Loki seděl na lavičce pod mohutným stromem, jehož silné větve sice neposkytovaly před poletujícím sněhem žádnou ochranu, ale tu nepotřeboval. V jedné ruce držel otevřený široký deštník a v druhé mobil, na němž v krátkých intervalech sledoval čas.

Měl ještě pár minut, než přijde. Žaludek měl stažený nervozitou. Těšil se, ale zároveň měl pochybnosti, zda je to dobrý nápad.

Rande s Anthony Edwardem Starkem, snad s nejznámějším mužem v Americe. A také nejobletovanějším. To nutilo Lokiho držet se zpátky. Věděl o Tonyho jednonočních románcích, mnohokrát viděl, jak si nějakou ženu veze domů z klubu, případně s ní jen na pár hodin zmizí a pak se vrátí zpět.

Pokaždé, když ho viděl se ženou, bodlo ho u srdce. Ale nikdy o něj neprojevil zájem tak, aby si toho někdo všiml. Tedy alespoň si to myslel. Zřejmě jeho tělo samovolně vysílalo nějaké signály, neboť ho včera Tony pozval na schůzku. A dal mu přitom jemně najevo, že nemá na mysli schůzku přátel u skleničky skotské.

Boha mrazilo ještě teď při vzpomínce, jak ho nenápadně pohladil po hřbetu ruky, když souhlasil. Nic víc, ale tento jemný dotyk způsobil, že rozechvěle v noci zíral do stropu a nemohl spát.

Uslyšel zakřupání sněhu za svými zády. Nenápadně se podíval na hodinky. Pomyslel si, že je přesný a pousmál se, dochvilnost nepatřila k Tonymu standardu. Podíval se přes rameno, a když ho uviděl, postavil se, čekaje, až k němu dojde.

Během jeho prodlévání na lavičce se setmělo a místo jejich setkání spoře ozařovala jedna lampa. Tonymu na rtech pohrával rozverný úsměv a ve vlasech mu zářily čerstvé vločky jako diamanty.

„Ahoj," řekl Loki s nejistým úsměvem.

Tony k němu přistoupil, podíval se mu do očí a pak ho bez okolků políbil. Musel si stoupnout na špičky, aby mu dal ruce v rukavicích za krk a přitáhl si ho k sobě. Bylo to krátké, naléhavé políbení, ale procítěné. Loki do té doby nevěděl, že polibek může chutnat tak sladce.

„Bál jsem se, že mi dáš košem." Opřel se na pár vteřin o bohovo čelo, než ho vzal pod paží, aby se vešli pod deštník oba, a vedl ho pryč, do tepla.

„Nemůžeš se divit, že jsem se sem nehrnul." Loki se zapřel o parapet a vypustil z plic přebytečný vzduch.

„Vždyť jsem ti to vysvětlil," odporoval Iron Man. „Vše bylo v tom dopise. To ty jsi na něj nereagoval a prostě jsi zmizel a vysral se na mě."

„O jakém dopise to mluvíš?" Ostře se otočil a vrátil se do Starkova zorného pole. Zaťal ruce v pěsti. „Mluv! Žádný jsem nečetl."

„Byl v tvých věcech. Hned na vrchu, aby sis ho mohl přečíst v okamžiku, kdy otevřeš krabici."

Začal znovu kašlat. Mluvení bylo vyčerpávající. Loki se k němu sklonil, nahmatal ovládání od postele a zvedl mu opěrku do polosedu. Mlčky mu upravil polštáře a Tony kývnutím poděkoval. Sledoval bitvu emocí na bohově tváři. Smutek se střídal se vztekem a místy zahlédl i zoufalství. Nakonec emoce vystřídala na krátkou chvíli prázdnota.

Zkontroluj si to, prosím. Tato věta se Lokimu vybavila tak jasně, jako by mu ji řekl včera.

„Tony... já jsem ty krabice dodnes nevybalil..." Dal si ruce před ústa a vyvalil oči hrůzou. „Já... netušil jsem..." Začal se klepat a měl co dělat, aby neupadl. Náhle měl nohy jako z gumy a začalo mu hučet v hlavě. „Já jsem takovej debil," nadával sám sobě. „Nepochopil jsem to..."

„Mělo mě to napadnout." Zavřel oči a bolestně zkřivil obličej. „Mělo mě napadnout, že budeš natolik hrdý, že to neotevřeš. Jsem idiot." Zoufale zavrtěl hlavou.

„Co jsi tam psal?" zeptal se třesoucím hlasem. Posadil se zpět k posteli, opatrně vzal jeho ruku do své a hladil ji svými prsty.

Tony pootevřel oči. Byl vysílený a chtělo se mu spát. Horečka, kterou měl, než druhý muž přišel, ho připravila o většinu energie. Zároveň se však snažil zůstat vzhůru, dívat se na boha a poslouchat jeho dokonalý hlas. „Vysvětlení," zašeptal. „Bylo tam všechno. Co se děje, proč to tak je, jak chci, aby to pokračovalo. Ale to už je teď jedno. Už se stalo." Znovu zavřel oči. „Jsem unavený, odpusť."

„Chápu. Potřebuješ si odpočinout a nabrat síly." Dotkl se jeho tváře. „Upravím ti postel a zhasnu." Zarazil se a pak s povzdechem dodal: „Asi bych měl jít." Spustil jeho postel do vodorovné polohy, upravil mu pokrývku a pohladil ho po ruce. 

Druhý muž ho slabě stiskl. „Ne... prosím... " Zavrtěl hlavou v nesouhlasu. „Neodcházej."

Políbil ho zlehka na čelo. „Nepůjdu, když si to nepřeješ. Počkám, až se probudíš."

Klidnější Tony během chvíle usnul. Loki pozoroval jeho tvář, ve spánku uvolněnou. On sám nebyl klidný ani trochu. Potřeboval vědět, co bylo v tom dopise. Vyčítal si, že nepoznal jeho vzkaz mezi řádky. Jistě měl důvod, proč mu to neřekl přímo. Sice nechápal jaký, ale něco za tím být muselo. Uvažoval, zda by se stihl otočit ve svém bytě a vrátit se před jeho probuzením, ale než nad tím mohl začít pořádně přemýšlet, vyrušil ho tichý zvuk, za nímž otočil hlavu.

Dveře se otevřely s jemným zašustěním. Dovnitř vešla zdravotní sestra nesoucí horký čaj ve skleněném džbánu a hned po ní i Bruce se starostlivým a unaveným pohledem.

Loki nikdy nebyl raději, že ho vidí. Potichu se postavil a dal si prst před ústa. Bruce vykulil oči, ale neřekl nic. Jen na něj kývnul hlavou, ať ho následuje ven. Bůh převzal od sestry čaj, opatrně ho postavil na stolek, zkontroloval Tonyho spánek a všichni tři vyšli na chodbu.

Banner si ho vzal za roh. „Loki, co tu, k čertu, děláš?" spustil na něj hned, jak byli z doslechu strážců. „Kde jsi celou dobu byl? A jak ses sem dostal? Kdy jsi přišel? Mluvil jsi s Tonym?"

Zasypával ho otázkami, až se mu z nich zatočila hlava. „Bruci... to je strašně složité." Unaveně si vjel rukou do vlasů a zatahal se za ně. Posadil se na lavičku v prázdné chodbě a pokynul doktorovi, aby se připojil.

Po chvilce váhání si sedl také, obkročmo a s rukama založenýma na hrudi. „Vysvětluj, já mám čas. Nikam se nechystám."

„Nevím, co bych ti vlastně měl říct." Zamyšleně navinul pramen vlasů na prst. „Kde mám začít? Co chceš slyšet?"

„Co třeba to, kdes byl? Proč jsi zmizel a nebyl celou dobu s ním? A co tu děláš teď?" Bruce se mračil se založenýma rukama, ale Loki poznal, že je to pouze starostí o přítele. S bohem nikdy neměl konflikt.

Povzdechl si. „Byl jsem na Ásgardu. Odešel jsem tam hned, co se se mnou Tony rozešel." Znovu se zachvěl při vzpomínce na jejich rozchod, který byl zřejmě úplně zbytečný.

Překvapením pootevřel ústa a povolil ruce. „Cože?"

„Co, cože?" Loki zvedl obočí. „Copak jsi to nevěděl?"

„Ach, tak už tomu rozumím," mumlal si pro sebe. Nahlas pak pokračoval: „Tony nám neřekl, proč jsi odešel. Nikomu se nesvěřil. Prostě jen oznámil, že jsi pryč a že neví, na jak dlouho. Mistrně skrýval své pocity skoro dva a půl roku. Nevěděli jsme, co se stalo, a nedokázali si představit, co se muselo stát, abyste vy dva nebyli spolu." Sundal si brýle a zastrčil si je do náprsní kapsy. „Poslední půlrok je špatný," povzdechl si. „Má často vysoké horečky a při nich blouzní. Vidí tebe, mluví k tobě, jako bys u něj seděl." Pozorněji se na něj zahleděl. „A teď jsi tady. Proč?"

„Bruci..." Naléhavě ho chytil za předloktí. „Ty víš, že jsem do Tonyho byl zamilovaný, že ano?"

„Jistě, to jsme věděli všichni dřív než ty." Usmál se. „O vašich vzájemných citech nikdo nepochyboval."

„No, ano." Pousmál se, avšak rychle zvážněl. „Nikdy bych ho neopustil, pokud by si to nepřál. Nevím, proč to udělal, ale udělal to. A já to strašně rychle vzdal." Rozčileně pohodil hlavou. „Prý mi napsal vzkaz s vysvětlením, jenže já ho nečetl." Bruce na to nic neřekl, jen pozorně poslouchal. Stáhl ruku z doktorova předloktí a obajl si ramena. „Celé tři roky se snažím na něj nemyslet. Nešílet z toho, že mě poslal pryč. Nalhávat si, že to nic nebylo, že to bylo jen... nevím, že to prostě nebylo vážné." Pootočil hlavou a díval se skrze zeď. „Dnes ráno mi matka řekla, že Tony umírá. Napřed jsem se snažil přesvědčit matku i sebe, že je mi to jedno. Jak moc se mi to podařilo, vidíš před sebou." Svraštil obočí v potlačované bolesti. „Doufal jsem, že už ho nikdy neuvidím, za to, co mi provedl, ale přesto nebyl jeden jediný den, kdy bych na něj nemyslel," domluvil a pohlédl na doktora, který měl ve tváři soucitný výraz.

Povzbudivě ho poplácal po rameni. „Je dobře, že jsi tady. Určitě mu to pomůže."

„Snad... co ho trápí za nemoc?" zeptal se s obavami v hlase.

„Rakovina. Má metastázy po celém těle." Řekl to naučeným neutrálním hlasem, ale jeho únava, držení těla a tmavé kruhy pod očima jasně hovořily o tom, jakou má o svého přítele starost.

„Jak se to dá vyléčit?" Narovnal se pln naděje. Lidské nemoci neznal.

„Nedá." Smutně zavrtěl hlavou. „V tomto stádiu už ne. Bojoval s tím velmi dlouho, ještě dříve, než mi to řekl. Já to vím asi tři roky."

„To je přesně tak dlouho, jako jsem pryč," uvědomil si s hrůzou. Zvedl se a naštvaně uhodil pěstí do zdi, až si odřel klouby. „Ten idiot! Mohl jsem být s ním!" Zastavil se v půli kroku, jak si něco uvědomil. „Jak dlouho?" zašeptal přiškrceným hlasem.

„Pár týdnů, maximálně," taktéž zašeptal a otevřel náruč bohu, který se zhroutil v nekontrolovatelném pláči.

„Musí se dát něco udělat," vzlykal mu do ramene.

Zavrtěl hlavou a přitiskl ho k sobě pevněji. „Je mi to líto."