Loki se zhluboka nadechl. Snažil se nemyslet na ten rok, co spolu byli naprosto šťastní. Nešlo mu to. Vztekle zavrčel. Vzpomínky se mu zobrazovaly před očima, a i když se sebevíc pokoušel myslet na jiné věci, stále přicházely další a další.

Zvedl se a těkal očima po své komnatě. Vzpomněl si, jak Tonymu slíbil, že ho sem vezme a ukáže mu, jak se spí na královské posteli. Neubránil se úsměvu při vzpomínce na jejich večery, kdy po vzájemném uspokojení leželi v objetí a Jarvis jim pouštěl hudbu k dlouhým hovorům, anebo filmy, když se jim nechtělo mluvit, ale spát taky ne.

Zavadil pohledem o klíče od svého bytu, položené na polici nad stolem. Ušklíbl se. Jako kdyby je někdy potřeboval, ve svém bytě byl párkrát a nikdy se neobtěžoval odemykáním domovních dveří. Aniž by nad tím přemýšlel, vzal je do svých štíhlých prstů a zatočil s nimi. Náhle se zatoužil podívat na Midgard. Nebyl tam od té doby, kdy se za ním zavřely dveře Tonyho mrakodrapu.

K cestě na Zemi použil jednu ze svých tajných cest. Před Heimdallem se skryl, i když mu bylo jasné, že bude vědět, kam míří a nepředpokládal, že by kvůli tomu měl později nějaké problémy. Nechtěl však, aby se ho na něco vyptával; necítil se natolik jistý sám sebou, aby klidně odpovídal na možné všetečné otázky.

Kouzlem si opatřil pozemský oblek, aby nepůsobil příliš nápadně, v džínách, sportovní bundě a černé kšiltovce vypadal jako každý druhý Američan procházející se po New Yorku na začátku zimy. U stánku si za vyčarované dolary koupil noviny, neboť na Ásgardu nesledoval příliš čas, chtěl si tudíž zjistit aktuální datum.

Na titulní straně byl vytištěn velkými tučnými písmeny text:
Tony Stark umírá. Převezme jeho firmu slečna Pottsová?

Když noviny otevřel, uviděl na celé dvoustraně barevnou fotografii Tonyho se spoustou hadiček vycházejících zpod košile. Měl zavřené oči a byl mrtvolně bledý, jako by už byl po smrti. Lokimu se udělalo nevolno, v afektu noviny zmuchlal a hodil do nejbližšího koše. Křečovitě došel až ke dveřím svého bytu, poprvé použil klíč, aby si odemkl a vstoupil dovnitř.

Prošel chodbou až do obýváku, kde se svezl na kožený gauč, mělce dýchal, aby se nepozvracel, a klepal se náhlou zimou, jež zachvátila jeho tělo.

Fotka umírajícího Tonyho ho zasáhla až na duši. Ať si tři roky nalhával, co chtěl, že ho Tony nezajímá, že to byl úlet a že ho vlastně jen štve fakt, že ho neopustil on sám dřív, teď si konečně připustil, že k němu stále něco cítí. Když se pak trochu uklidnil a překonal nutkání na zvracení, došel si do kuchyně nalít trochu vody. Rozhlédl se po svém malém, ale vkusně zařízeném bytě, a rozhodl se, že tu pár dní zůstane.

Chtěl zjistit o Tonym víc, ale za ním se jít nechystal. Stará rána se otevřela a velmi bolela. Nechtěl do ní sypat sůl a prohlubovat trápení, které se ještě nestačilo rozhořet v plné síle. Vyčaroval si mobil a objednal si pizzu k večeři.

Pustil si televizi, chtěl se zakousnout do prvního kousku, ale ruka mu zůstala viset uprostřed pohybu. Fotografie v novinách nebyla nic oproti realitě, kterou viděl v televizi. Tony velmi zhubl, přes přístroje a hadičky nebyl skoro vidět. Nemluvil, měl zavřené oči. Nedalo se poznat, zda spí anebo tiše trpí přítomnost kamer. Lokimu se zamžil pohled.

Aniž by si všiml, začal plakat. Plakal kvůli Tonymu stavu. Plakal pro svoji minulost, která skončila. Trvalo dlouho, než mu slzy došly a on se uklidnil a poprvé po třech letech se cítil o trochu volněji.

Podíval se na hodinky. Bylo devět večer. Pozdní doba na návštěvy, ale Loki si na společenské konvence příliš nepotrpěl. Sám sebe se snažil přesvědčit, že do nemocnice jde jen ze zvědavosti, aby zjistil, jestli v televizi nepřehánějí.

Počítal s tím, že bude mít před pokojem ostrahu, oblékl se tedy jako jeden z lékařů. Doufal, že na pokoji bude sám. Trvalo mu pouze pár vteřin, než v počítači na recepci prolomil heslo a zjistil, na jakém pokoji leží. S bušícím srdcem šel po dlouhé chodbě plné bílých zavřených dveří a několika laviček pro příbuzné nemocných. Když došel na konec, kde odbočovala k jeho pokoji, zastavil se a chvíli pravidelně dýchal.

Nasadil na obličej masku vyrovnaného klidu a rozvážným krokem se vydal k jeho dveřím. Jak předpokládal, před jeho dveřmi stáli dva bodyguardi. „Dobrý večer, pánové," pozdravil je s mírným úsměvem. „Jdu pana Starka zkontrolovat. Kdyby chtěl někdo vstoupit, zaklepejte, prosím."

Muži přikývli. Jeden z nich naklonil hlavu. „A vy jste kdo?"

„Ach, promiňte, zapomněl jsem se vám představit. Jsem doktor Odinson, mám dnes v noci službu. Doktor Banner vám jistě potvrdí, že mi na srdci leží jen zdraví pana Starka." Rozhodl se zariskovat a použil Bruceovo jméno. Doufal, že se ve svém úsudku neplete a že muž celé noci nespí ve snaze Tonyho vyléčit.

„V pořádku, děkuji." Muž kývl hlavou a Lokimu se ulevilo.

Nadechl se, vzal za kliku a vešel dovnitř. Polovinu pokoje zabíraly květiny. Loki si pomyslel, že je to divný zvyk, posílat nemocnému člověku kytici, jako by ho mohla snad vyléčit. Druhou polovinu místnosti pak zaplnily různé přístroje a velká postel s nočním stolkem a židlí, pod oknem stálo křeslo a malý gauč pro návštěvy.

Tonyho na nemocničním lůžku přes záplavu hadiček málem nebylo vidět. Opatrně našlapoval směrem k posteli se staženým hrdlem. Několikrát málem ztratil odvahu. Ujít deset kroků pro něj byla jedna z nejtěžších věcí, co kdy udělal.

Dosedl na židli přisunutou k posteli. Snažil si dodat odvahy, aby zvedl zrak k jeho obličeji. Sám nechápal, proč je to tak těžké. Nakonec se po několika okamžicích odhodlal. Putoval očima od nohou směrem k tváři. Do pasu byl zakrytý tenkou přikrývkou. Od pasu výš měl oblečenou nemocniční zavinovací košili, ze které čouhaly hadičky ke všem přístrojům. Pod tím vším prosvítala důvěrně známá namodralá záře reaktoru.

Ruce, volně položené podél těla, měly v sobě zavedené kanyly, do kterých odkapávaly nějaké tekutiny, které Loki nepoznal. Konečně se propracoval až k obličeji. Miliardář měl zavřené oči a slabě, ale pravidelně dýchal. Spal. Nebýt jeho dechu, Loki by si pomyslel, že přišel pozdě. Ani fotografie v novinách, ani záběry kamer ho nepřipravily na to, co viděl.

Tonyho bradka byla dokonale upravena, prokvétala však stříbrem stejně jako krátce střižené vlasy. Vypadal minimálně o deset let starší, než jak si ho pamatoval. S propadlými tvářemi a nažloutlou barvou kůže pokrytou kapkami potu vypadal opravdu příšerně.

Loki na něj zíral a nebyl s to se pohnout. Jakoby nebyla jeho, sledoval svou pravou ruku, jak se ho chce dotknout, přesvědčit se, že to není sen, ale realita. Pohyb nedokončil.

„Škoda, že tu zase nejsi. Ocenil bych, kdybys mi někdy odpověděl a jen tu beze slova neseděl," ozval se z postele chraptivý šepot. „Je ale zvláštní, že máš dnes jiné oblečení. Tak už konečně umřu? Přišel jsi v bílém plášti, abys mě odvedl z tohoto světa?"

Loki na něj vyděšeně zíral a nebyl schopen jediného slova. Vůbec tomu nerozuměl.

„No jasně, zase si můžu vést monolog sám se sebou," povzdechl si Tony a zakašlal. „Odvedeš mě už odsud? Víš, že bez tebe tu zůstávat nechci. Chci umřít, necítit bolest, necítit se bezmocnej a někde v klidu na tebe počkat, až se ke mně připojíš," zachrčel a zhroutil se v záchvatu kašle.

Loki si všiml, že na bílé košili ulpěly malé kapičky jasně červené krve a malé množství mu zůstalo v koutku úst. Konečně se pohnul, vzal džbán s vodou položený na nočním stolku, trochu nalil do sklenice a trochu na čistý hadřík, který si vykouzlil. Opatrně otřel Tonyho ústa, když dokašlal a podal mu pití. „Napiješ se sám, nebo ti mám pomoci?" zeptal se přidušeným hlasem.

„To zvládnu." Pokusil se vzít sklenici do ruky, ale klepala se mu tak, že se Loki raději nahnul, podepřel mu záda a pomohl mu napít se. Tonyho obestřela bohova specifická vůně a on ji zhluboka nasál a slastně vydechl. „Teď už můžu umřít. Moje halucinace se mě dotkla, promluvila na mě a voní stále stejně opojně. Nic víc už nepotřebuji." Usmíval se.

„O čem to mluvíš?" Bůh se zamračil a položil sklenici zpět na stolek. „Jaká halucinace?"

„Vždycky tu se mnou jen jsi. Nikdy nemluvíš, jen pozoruješ. A nejsi tu doopravdy, nikdo jiný tě nevidí. Umírám, ale mozek mám v pořádku. Vím, že tu doopravdy nejsi. Ale mám rád tvoji přítomnost. Nevyžaduješ po mně pozornost, nemusím mluvit, ale můžu, když chci. Jsi skvělý posluchač." Opět se rozkašlal.

Bůh se k němu naklonil a podal mu sklenici ke rtům. Počkal, až se napije a stále s hlavou skloněnou u jeho obličeje zašeptal: „Dnes tu jsem." Na vteřinu si opřel čelo o jeho hlavu, pak se narovnal zpět na židli a čekal na jeho reakci.

„To je milé, že to říkáš. Musím mít pořádnou horečku," unaveně odpověděl.

Povytáhl obočí. „Zavolej své chlapce, co čekají venku. Potvrdí ti, že jsem tady." Chtěl s Tonym mluvit a zjistit, co se stalo a jakou nemocí trpí. Ale nechtěl se cítit jako podvodník, chtěl, aby věděl, že je tu opravdu s ním.

„Nehodlám ze sebe zase udělat idiota." Mile se usmál. „Mně to takhle vyhovuje."

„Tak to udělám sám." Pokrčil rameny, vzal do ruky džbán a vstal.

Jeho úsměv byl ještě širší. „Jak to chceš udělat? Jsi výplod mojí horečky. Nikdo tě neuvidí."

„Nemáš horečku. Teď ne. Tak sleduj," usadil ho a šel ke dveřím. Zaklepal na ně a jeden z mužů vstoupil.

„Doktore, stalo se něco?" zeptal se úslužným hlasem.

„Můžete mi zajistit čaj, prosím?" požádal s milým úsměvem.

„Jistě, zavolám nějakou sestru."

Podal mu džbán a přátelsky mu poklepal na rameno. „Velice vám děkuji."

Muž kývl, převzal džbán a zase za sebou zavřel dveře. Loki se posadil zpět a vychutnával si Tonyho šokovaný výraz.

„Opravdu jsi tady," konstatoval nemocný.

„Ano."

„Vypadni." Řekl to tak klidně, jak dokázal. Byl však všechno, jen ne klidný. Přístroje zaznamenaly prudkou změnu rytmu.

Loki pohledem zkontroloval čísla na monitoru. Ještě o trochu se zvedne tep a přiběhne sestra nebo mu srdce vypoví službu. „Co prosím?" Překvapeně zamrkal.

„Vypadni," zopakoval svůj příkaz.

„Proč?" zeptal se nechápavě.

„Nechci ti dopřát to pobavení, aby ses díval, jak umírám." Pokusil se o pevný hlas, ale hrdlo jej zradilo. Mluvení ho vysilovalo a nutilo ke kašli.

„Vypadám snad, že se bavím?" tiše hlesl, když mu znovu podával sklenici s vodou. Tony jen zavrtěl hlavou, že nestojí o jeho pomoc a pokoušel se záchvat kašle překonat sám. „Ale no tak, nehraj si na hrdinu a nech mě, ať ti pomohu."

Dusící se Tony s kapkou slzy v oku nakonec podlehl a slabě upil. Loki zaznamenal, že tep se vrací do stabilnějších hodnot. Nemocný se zavrtal zpět do polštářů a zavřel oči. Nechtěl se na něj dívat. Ne teď, když věděl, že je skutečný a ne jen výplodem chorého mozku.

„Tony, proč mě tu nechceš?" Loki sklopil oči k zemi. „Co jsem ti provedl?"

„Tři roky jsi na mě sral. A teď sem přijdeš, jako by se nechumelilo. A já z toho mám vrnět blahem?" Nedostatek dechu mu nedovolilo vložit do hlasu potřebné rozhořčení.

„Rozešel ses se mnou." Postavil se a došel k oknu. „Odkopnul jsi mě a nedal mi ani slovo vysvětlení." Díval se na noční město a hlavou mu proběhla vzpomínka.