domu v centru města vypotácel muž. Vypadal opile, ale možná nebyl - šlo o podivína, všeobecně se vědělo, že je prvočíslo, které nedokázalo dokončit školu. Nak ji odstrčil stranou, snažil se ji dostat z mužova dosahu. Nikdo nemohl vědět, co ten člověk udělá. Vyděšeně sledovala, jak popadl jejího bratra za rameno:

"Prvočísla nesmí žít mezi normálníma. Pamatuj si to! Nesmíš zapomenout."

Věnoval významný pohled krčící se dívce, pohled, kterého si Nak ani nevšiml, zato ona si ho zapamatovala víc než dobře. Pak se znovu odšoural do domu. Cosi u toho tiše mumlal.

Další den zjistili, že nejspíš byli poslední, s kým muž mluvil. Celý dům, ve kterém bydlel, zachvátily během té noci plameny. Seběhlo se to tak rychle, že záchrana těch, kdo byli uvnitř, byla prakticky nemožná. Ze třiceti lidí, kteří v bytech bydleli, přežilo šest - čtyři proto, že v dané době nebyli doma, dva vyvázli z přízemí s těžkými popáleninami. Seběhlo se to příliš rychle. Nikdo to nedokázal vysvětlit.

 Připomínka téhle události, která ji dlouho poté děsila v nočních můrách, jejímu soustředění nijak neprospěla. Hlavně proto, že ani tohle se nezdálo být onou věcí, kterou hledala. Měla dojem, že musí pátrat někde hlouběji. Jenže už se o to snažila dobrých šest hodin a bez úspěchu, což bylo také důvodem její mizerné nálady.

 Atrin zřejmě něco zaslechl. Po první půlhodině jejího snažení se vytratil nahoru a teď znovu sešplhal po žebříku k ní. Nevzrušeně zvedl polštář a hodil ho zpátky na deku, sloužící jako koberec.

"Tak si odpočiň," vybídl ji. "Nejde to hned."

"Nejde to vůbec," rozčíleně zavrtěla hlavou. "Ani nevím, co mám hledat. Jak asi můžu najít něco, o čem nevím kde to je ani jak to vypadá?"

"Já vím, že to zní jako nesmysl. Chce to čas," domlouval jí.

"Tohle je to tvoje vědění? Zkus celej den sedět a třeba se to jednou objeví?" Bezmocně rozhodila rukama. To, co dělala, nemělo nejmenší smysl. Vztek a bezmoc, které se posledních pár hodin hromadily, pomalu vyplouvaly na povrch. Postavila se a prudce praštila do kovové stěny lodi - těžko by ji mohla poškodit, ale bolest ji na krátko přivedla na jiné myšlenky.

 Na příliš krátko, musela přiznat. Pocitu naprosté neschopnosti se jí nedařilo zbavit.

"Mě to trvalo skoro týden, než jsem na to přišel," pokusil se ji znovu přesvědčit.

"Jenže jsi měl všechny informace z knih," ušklíbla se. "Nikdo tě nenavedl. Kolik toho můžou knihy říct o věcech spojených s prvočísly?"

"Moc ne," přiznal. "Kdybys měla skutečného učitele, taky to zvládneš rychleji."

"Takhle to nejspíš nezvládnu vůbec," mínila hněvivě. "Já vážně nevím jak na to."

Vztek kypěl dál. Snažila se ho dostat pod kontrolu - nechtěla přivodit potíže v podobě náhod - ale ani zdaleka se jí to nedařilo. Ze strojovny se ozvalo hlasité prásknutí a vyvalil se oblak bílé mlhy. Atrin zanadával a vrhl se do změti kabelů a Fira ucítila, jak sebou celá loď škubla. Chtěla mladíka následovat. Hbitě šplhal mezi trubkami a kabely někam nahoru - strojovna se táhla po celé výšce lodi. Pustila se za ním, ale během chvilky zjistila, že jí chybí jeho znalost lodi - asi po metru se  dotkla rozžhavené trubky, prudce ucukla a spadla zpátky dolů. Na dlani jí nabíhala červená spálenina.

"Podej mi nářadí," vykoukla ze změti hnědovlasá hlava. "Je na polici."

Všimla si ho už předtím, když si loď prohlížela poprvé. Teď podala malou bednu Atrinovi - uvažovala, jak se tam nahoře vlastně drží, když oběma rukama přebíral nářadí, ale kromě hlavy z něj víc neviděla.

"Můžu ti pomoct?" zjišťovala. Vztek z ní vyprchal, teď jen doufala, že se jim podaří tenhle nečekaný problém nějak vyřešit. Chvíli neodpovídal, ozývalo se jen syčení unikající páry. Aspoň doufala, že je to jen pára. Měla matný dojem, že v lodi jistě bude něco chlazené vodou v okruhu, který Atrin používal k ohřevu vody na mytí. Zvuk najednou ustal.

"Dotyková obrazovka vedle žebříku," houkl dolů. "Už by neměla hlásit poruchu."

Rychle přešla k žebříku a poškrábané obrazovce vedle něj. Byla rozsvícená, ale jediným hlášeným problémem bylo nefunkční hlasové ovládání, které nefungovalo už předtím, než na loď dorazila.

"Nic tu není," zavolala zpátky a v duchu si oddechla. Náhoda zřejmě nezpůsobila nic, co by nešlo napravit.

 Atrin se spustil na zem vedle ní s bednou nářadí v jedné ruce.

"Proto je lepší mít co nejjednodušší loď," utrousil. "Pro dnešek bys toho měla nechat. Nerad bych, abychom se zřítili na nejbližší planetu."

Zatvářila se zahanbeně, ale nezdálo se, že by to na něj nějak zvlášť zapůsobilo.

"Když jsi prvočíslo, musíš se trochu ovládat."

"Promiň," zamumlala a vysloužila si krátký úsměv.

"Jenom už to dneska nezkoušej," zopakoval. Vlastně se mu nedivila. Ani ona nijak netoužila po tom, aby se jim loď začala rozpadat pod nohama. Přepadl ji hlad, když si uvědomila, že za celou dobu, co pátrala ve vlastní hlavě si nenašla čas ani na svačinu. Pak ji napadlo ještě něco.

"Kde ses to naučil?" kývla k bedně s nářadím. Po tváři mu přelétl stín a lehce se zamračil, než tiše odpověděl:

"Od táty."

 Zahlédla, jak si lehce promnul předloktí, na kterém si už dřív všimla vybledlých jizev. Ani jeden z nich se o minulosti příliš nezmiňoval. Vlastně na tom nezáleželo. Naučí se od něj to, co ví o vědění - pokud vůbec něco - a zase půjde dál. Nebyl nepřátelský, občas jí připomínal Naka. Ale ona si nemohla dovolit se na kohokoliv jakkoliv vázat. Ani přátelstvím, přestože jí bratrova opora chyběla.

"Pojďme se najíst," přerušil její myšlenky. I on se snažil co nejrychleji odvést pozornost k něčemu jinému. Byl to ale směr, který jí v tuto chvíli naprosto vyhovoval.