Místností se rozhostilo šokované ticho. Kate, Matt i Richard se každý sám snažili vyrovnat s tím, co jim Luke řekl. Richard byl bledý a vyděšený.
,,On mě kousl..." zašeptal téměř neslyšně. Na čele mu vyrazil pot. Rychle si v duchu přehrál, co vše se ve škole a na internetu dozvěděl o vzteklině. Nad různými fakty o způsobech přenosu a symptomy brzy převládla jediná, hrozivá jistota - že nemoc bývá stoprocentně smrtelná.
Matt jej rychle chytil za ruku.
,,Neboj se, Richie, určitě budeš v pořádku. Nemusíš mít vzteklinu, nemusíš dostat ani žádnou infekci. Luke ti to přece vyčistil - "
,,Neříkej jeho jméno!" vypěnil náhle Richard a šlehl po Lukeovi vražedným pohledem. Třetí mladík v místnosti sebou škubl, jako by už dostal ránu pěstí.
,,Neblbni, Richarde, já za to nemůžu!" vyrazil do protiútoku. Atmosféra v pokoji by se dala krájet, jak po sobě oba mladíci metali nenávistné pohledy. Richard se třásl nejen šokem a bolestí, ale teď už také vzteky:
,,Ale ano, můžeš za to. Celou dobu jsi nám lhal. Tvrdil jsi, že o ničem nevíš, a teď nám jen tak mimochodem oznámíš, že ty bestie tam venku mají vzteklinu? Co vše jsi nám ještě zapomněl říct?" vyštěkl podrážděně. Luke vstal.
,,To není pravda, dozvěděl jsem se to čistou náhodou." řekl tiše, ze všech sil se snažil zachránit situaci.
,,Žádný strach, kluci. Jen co se situace venku uklidní, nasedneme do člunu a odplujeme. Dostaneme se z toho."
Mattovi dosud tiše poslouchajícímu začínající hádku začal Lukeův neustálý lehký tón a optimismus lézt na nervy. Po chvíli už se neudržel, přiskočil k němu a vší silou jej přirazil na nejbližší zeď, až dřevo, jímž byla místnost obložená, zadunělo. Levou rukou popadl Lukea za košili na hrudi, pravačkou se rozmáchl k ráně.
,,Kluci, dost!" zaječela Kate nečekaně pronikavým hlasem.

Venku se zablýsklo, po chvíli se ozval také zvuk hromu. Matt se zarazil, pěstí nepřestával mířit Lukeovi do obličeje. Místo rány se však naklonil k jeho uchu:
,,Máš štěstí, že je tady dáma, jinak bych ti už dávno rozbil hubu, ty prolhaný parchante!" zasyčel výhrůžně, ale Kate ještě neskončila.
,,Ano, Luke nám lhal a vystavil nás riziku." prohlásila nemilosrdně a jmenovaný provinile sklopil hlavu.
,,Ale vzájemným obviňováním a nesmyslnými hádkami se z ostrova nedostaneme. Teď už víme, co jsou ti psi zač a že musíme být dvojnásobně opatrní. Musíme táhnout za jeden provaz, ať se vám to líbí nebo ne." I přes pocit zklamání a bolest se Richard mírně usmál a přivinul svou dívku k sobě.
,,Miluji, když se zlobíš." zašeptal a vtiskl jí polibek do vlasů.
,,Co ale budeme dělat?" nadhodil bezradně.
Na ta slova se nesměle zvedl Luke.
,,Ty záznamy jsem našel tady na půdě - ve vedlejší místnosti. Je tam také několik starých, nepoužívaných dveří a prken, když to tady strýc dával dohromady. Můžeme se zabarikádovat tady. Stejně ven nemůžeme, dokud se nezlepší počasí, což může nějakou chvíli trvat. Matte, pojď se mnou, prosím. Zkusíme zatlouct dveře a nějak zabarikádovat schody. Později můžeme zkusit psy nějak odlákat a udělat totéž v přízemí, abychom jim zabránili dostávat se do domu." Matt se na Lukea chvíli zamračeně bez pohnutí díval. Všechny emoce, které cítil - šok, nenávist, odpor a strach - měl jasně vepsány ve tváři. Nakonec však souhlasně přikývl. Než za ním vyšel z místnosti, vrhl pohled na svého bratra s Kate. Svírali se v pevném objetí a mladík dívce něco šeptal. Matta bodlo u srdce. Za svého bratra by položil život a on je teď zraněný. Co když to bude vážné?

Bez ohledu na jistou nevraživost, kterou si k Lukeovi díky jeho chování a lžím za těch několik málo minut vytvořil, si Matt uvědomoval, že musí všichni táhnout za jeden provaz, přesně tak, jak řekla Kate. Bez odporu, ale také beze slova jej opatrně následoval na chodbu, připraven na útok. Vzduch byl silně cítit mokrými psími chlupy a močí a šero na chodbě, protože se už zase stmívalo, jim na sebevědomí zrovna nepřidalo. 

,,Mohli bychom se také zajít podívat, v jakém stavu je člun, musíme odsud Richarda co nejrychleji dostat. Pokud ti psi doopravdy mají vzteklinu, jde mu o život. Nechci jej ještě více ohrozit!" řekl Matt tiše, ale přesvědčeně. Luke souhlasně trhl hlavu:

,,Já s tebou souhlasím, Mattie. Proboha, copak si vážně myslíš, že jsem o tom věděl, než jsme sem přijeli? Za koho mě vůbec máš?" Jmenovaný se zastavil, narovnal se a pohlédl mu do očí.

,,Já už nevím, co si mám o tobě myslet, Lukeu." řekl nemilosrdně a vzal za kliku. Jelikož však byl právě tento pokoj jako nepoužívaný zamčený, nezbývalo jim, než dveře nakonec společnými silami vyrazit. Praskot starého dřeva padajícího na podlahu jim na pocitu bezpečí nepřidal. Co když to bude pro psy impuls k dalšímu útoku? 

Rychle se rozhlíželi a pátrali po čemkoliv, co by jim mohlo pomoci. Luke stiskl Mattovi rameno:
,,Támhle." zašeptal a ukázal do jednoho z šerých koutů. Mladík na to posvítil baterkou a současně s tím se mu rozsvítily také oči, radostí, jako dítěti, které dostalo vytouženou hračku. Na sobě, naskládané asi metr nad zemí, ležela hromada dřeva, především staré dveře. Luke k nim rychle přiskočil a začal je zkoumat.

,,Některé z nich už začínají vlhnout a červivět." oznámil po chvíli.
,,Ale na dveřích snad vydrží, když je dobře přibijeme hřebíky na šířku." dodal rychle a imaginárně předvedl, jak si jejich použití jako barikádu před rozzuřenými psy představuje. Neztrácel však čas.

,,Pomoz mi, Matte. Nanosíme je do pokoje. Jdeme!" zavelel a za chvíli už táhli první dveře do pokoje, kde si je přebrala Kate a stavěla je ke stěně. Luke odkudsi vyhrabal bedýnku s nářadím a zanedlouho se už prostorem ozývaly rány, jak se hřebíky zakusovaly hlouběji a hlouběji do tvrdého dřeva. Zatímco byli pryč, objevil Richard v jednom z pokojů dlouhé lano a několik PET lahví s vodou. Hodlali se spustit dolů z okna, jakmile psy nějakým způsobem nalákají do domu. Plán to byl velmi riskantní a mladí lidé věděli, že mohou ztratit úplně vše. Stále jim ale zbývalo to nejdůležitější.

Naděje a víra v bezpečný návrat ...