Dny plynuly zběsilým tempem a s každou uplynulou hodinou se v bohově nitru hromadila větší a větší úzkost. Tonyho stav byl proměnlivý. Některé dny byl relativně v pohodě, vtipkoval, provokoval boha, byl schopen se o sebe normálně postarat, i když mu všechny činnosti trvaly mnohem déle, než běžně, ale zvládal to s noblesou sobě vlastní.

Častěji mu však bylo příliš zle, aby sám dokázal vylézt z postele. V takových dnech se uzavíral do sebe, mluvil jen málo a byl podrážděný. I když nic neřekl, Loki ho podezíral, že má bolesti. Chápal, proč do sebe nechtěl žádné léky cpát. Měl by pocit, že svůj boj prohrál, že je u konce svého života a že zbývá jen pár okamžiků, než vydechne naposledy.

Dokud byl Tony v nemocnici, často nad smrtí přemýšlel, byl s ní smířený a vlastně se na ni těšil. Avšak s bohem po boku se vrátila jeho touha po životě. Prahnul po bohově společnosti a za nic se jí nechtěl vzdát. Po jeho návratu si uvědomil, že na smrt není připraven, ač si na tu skutečnost zvykal od doby, kdy se o své nemoci dozvěděl.

Stalo se to několik měsíců před tím, než Lokiho poslal pryč. Když zjistil svou chorobu, odjel do své vily v Malibu a tři dny strávil opilý na mol. Lokimu tehdy řekl, že jede na pracovní kongres na druhou stranu Ameriky. Potřeboval tu informaci zpracovat, smířit se s osudem. Po návratu měl sice černé svědomí kvůli lži, které se na bohu dopustil, dokázal však přede všemi svůj stav mistrně skrývat.

Nebylo dne, po Lokiho odchodu, kdy nelitoval svého tajemství. Kdyby mu býval řekl, že je nemocný, mohli si ušetřit spoustu problémů. Tony mu však nechtěl přidělávat starosti a pak se obával, že by se jeho láska mohla změnit v lítost. Tony by skousl cokoliv, ale vztah z lítosti nikdy.

Snažil se být ve svých špatných dnech na Lokiho milý, ne vždy se mu to však dařilo. Vlastní neschopnost v něm vyvolávala pocit frustrace, která nemizela. Zavrtávala se mu pod kůži, s neodbytnou naléhavostí zatínala drápky do jeho nitra a zabodla je do něj v těch nejnevhodnějších chvílích.

Měl pocit obrovského selhání sám před sebou. Někdy chtěl mlátit hlavou o zeď nad zoufalostí svého stavu, kdy si nebyl schopen bez pomoci dojít ani na toaletu. Nenáviděl ty stavy, kdy potřeboval Lokiho pomoc a pak na něj byl místo vděku nevrlý.

Bůh jeho výkyvy nálad snášel statečně, a pokud se ho nějaká pichlavá poznámka někdy dotkla, nedal to nijak najevo. Pouze trpělivě a s láskou v očích Tonyho pohladil a nechal ho vyvztekat se.

Miliardář se mu pak vždy kajícně omlouval, se slzami v očích ho prosil o odpuštění a Loki jen s úsměvem slíbával slzy z jeho tváří.

Tonyho frustrace však pramenila především z jednoho poměrně ožehavého problému, který mu nedal spát a pocit selhání v něm akorát rostl a nabýval čím dál větších rozměrů. Fakt, že nedokázal uspokojit svého milence, ho drtil jako balvan.

Pokoušel se o to. Mnohokrát, než mu Loki s chápavým úsměvem naznačil, že si s tím nemá dělat hlavu. Tony se potom cítil, jako by dostal facku, ale sám před sebou v ten den konečně uznal, že to nedokáže. Loki měl vždycky velkou výdrž a ani sexuální abstinence na to neměla vliv. A miliardář, který se hroutil v záchvatu kašle a popadal dech i po delším polibku, to prostě nemohl udýchat.

Jeho deprese a pocit vlastní neschopnosti se tím však ještě více prohloubily. Stahoval se do sebe, a i když věděl, že tím bohu ubližuje, ve svých špatných dnech to nezvládal ukočírovat.

Loki kráčel za bratrem s rozporuplnými pocity. Vedl ho do něčeho, čemu říkal bar, ale Loki to spíš podle popisu pojmenoval jako nálevnu. Ještě nikdy na Midgradu nebyl. A když ho sem Thor pozval, neboť mu chtěl ukázat svět, který si zamiloval, se špatně skrývaným nadšením přijal jeho nabídku.

Ošíval se z nezvyklého pocitu, jenž mu působilo jeho místní oblečení. Světle modré vyšisované džíny mu připadaly příliš hrubé a černé tričko s límečkem zas příliš odhalující. Byl zvyklý na několik vrstev jejich typického oděvu a toto mu připadalo nepatřičné. Thor však v džínách a polorozepnuté košili vypadal naprosto spokojeně.

Thor se obrátil se na zamyšleného bratra a počkal, až s ním srovná krok. Zastavil pár metrů před podnikem, k jehož vchodu vedla dlouhá fronta návštěvníků, doufajících, že se na ně usměje štěstí a budou vpuštěni dovnitř.

„Těšíš se?" zeptal se s pohledem upřeným na vyhazovače.

„Ani nevím," pokrčil rameny, „nevím, co od toho mám očekávat."

„Věřím, že získáš nové přátele." Poplácal ho po rameni a vyzval ho, aby následoval jeho kroky.

Došli k bodyguardovi, který je po kontrole jmen se seznamem hostí vpustil dovnitř. Prodírali se přes narvaný parket k baru, kde vzal hromovládce pro oba pivo, a jal se hledat své přátele.

Loki šel s očima navrch hlavy v těsném závěsu za ním. Hlasitá hudba, která neměla hudebníky, a umělá barevná světla ho zaujaly natolik, že narazil do bratrových zad. Omluvně se usmál, když se na něj Thor otočil a zašklebil.

Posadili se ke stolu a Loki se postupně seznámil se členy týmu, co bojoval se zlotřilci, jak je jednou pojmenoval Thor, při vyprávění svých zážitků.

Natasha po něm vrhla malý, ale jemný úsměv, který se odvážil opatrně opětovat. Clint a Steve mu podali přes stůl ruku, ale byli zabráni do konverzace, proto si ho nijak zvlášť nevšímali. Bruce se ho naopak začal živě vyptávat na Ásgard a život na něm a Loki ochotně odpovídal.

Upíjel pivo a soustředěně poslouchal Bannera, až si malém nevšiml muže, který se po chvíli posadil ke kraji stolu vedle Thora a přes sklenici skotské si Lokiho bezostyšně prohlížel.

„Tvůj mladší bráška?" Udělal sklenicí výmluvné gesto.

Ten pohyb zaujal Lokiho periferní vidění a on se odvrátil od doktora, aby si nově příchozího prohlédl. Měl pocit, že se mu na moment zastavilo srdce. Jeho planoucí pohled v něm vyvolal třes a zvláštní pocity, které dosud nepoznal. Žaludek se mu stáhl a okolo páteře se mu rozlézalo pálivé mrazení. Byl naprosto dokonalý, alespoň ta část těla, kterou bylo nad stolem vidět. Z jeho očí sálala nekonečná inteligence, která ho na chvíli přikovala v neschopnosti pohybu.

„Posuň se," řekl neznámý muž Thorovi, „ať se můžu seznámit."

Hromovládce vyhověl jeho přání a vyměnil si s ním místo. Lokimu se tak naskytl výhled na tělo v perfektně padnoucím obleku. Na moment ztuhl, když se k němu muž naklonil, aby mohl prolézt na lavici vedle něj. Sledoval jeho ostře řezaný profil, jak upil ze své sklenice, než ji naučeným pohybem odložil na stůl.

Natočil se k němu, až se jejich kolena na malý okamžik dotkla, což v Lokim vyvolalo další dávku mrazení, postupující podél páteře. „Tony Stark, těší mě," představil se a nabídl mu svou ruku.

Přijal nabízenou dlaň a pevně ji stiskl. „Loki."

Podržel ji ve svých prstech o několik okamžiků déle, než bylo nutné, ale nemohl se odtrhnout od jeho oříškových očí. Konečně byl tak blízko, že rozpoznal jejich odstín. Rychle ruku pustil a napil se, aby zamaskoval své rozpaky. Nerozuměl, co se to s ním děje. Pocity, které probíhaly jeho tělem, pro něj byly zcela nové a zrazovaly jeho jinak výřečný jazyk. Nevěděl, co říct, navíc si ho Tony nepokrytě prohlížel a Loki nepochyboval, že mu rudnou tváře. Lámal si hlavu nad tím, jak začít konverzaci, aby zaplnil to nepříjemné ticho, ale Clint ho nakonec předběhl a aniž by tušil, zachránil ho před trapasem.

„Dneska jsi zpět nějak brzo," promluvil agent rozverně. „Se ti nepostavil?"

„To víš, že postavil," zasmál se Stark a sáhl po sklenici, „ale bál jsem se, že bych prošvihl tady to roztomilé štěňátko." Jemně drcnul loktem do Lokiho paže. „A tak jsem vynechal předehru a šel rovnou na věc," vysvětlil a mrkl na lukostřelce. „Ukázalo se, že tu má doprovod, tak ani netrvala na nějakém povídání po tom," rozesmál se a dopil drink na jedno polknutí.

„Ty vole, Starku, už ti nějaká dala někdy košem?" zeptal se nevěřícně Steve.

Pokrčil bezstarostně rameny. „Myslím, že jedna jo."

„Jak jsi to přežil?" vložila se do hovoru Natasha. „To musela být rána pro tvoje ego," posměšně se ušklíbla.

„Ani ne," mávl rukou, „ta holka byla lesba, tak jsem ošukal její kámošku."

Loki sledoval, jak se všichni okolo smějí a snažil se to pobrat. Připadal si jako úplný idiot a měl vztek sám na sebe, že s ním Tony, aniž by to vůbec tušil, zamával takovým způsobem, až ho nutil koktat a červenat se, jako by byl malá školačka. A ještě ho nazval roztomilým štěňátkem, což by ho normálně urazilo a vyústilo by ve slovní přestřelku. Svým letmým dotykem však Lokiho dočista odzbrojil a ten se nezmohl na nic než zamrkat.

Nerozuměl sám sobě. Stark se mu velmi líbil, byl to přesně jeho typ, ale takhle mu ještě nikdo neučaroval. Zvlášť někdo, koho nikdy nebude mít. Někdo, kdo evidentně rád a často střídá partnerky a už jen fakt, že Loki je muž, ho vyřazuje i z možnosti jednorázového povyražení.

S povzdechem se posunul na lavici blíž ke stěně, přehodil jednu nohu přes ni a obkročmo sedě se opřel o stěnu. Upil pivo a pozorně sledoval dění u stolu. Odsunutí ze Starkovy bezprostřední blízkosti mu navrátilo alespoň malý kousek rozumného uvažování, ale ne na dlouho.

„Bojíš se mě snad?" Tony se naklonil blíž a bohovi se opět rozbušilo srdce, horko těžko před chvilkou uklidněné.

„Cože?" podivil se. Nebál se. Pocítil však touhu zabořit své prsty do hnědých vlasů a zjistit, zda jsou tak jemné, jak vypadají. Sledoval drobné vrásky okolo rozverných očí s rozšířenými zornicemi. Vpil se do jeho pohledu a na chvíli se v něm ztratil. „Proč bych se měl bát?"

„Odsedl sis." Zamračil se. „Nebo tě naštvalo to štěně? Nemyslel jsem to zle, ale fakt ses tak tvářil," řekl a cukl koutkem úst v pokřiveném úsměvu.

„Jako štěně?" ujišťoval se. „To jsem tak roztomilej?" Upřímně se rozchechtal.

Tony si dal s odpovědí na čas. „Možná," utrousil poté, co se na něj dostatečně vynadíval a mrkl na něj, než začal odpovídat na otázku, která od stolu zazněla.