„Moje máma byla a vždy bude speciální člověk a já pořád nedokážu uvěřit, že už tady není. Když umřel můj táta, bolelo to. Ale já měl čas se na to připravit, protože můj táta byl nemocný několik měsíců. Nepřišlo to zničehonic jako mámina smrt."

Noahovi se slova zadrhovala v ústech.

Pevně svíral okraje řečnického pultíku.

Nedíval se před sebe, pohled měl zabodnutý do papíru před sebou.

Smuteční řeč připravoval několik dní, přesto mu teď všechna slova připadala prázdná.

Zhluboka se nadechl, na okamžik zavřel oči a jazykem si přejel po suchých rtech, podobně jako to dělávala jeho matka v situacích, kdy si nebyla jistými slovy. Pohledem zatěkal na papír před sebou a téměř nepatrně zavrtěl hlavou. Poprvé zvedl pohled z papíru a zadíval se na přítomné před sebou. Jeho pohled se zastavil na Scottovi, který si toho všimnul téměř okamžitě. Nepatrně se usmál a pokynul mu hlavou.

Vyzval ho, aby pokračoval.

Aby se nebál.

Noah si nahlas povzdechl, schoval si obličej do dlaní a do mikrofonu před sebou zamumlal několik slov omluvy. Přejel si dlaněmi po obličeji, poplácal se po tvářích a znovu se sklonil k mikrofonu před sebou.

„I když.... Někde hluboko uvnitř sebe jsem to věděl. Očekával jsem máminu smrt od chvíle, kdy táta zemřel. Protože jsem věděl, že její srdce přestalo bít ve stejný okamžik, kdy táta naposledy vydechl."

Hlas se mu znovu zadrhl a on se znovu odmlčel.

„Moje máma měla velké srdce. To největší srdce na celém světě. Přesto pořád nechápu, jak v něm našla pro všechny kolem sebe tolik lásky. Ona milovala... Milovala mého tátu. Jejího manžela. Jejího nejlepšího přítele. Milovala ho stále stejně a nikdy nepřestala."

Hřbetem ruky si setřel slzy, které si našly cestu ven z jeho očích.

Přesto jeho hlas byl pevný.

Jeho zrak mu už nesklouzával k papíru, který ležel před ním. A na slova, které tam během noci napsal, úplně zapomněl.

„Milovala mě. Starala se o mě, vychovala mě a vždy tu pro mě byla, ať už se dělo cokoliv. Uměla mi poradit, uměla mě podržet a vždy mě uměla zvednout ze země. Nezáleželo na tom, jak hluboko jsem spadl a kolikrát jsem zakopl. Vždy věděla, co říct a nikdy se nepřestávala usmívat."

Zhluboka se nadechl.

Pohledem ještě jednou vyhledal Scotta a všiml si slz v jeho očích.

„Milovala svého bratra. Milovala ho bezpodmínečně, milovala ho takovou láskou, která neznala hranice. Udělala by pro něj cokoliv na světě, stejně jako Scott vždy udělal cokoliv pro ni. Chránili se navzájem, vždy byli jeden pro druhého oporou. Moje máma by nikdy nebyla takovým skvělým člověkem, kdy vedle sebe neměla mého strýčka Scotta."

Znovu zatěkal pohledem mezi smutečními hosty.

Na Lydii, která seděla schovaná v poslední lavici.

Na Liama, který seděl hned za Scottem. Hlavu hrdě vztyčenou vpřed, obličej umazaný od slz. Nestíral je, nechával je stékat po svém obličeji. Z jedné strany seděla jeho manželka, jejíž ruku usilovně svíral v té svoji. Její obličej byl sevřený bolestí, přesto nic neřekla a nechala Liama, aby ji i nadále držel.

Na Masona s Coreyim. Mason seděl vedle Liama, ruku položenou na jeho rameni, v tichém gestu souznění a sdílené bolesti.

Na Dereka, po jehož boku stál Peter. Oba stáli jen kousek od dveří do smuteční místnosti, jako kdyby se chystali každou chvíli odejít. Derek měl na tváři stejně nečitelný výraz jako vždy, ale jeho přítomnost na obřadu znamenala víc než tisíc slov. Když si všiml, že se na něm zastavil Noahův pohled, téměř nepatrně pozvedl koutky do drobného úsměvu. Přikývl a hned zase sklopil pohled na špičky svých bot, jako kdyby se bál, že si svou nečitelnou masku sundal na příliš dlouhou dobu.

Na Malii, která seděla vedle Scotta. Byla jeho největší oporou. Neplakala, seděla nehnutě, ruce složené v klíně. Pod očima měla velké kruhy způsobené nedostatkem spánku, které jediné prozrazovaly, jak se ve skutečnosti cítí.

Na Isaaca, jehož obličej si pamatoval jen z fotek. Neznal ho, nikdy s ním nemluvil, přesto si byl jistý, že to je on.

A v neposlední řadě na Thea. Ten seděl schovaný mezi smutečními hosty, jediná neznámá tvář, kterou Noah nedokázal nikam zařadit. Ale teď nešlo o něj, šlo o Jessie, o jeho mámu. A pokud se Theo objevil na jejím pohřbu, znamenalo to jedinou věc – pořád mu na ní záleželo. Stejně jako vždy. Byla pro něj důležitá, přesto nikdy neznamenala tolik, aby se skutečně změnil. Neviděl ji několik desítek let, přesto měl pocit, že ho její smrt posunula zase o pár kroků blíž k propasti, nad níž tak dlouho balancoval...

„Moje máma milovala svou rodinu. Svoje přátelé. Svou smečku."

Noah znovu pohledem přejel po všech, které i on sám nazýval smečkou.

Kylie, Penelope, Jordan. William.

Právě William se na něj usmíval a do vzduchu zvedl palec v jednoduchém gestu podpory, i když to bylo gesto nevhodné. Ne teď, ne tady. Přesto... Přesto to byl přesně to, co Noah potřeboval, aby znovu pokračoval.

„Moje máma byla jedinečná. Vždy mi byla vzorem a vždy bude mým vzorem. Moje máma byla bojovnice, která se uměla postavit za věci, kterým věřila, i když všichni ostatní ztratili víru. Nikdy nedokázala utéct a všechny svoje bitvy vždy dobojovala až do konce, nezáleželo na tom, kolik úsilí to stálo. Neuměla se vzdávat. To byla snad jediná věc, kterou nikdy neuměla."

Snad jako kdyby mu vlastní slova dodala trochu sebevědomí, zlehka pozvedl bradu. Nepatrně ji vystrčil dopředu, podobně jako to vždy dělávala Jessie.

„Vždycky budu svou mámu milovat. Dnes, stejně jako zítra, stejně jako každý jiný den. Pořád stejně a každý den ještě víc. Stejně jako tátu. Nikde je nepřestanu milovat a nikdy jim nepřestanu děkovat za všechno, co pro mě udělali. Jak mě vychovali. Co mě naučili."

Naposledy zatěkal pohledem po všech přítomný.

Nakonec se jeho oči zabodly na Penelope.

Ta jen nepatrně pozvedla koutky do úsměvu, další malé a nevinné gesto, které bylo jako z jiného světa. Z jiného dne. Nespouštěla z něho oči, lehce mu pokynula hlavou.

A on pokračoval.

„Máma a táta. Jessie a Stiles. Oba mě naučili věřit v nemožné a já díky oběma vím, že nic není nemožné. Vím, že jsou teď spolu, drží se za ruce jako vždy a jsou šťastní. Jsou šťastní, protože jsou spolu. A tak to má být. Tak to vždycky mělo být. Od té doby, co mu máma zlomila nos."

Jedna zbloudilá slza si našla cestu ven z jeho oka a on ji rychle setřel hřbetem ruky, jako kdyby si myslel, že si toho nikdo nevšimne. Přešlápl na místě, pevně se chytil pultíku před sebou, jako kdyby se bál, že bez jeho opory se neudrží na místě.

„Její život byl příběhem jedné velké lásky se vším, co k tomu patří. A proto vím, že jsou zase spolu."

Jeho poslední slova zanikla v tichém vzlyku.

Přesto ale zůstával stát na místě.

Křečovitě svíral okraje pultíku, klouby na prstech mu tou námahou zbělaly.

Pohled upřený na text před sebou, na poslední slova, která se rychle rozpíjela pod jeho slzami. Přesto je chtěl říct.

Přesto je musel říct.

Jen s námahou, zvedl pohled.

Nedíval se na nikoho v sále, jeho oči směřovaly nahoru ke stropu.

„Mám tě rád, mami. A vždycky budu."

---

Poslední tečka.

(Skoro. Ještě mám pár bonusových kapitol, jak jsem říkala už minule. A ještě k tomu znovu přikládám další výzvu. Pokud byste se chtěli přečíst něco se Vzpomínkového světa, něco co jsem neřekla, něco co jsem řekla málo, prostě něco... napište mi do komentářů, pokusím se něco vymyslet :))

* Nejsem si jistá, jak kapitola ve finále vyzní, ale prosím, neberte ji jako smutnou. Nikde explicitně neříkám, jak dlouho po Stilesově smrti zemřela Jessie, mohla klidně prožít šťastný a spokojený život. Je to jen tečka za jejím životem. Dlouhým, krátkým - to je na vás.

Nevím, co pořádně říct.

A jestli něco říkat.

Takže prostě jenom.

D Ě K U J I.