Melissa milovala Vánoce už od malička. Na první hod vánoční se vždy scházela celá rodina, aby poseděla nad dárky a nad dobrým jídlem. Během roku na sebe nikdo neměl pořádně čas, ale tenhle den – tenhle den byl vždy o rodině.

Vůně skořice se už od rána nesla celým domem. Její máma byla vzhůru, nezáleželo na tom, v kolik se probudila. Když se ráno probudila a uvědomila si, že jsou Vánoce, radostně vypískla a rozběhla se po schodech dolů, kde na ni čekal stromeček s dárky.

Ještě večer tam nebyl.

A přes noc... Přes noc se vždy objevil.

Uprostřed jejich pokoje, nazdobený, nasvícený. A plný dárků.

Máma, táta.

A ona.

A dárky. Samozřejmě.

Jakmile začala rozbalovat první dárek, začala se scházet první rodina. Máma vždy vystartovala, aby pohostila všechny ty tetičky a ona byla šťastná, protože dárky pod stromečkem přibývaly.

Během dne se pak celý dům naplnil rodinou.

Smíchem a štěstím.

Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že Vánoce nejsou o dárcích. Ale o rodině.

Čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že tohle jsou Vánoce, které chce jednou mít se svými dětmi.

Vždy snila o tom, že jednou bude matkou.

Měla jednu panenku, jmenovala se Emily, kterou nedala z ruky. Nosila ji všude se sebou, oblékala ji, každé ráno společně snídali. Spala s ní v posteli, četly spolu knížky, poslouchaly spolu rádio. Emily chodila s Melissou na hřiště, chodila s Melissou do školy a vlastně chodila s Melissou úplně všude. Melissa malou Emily milovala z celého srdce a vždy si hrála na to, že Emily je její dcera. Představovala si svět, kde je jednoduché být matkou. Kde stačilo jen to, že máte svou dceru vždy se sebou.

Když se rozhodla odejít na studia na druhou stranu států, opustit svou rodinu, sbalila si Emily se sebou do kufru. Celou dobu, kdy žila na kolejích, s ní Emily spala v posteli a připomínala Melisse domov.

Každé Vánoce se vracela zpět domů.

Jenže čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že... že Vánoce byli jen její dětský sen.

Dům byl sice pořád plný lidí, ale ti lidé po sobě křičeli, byli nervózní, nadávali a nikdo z nich nevypadal šťastný. Pil se alkohol, jedlo se jídlo, lidé si přestali nosit dárky. Když odrostli děti, když všechny ty sestřenky a bratranci už byli dospělí a měli svoje vlastní rodiny, najednou... Najednou jako kdyby nebylo pro koho dělat Vánoce.

Ale Melissa si pořád pamatovala, jaké to bylo, když byla dítě.

Ta vůně skořice.

Ozdobený stromeček.

Smích.

Teplo domova.

Když v posledním roce na vysoké škole potkala Rafaela, byl prosinec. V prosluněné Kalifornii nesněžilo a vánoční ozdoby pověšené na palmách působily tak nějak komicky.

Ale on ji pozval na první schůzku do Santova světa. Bylo tam spoustu dětí a oni dva. Házeli po sobě falešným sněhem, stavěli sněhuláka, popíjeli horkou čokoládu a kradli Santovy sušenky.

A ona si najednou uvědomila, že s tímhle mužem cítí Vánoce.

Že se zase cítí jako to malé dítě, které věří v zázraky.

Zamilovala se do něho na první pohled.

A věděla, že s ním chce strávit tyhle Vánoce a všechny další až do konce světa.

A tak to udělala.

Poprvé nejela domů.

A udělala si svoje vlastní kouzelné Vánoce.

Jen ona a Rafael.

A byly to ty nejvíc kouzelné Vánoce na celém světě.

Skořice zase jednou provoněla celý byt, i když šlo jen o pokoj na kolejích. Na stole byly dvě větvičky, které Rafael pod rouškou tmy utrhl na borovici, která rostla pod okny jejího pokoje. Ona na ně koupila vánoční ozdoby a koupila jich tolik, že je pověsila nejen na ty dvě ubohé větvičky, ale vyzdobila jimi celý pokoj. U stropu viselo jmelí a oba měli vánoční svetr, který on koupil z recese předcházející den. Nevěděl, a ani vědět nemohl, že tím vytvořil tradici, která se v jejich rodině ponese ještě několik desítek let.

Koupila mu hodinky, protože chodil pořád pozdě.

Dostala od něj knihu, o které mu tolikrát říkala.

Ale měli jeden druhého, a to bylo nejdůležitější.

Všichni jim říkali, že na to jdou až příliš rychle, ale ani jeden z nich neposlouchal.

Po skončení školy, ještě na jaře, si za ušetřené peníze koupili malý dům na předměstí Beacon Hills. Melissa našla práci v místní nemocnici a Rafaelovi přijal místo u policejního sboru.

Každé Vánoce byli jiné, ale každé byli speciální.

Byli spolu.

Jen oni dva.

Vůně skořice, teplo domova, smích a radost.

U Rafaela našla něco, co už nemohla najít doma.

Každé Vánoce s ním byly speciální a úplně nové.

Celým domem se nesla vůně skořice, když ji požádal o ruku. Pamatovala si, jak ji celý den říkal paní McCallová a jak to po něm neustále opakovala, aby zjistila, jak to vlastně zní.

A tyhle Vánoce měly být zase jiné.

Melissa seděla na pohovce v obývacím pokoji, ruku položenou na svém bříšku, ve kterém se schovávaly její dva poklady. Jako omámená se neustále rozhlížela kolem sebe a v hlavě upravovala celý pokoj a přemýšlela, co všechno se bude muset změnit.

Představovala si, jak se oba prcci batolí po zemi, tahají za nízko položené baňky, opatrně okusují cukroví, položené vyzývavě na stole. A ona sedí s Rafaelem, přesně na tomhle místě, hlavu opřenou o jeho rameno, schovaná v jeho náruči a vše sleduje, připravená kdykoliv zasáhnout.

A celý dům voní skořicí.

Usmála se, sama pro sebe. Zachumlala se ještě víc do deky, pod kterou byla schovaná a musela na chvíli usnout, protože když znovu otevřela oči, Rafael seděl vedle ní. Ruku ji opatrně přehodil přes rameno, zlehka ji přitáhl blíž k sobě a opatrně ji políbil do neposlušných vlasů.

„Dobré ráno, ospalko."

„Ráno?"

„Odpoledne," opravil sám sebe, a přitom pohledem zavadil o hodiny, které visely na protější stěně pokoje.

„Už jsem se lekla, že jsem tady prospala celou noc a přišla o to kouzelné ráno."

„Nepřišla," ujistil ji hned a znovu ji přitáhl o kousek blíž k sobě, jako kdyby se nedokázal nabažit její blízkosti. Když byla takhle blízko něj, její vlasy ho lechtaly v obličeji. Rukou se je pokusil prohrábnout, ale po tom letmém dotyku měl naopak pocit, že se ještě více pokroutily a on je teď měl úplně všude.

„Dokážeš si to představit?"

„Co?"

„Za rok tady budeme sedět ve čtyřech."

Odtáhla se od něj, neobratně se převalila na druhou stranu pohovky a obě ruce si položila na bříško. Všiml si, jak se rozzářila, stejně jako vždy, když mluvila o jejich dětech.

On tomu ještě stále nedokázal uvěřit.

Byli spolu už dlouho, byli manželé, měli dům, stabilní práci. Oba byli ještě mladí, jejich okolí se jich na děti ptalo neustále. Nikdy si ale neřekli, že teď je ta chvíle, že teď se budou pokoušet o dítě. Přišlo to z ničeho nic, přesto to nebylo nečekané.

„Ve čtyřech," zopakoval po ní.

„Ve čtyřech."

„Miluji tě, Mel, víš to?"

Zasmála se a její tváře se zbarvily na červeno. Byli spolu tak dlouho a ona se pokaždé červenala, když jí to řekl.

Přišlo mu to roztomilé.

A tak nevinné.

Díky tomu ji miloval snad ještě více.

---

Stejně jako tehdy, stejně jako mnohokrát předtím a mnohokrát potom, i tohle ráno voněl celý dům po skořici. Na stole leželo vánoční cukroví a prázdná sklenice od mléka, které Melissa sotva před pár okamžiky stihla vylít do umyvadla.

Oblečena byla do vánočního svetru, který před spousty lety dostala od něj.

Snažila se na to nemyslet, snažila se nemyslet na něj.

Ale v tenhle den, ještě mnohem víc, než kterýkoliv jiný den, to bylo tak těžké.

Jenže dnešní den nebyl o ní a ona nemohla dovolit, aby si její všimli, nebo snad jenom mysleli, že je smutná. Zrovna dnes.

A to všechno bylo tak těžké.

V očích ji zase jednou zaštípaly slzy a ona se otočila čelem ke kuchyňské lince. Pevně sevřela její okraje, oči stiskla k sobě, ve snaze zapřít sama sebe a zapomenout na poslední měsíce.

Jak mi to mohl udělat?

Ta myšlenka ji znovu rezonovala celým tělem.

A ona znovu nenašla žádnou odpověď.

Neudělala žádnou chybu. Neudělala nic špatně.

Anebo...?

Měla si toho všimnout?

Byl to její manžel. Milovali se. A ona si nevšimla, že se z něj stal alkoholik.

Nebo to možná jen přehlížela, nechtěla to vidět.

„Mami?"

Zeširoka otevřela oči, ve vteřině se narovnala a otočila se směrem ke dvojčatům, která stála před ní. Netrpělivě poskakovali na místě, vzájemně se tahali za ruce a nestále ukazovali prstem k místu, kde byl vánoční stromeček, pod kterým ale letos bylo méně dárků než normálně.

„Ano, zlatíčka?"

„Můžeme se už podívat na dárky?"

Melissa jen přikývla a ve vteřině byli oba dva zase pryč. Z pokoje slyšela, jak se hašteří a přetahují se o dárky. Zády se ještě na chvíli opřela o kuchyňskou linku, ve snaze nabrat ještě poslední zbytek energie a na obličej znovu nasadit tu veselou masku.

Slyšela Scotta jak něco zakřičel na Jessie a slyšela Jessie, jak vysokým hláskem natahuje.

Nahlas si povzdechla a rozešla se do pokoje, aby sjednala pořádek.

Alespoň pro tenhle jeden jediný den.

---

Rafael zůstal stát před domem, schovaný ve stínu pouliční lampy. V ruce držel tři malé dárky a už několik dlouhých minut sbíral odvahu, aby se vydal do domu, který ještě před pár měsíci býval jeho.

Tolik mu chyběli.

Melissa, Scott, Jessie.

Alkoholu se od toho dne nedotkl. Vystřízlivět bylo mnohem těžší, než si myslel, ale zvládl to.

Dny bez rodiny ho ničily a jediné, co ho dlouho drželo nad hlavou, byla ona.

Představoval si, jak se vrátí domů, ona mu padne kolem krku a jak všichni zapomenou na to, co se stalo.

Jenže věděl, někde hluboko uvnitř sebe věděl, že se to nestane.

Že mu nikdy neodpustí.

Že ho nikdy nepřijme zpět.

Byli v kontaktu, stále byli v kontaktu.

Nejdřív mu volala ona, snad každý den. Strachovala se o něj, chtěla vědět, kde je a jestli pije. Nechtěla, aby skončil na ulici, i když ji na ni vyhodila ona sama.

Pak přestala volat.

Přestala mu psát.

A on pochopil, že ho odstřihla.

Že se na něj pokouší zapomenout.

A bolelo to.

Tak strašně moc to bolelo.

Místo ní teď mluvil s jejím rozvodovým právníkem, souhlasil s každou její podmínkou, i když to znamenalo, že ho zcela odstřihla od dětí. Ale rozuměl tomu, proč to udělala. Nechtěl se s ní hádat, věděl, že má pravdu.

Vždycky měla pravdu.

Bez něho jim bude líp.

Přesto... Přesto tak nějak doufal a věřil, že dnes bude něco jinak.

Jako zločinec přešlapoval před domem, oknem sledoval svoje děti a svou bývalou ženu.

Nakonec jen zavrtěl hlavou, sám nad sebou, a na práh domu položil tři malé dárky, pro každého jeden, a znovu zmizel z jejich života. 

---

Hohoho!

Asi nikdo (a já vlastně taky ne) nečekal, že bych se ke Vzpomínkám ještě někdy vrátila. Jenže - najednou sedím tady a pomalu si předepisuji tři vánoční povídky, každou pro jeden adventní den. 

Ano - vím, že adventní jsou neděle, ale pojďme se tvářit, že je adventní pátek, ano?

Ano vím, že adventní neděle jsou čtyři, ale protože ta čtvrtá vychází přesně na Vánoce, nejsem si jistá, na kolik stihnu sepsat a publikovat čtyři minipovídečky.

Ale teď jsem tady, s novou, vánoční, velmi bonusovou a velmi nečekanou povídku. Ze začátku je to možná trochu neohrabané, ale... Vem to čert, že jo? 

V téhle bonusové části se setkáváme s tak trochu netradičním párem - Melissou a Rafaelem. Jak se vám tenhle pár a vůbec celá povídka líbila? A kam myslíte, že se podíváme příště? Pokud jsou nějaké Vánoce, které chcete vidět, napište mi do komentářů, třeba z nich vykouzlím právě tu čtvrtou povídku!

Mějte se krásně. A zase v pátek.