„Loki, mám pro tebe zprávu od Heimdalla," pronesla Frigga, jen co se posadil k malému stolku v její komnatě, aby si spolu vypili čaj jako každé ráno.

„Z jakého důvodu si z tebe dělá poslíčka? Proč mi to nevzkázal po nějakém vojákovi nebo mě nezavolal?" zeptal se a povytáhl obočí.

Žádnou jinou emoci neukázal, ale viděla na něm, že je rozhořčený. V duchu se usmála nad jeho reakcí. „Usoudil, že od nikoho jiného bys zprávu nevyslechl. A protože je to důležité, požádal mě. Nemusíš se rozčilovat." Položila mu ruku na rameno, jemně ho pohladila a posadila se z druhé strany stolku.

Loki neodpověděl, nalil čaj do bílých šálků, opřel se a vyčkával. Nechtěl slyšet žádné zprávy a už vůbec ne ty důležité. Vyhovoval mu jeho momentální klidný způsob života a nepřál si žádné jeho narušení.

„Když ses vrátil domů, požádala jsem Heimdalla, aby pro mě sledoval jednoho smrtelníka. Průběžně mě zpravoval o tom, jak se mu daří." Mrkla na něj, ale jeho obličej nenaznačoval žádný zájem.

Všiml si jejího pohledu, napil se čaje a zeptal se, i když ho to vůbec nezajímalo: „Proč bys potřebovala sledovat smrtelníka? Starosti o Ódina ti nestačí?"

„Mám starost o všechny, kdo žijí v našem vesmíru. A o některé se zajímám více. O svou rodinu, přátele, a o osoby, které jsou pro moji rodinu důležité."

„Matko, tak už mi to řekni a neobcházej okolo horké kaše. Když je to tak důležité, ať to mám za sebou a můžu si jít sbalit věci na lov." Nudilo ho její tajnůstkářství. Dělala to každou chvíli - začala o něčem mluvit a poté trvalo dlouho, než to z ní vypáčil. Dnes na to obzvlášť neměl náladu, těšil se na výlet a na jízdu na svém černém hřebci.

„Můj drahý, obávám se, že na lov nemůžeš jet," sdělila mu smutně. „Čeká tě jiná, o dost důležitější, cesta."

„Nikam jinam se nechystám. Mohla bys mi to, prosím, už říct? Čaj mám dopitý a sice si s tebou povídám rád, ale už mám zpoždění." Loki se snažil skrýt svou netrpělivost, ale jemné bubnování prstů na kožený opasek ho prozradilo.

„Thor s ostatními už odjeli. Máš spoustu času. Dáš si ještě čaj?" řekla s úsměvem.

„Matko, rád jsem tě viděl, ale už musím jít." Zvedl se, políbil ji na tvář a zamířil ke dveřím. Dnes na to její protahování vážně neměl chuť. „Měj krásný den," popřál jí s rukou na klice. Už začínal otevírat dveře, když mu řekla tu důležitou zprávu.

„Anthony umírá."

Do Lokiho jako kdyby udeřil blesk. Ztuhl na místě, velice pomalu se nadechl a s nejvíce neutrálním hlasem, jaký dokázal zrovna vytvořit, se zeptal: „No a?"

„Měl bys jít za ním," navrhla mu jemně.

„Řekl mi, že už mě nikdy nechce vidět. Jeho poslední přání mu hodlám splnit."

Frigga k němu přistoupila, zezadu ho objala kolem ramen a cítila, že se jemně chvěje. „Promysli si to, synu. Jsou to už tři roky. Mnoho věcí se změnilo. Budeš si to vyčítat tisíce let, pokud za ním nepůjdeš."

Loki se vymanil z jejího objetí a podíval se jí zpříma do očí, z kterých jako by mu chtěly šlehat blesky. „Nepůjdu za Starkem, ani kdyby padala obloha. Nezajímá mě, co se děje. Má okolo sebe dost přátel, kteří se o něj postarají. Neudělám ze sebe idiota a nepůjdu se nechat dobrovolně vyhodit podruhé." Dokončil pohyb rukou, stiskl kliku a odešel.

Za zavřenými dveřmi zůstala viset ozvěna jeho slov. Frigga z něj cítila velmi dlouho potlačovanou bolest a lámala si hlavu, jak mu pomoci.

Loki poslední metry do své komnaty doslova běžel. Jakmile za sebou zavřel dveře, ihned je magicky zamkl a odstínil. Teď nechtěl být nikým rušen. Svezl se na zem a prudce oddychoval. Pročísl si dlouhé černé vlasy a myšlenky mu hlavou létaly obrovskou rychlostí. Byl naštvaný na matku, že mu připomněla něco, co se tři dlouhé roky snažil ukrývat ve svém nitru a zakazoval si na to myslet. Veškerá jeho sebekázeň tímto selhala a on před sebou opět viděl Tonyho, který ho opustil.

Přišel domů a hned po příchodu cítil, že je něco špatně. Přepadl ho tíživý pocit, který mrazil až do morku kostí. Odložil kabát a zaměřil se na návštěvu sedící na obrovské půlkruhové sedačce. Na konci před prosklenou stěnou seděla Pepper a v ruce držela skleničku s průhledným nápojem, který nedokázal identifikovat.

Tony seděl kousek vedle od ní, na kolenou měl otevřené černé desky plné papírů a plnicím perem ve svých štíhlých prstech po nich kmital velkou rychlostí. O něčem spolu mluvili tak tiše, že se k jeho uším nedoneslo ani slovo. Boha si nevšiml ani jeden z nich.

Lokiho se zmocnila nepochopitelná žárlivost, když viděl, jak sedí vedle sebe, ač k tomu neměl důvod. Tonymu bezmezně důvěřoval. Vložil mu do dlaní své srdce a věřil, že je u něj v bezpečí.

Dnes však bylo cítit ve vzduchu něco zlého, co ho nutilo se oklepat náhlým chladem. Ucítil vzadu na krku studený pot, ačkoliv v mrakodrapu bylo příjemné teplo. Nutkavý pocit, že se stane něco špatného, ještě zesílil, když Pepper položila přátelským gestem svoji ruku na Tonyho stehno. Ten se ošil a s nohou ucukl.

Loki se konečně pohnul ze svého místa a rozešel se k nim. „Ahoj," pozdravil a sklonil se ke svému milenci, aby ho políbil. Tony sebou roztržitě škubl a Lokiho rty sjely na jeho tvář. Vyklenul nad tím jedno obočí a posadil se vedle něj, zatímco Peoper odpovídala na jeho pozdrav. „Děje se něco?" zeptal se ostražitě.

Situace v pokoji byla napjatá a jemu se nechtěla vůbec líbit. Neodbytný pocit se mu zavrtával do mozku a rozeběhl jeho srdce o několik tepů rychleji. Žaludek se mu sevřel, když se mu Tony zadíval na pár sekund do očí a viděl v nich bolest a strach.

„Pojď se mnou, prosím," řekl tiše. Podal desky Pepper, která je s úsměvem převzala. Chytil boha za ruku a postavil se. Do očí se mu nepodíval, sledoval tkaničky svých tenisek.

Loki přijal nabízenou dlaň a nasucho polkl. Došli do společné ložnice a Tony si unaveně sedl na postel. S povzdechem si prohrábl vlasy a pak se s prázdným pohledem podíval na druhého muže, který s pootevřenými ústy hleděl na několik krabic vyskládaných ve dvou komíncích vedle postele.

Bůh ukázal třesoucí se rukou na krabice a udělal krok zpět. „Co – co to má být?" Zhoupl se mu žaludek a měl problém se nadechnout.

„Tvoje věci," hlesl Tony. Spletl prsty do sebe a neustále je nervózně proplétal, visel na nich očima a přál si, aby to měl rychle za sebou.

„Proč?" zeptal se zaraženě. „Něco jsem udělal? Ublížil jsem ti nevědomky?" Oči ho začínaly štípat, jak se nevychované slzy snažily protlačit z jeho slzných kanálků ven.

„Ne." Tonyho odpověď nemohla být kratší. Na Lokiho se nepodíval.

„Tak... proč?" naléhal a hlas se mu zadrhl. „Už mě nemiluješ? Našel sis někoho jiného? Přestal jsem tě bavit?" Zlomeně usedl na zem proti němu. Chtěl, aby se Tony zvedl, obejmul ho, řekl mu, že ho stále miluje a že to byl jen blbý žert. Smrtelník však jen mlčel se skloněnou hlavou a vrtěl s ní v odpovědi na otázky. Loki rozpřáhl ruce v marném gestu. „Málo se ti věnuju? Jsem mizerný v posteli? Nebo co?"

„Nikdo tě v posteli nemůže překonat," odpověděl smutně.

Za normálních okolností by tato věta vyzdvihla Lokiho sebevědomí do nebeských výšin, teď se to však nestalo. První slza opustila jeho oko a putovala po bledé tváři. „Tony, do prdele, mluv se mnou!" Přisunul se k němu a chytil ho za ruce.

Tony se na něj opatrně a velmi rychle podíval, než zase sklopil zrak. Loki si sotva stačil všimnout, že má vlhké tváře. „Promiň," zašeptal miliardář zkroušeně. „Bude to tak lepší." Vyprostil jemně své ruce z jeho a něžně ho pohladil po tváři. „Bude lepší, když už se nebudeme vídat."

„Tony, nedělej mi to. Řekni mi, co dělám špatně a já to napravím," prosil a sliboval.

Muž už stál ve dveřích, pozoroval třesoucího se milence a na odchodu mu řekl: „Loki, není to tvoje chyba. Ty... jsi dokonalý."

„Tak mi řekni, proč mě opouštíš." Slzy už mu nepokrytě stékaly po lících a on jich nedbal. Odložil svou hrdost a poníženě plakal, neboť muž, kterého miloval, ho právě opustil a co hůř, bez vysvětlení.

„Všechny věci máš pečlivě zabalené. Prosím, zkontroluj si, zda máš všechno. Zajistím někoho, aby ti to odnesl a –"

„Ser na to."

Zvedl se ze země. Jeho nitro se bouřilo pod protichůdnými pocity. Jedna část chtěla Tonyho prosit a žadonit, aby ho neopouštěl. Druhá chtěla rychle utéct, zmizet co nejrychleji, neponižovat se před ním dál.

Otřel si bezvýsledně slzy, které okamžitě nahradily další. Narovnal se, přelétl pohledem krabice a lusknutím prstů je odčaroval do svého bytu v New Yorku, ve kterém nebyl od doby, co se nastěhoval k Tonymu. Nepotřeboval tam chodit, vše, co mu bylo drahé, měl u Tonyho. Především tam měl jeho. Na zbytku nezáleželo, vše se dalo koupit nebo vykouzlit.

Tony se pousmál zdviženým koutkem úst. „Zapomněl jsem..."

„Nebudu tě prosit. Když mě nechceš, nebudu ti překážet. Slibuji, že už o mně neuslyšíš. Zmizím z tvého života, jako bych nikdy neexistoval." Řekl to hlasem prostým všech emocí, ale uvnitř křičel. Cítil, jak se jeho duše trhá na kusy a ponechává v něm hluboké a bolestivé šrámy. Postavil se k němu. Zvedl mu bradu a donutil mu pohlédnout do očí. „Opravdu to takhle chceš?" zeptal se třesoucím se hlasem. Zatoužil ho obejmout, stulit se k němu do náruče a zapomenout na tuhle noční můru.

Tony sklonil zrak a opustil teplo vycházející z Lokiho dlaně.
„Zkontroluj si ty věci, prosím," řekl tiše. Natáhl k němu ruku, jako by se ho chtěl dotknout, rychle ji však stáhl a opustil místnost.

Loki věděl, že za chvilku se neudrží a propukne v nekontrolovatelný pláč, vedle než budou tekoucí slzy vypadat jako úsměv. Nechtěl, aby se tak stalo u Tonyho doma. Urychleně vyběhl z ložnice a cestou popadl kabát. Po Starkovi a Pottsové už se neohlédl, nedokázal to.

Gratuloval si, že se zhroutil až ve výtahu.