Jessie měla svého otravného bratra Scotta plné zuby. Nesnášela, že s ním musela sdílet pokoj a nesnášela to, jak všude nechával svoje hračky. Hlavně na její polovině pokoje. Přes celý pokoj se táhla velká čára, kterou tam Jessie nakreslila voskovkou po jedné z jejich hádek. Čára, která jasně ohraničovala, co je jeho a co je její.

Jenže on tu hranici okatě ignoroval a schválně si hrál na její polovině pokoje. Nechával tam svoje hračky a pobaveně sledoval, jak se vzteká. Skákala na místě, pištěla, křičela na Melissu s Rafaelem a dožadovala se své spravedlnosti.

On ale jen seděl na posteli, pobaveně ji sledoval a po každé, když se Melissa zeptala unaveným hlasem, jestli tam ty hračky nechal schválně, sklopil pohled, zavrtěl hlavou a potichu pronesl něco o tom, že by to nikdy neudělal schválně. Že si chtěl jenom hrát.

Se svojí sestřičkou.

Melissa napomenula Jessie a pak odešla z jejich pokoje, dveře pro jistotu nechala otevřené, aby slyšela jejich další protesty. Jejich věčné hádky o ničem ji unavovaly a ona vážně začala přemýšlet o tom, jestli nebude lepší vystěhovat pokoj, který do teď sloužil jako Rafaelova pracovna, a udělat z něj druhý dětský pokojíček.

Jessie počkala, dokud neslyšela vrznutí na třetím schodu, který ji ujistil, že Melissa odešla, sebrala z postele nejbližší hračku a vztekle ji mrskla po svém bratrovi, který se její dobře nemířené ráně vyhnul s grácií sobě vlastní.

„Těsně vedle!"

Jessie našpulila rty, založila si ruce na hrudníku a vztekle zadupala, což ve Scottovi vyvolalo jen další úsměv na rtech. A to byla pro Jessie poslední kapka. Překročila mírovou hranici, kterou stejně nikdo z nich nedodržoval a vrhla se na svého bratra. Ten se jí snažil utéct, křičel a nepřestával se smát. Jessie utíkala za ním, jenže hned po pár krocích je zastavila Melissa. Oba se zastavili na poslední chvíli, téměř do své matky narazili.

„Co to má zase znamenat?" zeptala se výhrůžně, pohledem přejela ze Scotta na Jessie a zase zpátky na Scotta.

„Ona..." „On..." Spustili oba dva ve stejné chvíli a ona ve stejné chvíli přestala poslouchat. S povzdechem zaklonila hlavu, obličej na chvíli schovala do dlaní. Byla unavená. Byla z toho všeho unavená. Byla unavená z práce, byla unavená z Rafaela a ze všeho nejvíc byla unavená z těch dvou. Neustále se mezi sebou dohadovali, dělali si naschvály, pošťuchovali se a prali se. Chovali se k sobě jako cizí, ne jako sourozenci.

„Jestli okamžitě nepřestaneš tahat svou sestru za vlasy, můžeš zapomenout na nějakou návštěvu u kamaráda," pohrozila Melissa Scottovi, který držel Jessie za vlasy, na což ona reagovala hlasitým jekotem. Pak prstem namířila na Jessie a pokračovala: „Jestli nepřestaneš dělat svému bratrovi naschvály, budeš muset jít s ním."

Oba přestali, vyměnili si letmé pohledy a beze slov se domluvili na příměří. Melissa je popohnala gestem ruky a oba se otočili na místě, aby se rozběhli na místě. Jen co překročili práh pokoje, Jessie se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby měla pocit, že je Melissa sleduje.

„Tohle je krátkodobý mír, bratříčku. K žádnému pitomému Stilesovi s tebou nepůjdu. Nikdy."

„Uvidíme, sestřičko," odpověděl ji se širokým úsměvem na tváři, přičemž popadl jedno ze svých autíček a elegantně jej přehodil na druhou stranu pokoje, jen několik centimetrů za jejich mírovou čáru...

---

Po Rafaelově odchodu se ve Scottovi něco změnilo.

Vždy měl svou sestru rád, i přes všechny ty nikdy nekončící hádky, nesmyslné dohadování o maličkostech a neustálé provokace. Jenže když viděl, jak leží na zemi, s rozbitým nosem, který nepřestával krvácet, něco v něm se zlomilo.

Jessie byla jeho sestra.

A on jako kdyby teprve teď pochopil, co to znamená.

V ten okamžik přísahal sám sobě, že na ni vždy bude dávat pozor. Že nedovolí nikomu a ničemu, aby ji znovu ublížit. Že udělá cokoliv, aby se nikdy nepřestala smát.

A začal s tím ještě toho dne.

Sledoval, jak si jeho otec balí věcí. Najednou to nebyl jeho otec, najednou to byl úplně cizí člověk. Nepoznával ho, stejně jako nepoznával sám sebe. Stál na prahu ložnice, beze slov. Trvalo několik minut, než si ho Rafael všimnul. Překvapeně se otočil a snažil se najít správná slova. Všechna se mu ale zadrhávala v hrdle a on nevěděl, co říct.

„Už se nikdy nevracej," pověděl mu Scott hlasem, který vůbec nepřipomínal ten dětský.

„Scotty..." vydechl Rafael překvapeně, ale on ho zastavil. Zavrtěl hlavou a když se k němu rozešel, o krok ustoupil.

„Pro tebe už jenom Scott."

Rafael cítil, jak se mu do očí hrnul slzy. Přesto zůstal mlčet.

„Už nikdy se k ní nepřiblížíš. Nedovolím, abys ji znovu ublížil," pověděl mu Scott nakonec po několika nekonečných minutách ticha. Utnul ten intenzivní oční kontakt a bez dalšího rozloučení odešel. Nechal Rafaela za svými zády, zlomeného a zničeného.

---

Jessie, Scott a Stiles seděli na zahradě domu Stilinských, v poslední den prázdnin. Tráva byla mokrá od večerní rosy, vzduch kolem nich začínal chladnout, ale ani jednomu z nich to nevadilo. Jessie ležela na zádech, pohled upřený na nebe před sebou. Měsíc byl v úplňku a ona z něj nemohla spustit oči.

Z ničeho nic ale její bratr vyskočil na nohy a rozběhl se ztemnělou zahradou. Jessie se narovnala a vyměnila si se Stilesem zmatený pohled. To ale Scott doběhl zpět k nim, vytáhl Jessie na nohy, popadl ji za ruky a rozběhl se společně s ní.

„Co to děláš, blázne?!" zeptala se s úsměvem na rtech. Běžela za ním, s ním, vedle něj i když ji už dávno pustil.

„Tenhle svět patří nám!" Odpověděl ji, jako kdyby ta věta dávala smysl.

„Jo! Jsme králové tohoto světa!" Přidal se Stiles, který rozpřáhl svoje ruce a pobíhal na zahradě osvětlené jen svitem hvězd a jasný měsícem, stejně jako oni.

„Králové a královna!" Opravila je Jessie se smíchem.

„Králové a královna!" Zvolal Scott hlasitě. Zastavil se vedle ní. Zhluboka oddechoval, přesto se nepřestával smát. Z druhé strany se postavil Stiles a položil ji ruce kolem ramen. Všichni tři se smáli, smáli se jako malé děti, kterými ve skutečnosti byli. Smáli se, protože cítili, že jim celý svět leží u nohou.

„Až budeme staří, budeme pořád kamarádi?" zeptal se Stiles, hlasem najednou naplněným úzkostí. Jeho matka zemřela před několika měsíci a on stále bojoval s úzkostnými vztahy. Byly dny a týdny, kdy to byl zase ten starý Stiles, který se jenom smál. Jenže když na něj zaútočila jeho úzkost, z minuty na minutu se změnil na jiného člověka.

„Budeme nejlepší kamarádi napořád," odpověděla mu Jessie, a přitom si opřela hlavu o jeho rameno. Stiles jejím slovům přikývl, ale nevypadalo to, že by jim věřil. Jeho prázdného pohledu si všiml Scott a hned přidal další uklidňující slova. Ale nebyla to prázdná slova útěchy. Věřil jim. Doopravdy jim věřil.

„Hej, nezáleží na tom, co se stane, až budeme dospělí." To slovo vyplivl, jako kdyby to byla nějaká nadávka. „Vždycky skončíme spolu. Tady. V Beacon Hills. Nic nás nemůže rozdělit. Nikdy."

---

Jessie seděla v nemocničním pokoji vedle Scotta. Pevně držela jeho ruku, v očích se ji zrcadlily slzy. Melissa na chvíli odešla a nechala oba sourozence o samotě.

Neustále ji opakovala jednoduchou větu, které ale Jessie nevěřila.

Není to tvoje vina.

Jenže to byla její vina.

To ona Scotta vyprovokovala hloupou větou, to ona se s ním chtěla kočkovat, to ona počítala s tím, že poběží za ní. A on běžel.

A najednou...

Najednou ležel nad schody a lapal po dechu.

Co se stalo potom a mezitím si vlastně úplně nepamatuje. Viděla ho, jak se k ní natahuje, jak se nemůže nadechnout. Slyšela sama sebe, jak volá mámu. A najednou... Najednou byla tady. V nemocnici. A všichni ji opakovali, že Scott bude v pořádku. A že to není její vina.

Ale byla to její vina.

„Dala bych ti svoje plíce, Scotty. Nezaváhala bych ani na vteřinu. Dala bych ti je, abys mohl dýchat. Nezáleží na tom, že já ne. Stejně bych ti je dala," zašeptala do ticha mezi nimi.

---

„Stejně je to tetování hrozný," zamumlala Jessie, která ležela na posteli. Věděla, že Scott nespí, poznala to podle toho, jak oddechoval. Sdíleli spolu pokoj už příliš dlouho na to, aby znali všechny svoje zvyky a nezvyky.

„Mě se líbí," oponoval Scott. „Má význam."

Jessie protočila očima, ale nic neřekla.

Slyšela, jak se Scott zvedá z postele a sedá si na kraj její postele. Rozsvítil lampičku na jejím nočním stolku a ona se zaúpěním otočila na druhou stranu, peřinu si přetáhla přes hlavu. Zavrčela na něj nějakou nadávku, ale on jako kdyby ji neslyšel. Strhl ji peřinu z obličeje a ona se odevzdaně posadila.

„Víš, co tetování znamená?"

„Otevřená rána," odpověděla mu okamžitě. „Už jsi to dneska jednou říkal."

Přikývl, ale pokračoval. „Ale taky to znamená něco označit. Proto... Proto jsem si nechal udělat ještě jedno."

Jessie pozvedla obočí, zatímco on si přetáhl triko přes hlavu. Nebyla si jistá, kdy a jak to zvládl, ale nějakým záhadným způsobem se mu to podařilo. Sledovala jeho prst, který se zabodl do jeho hrudě na místě, pod kterým bilo jeho srdce. Dlouho nic neviděla, ale nakonec si všimla malého písmena J, které bylo jen kousek nad jeho prstem. Nechápavě zamrkala a zvedla pohled zpět do Scottových očích.

„Co to je?"

„Písmeno."

„Ale..."

„Písmeno J. Jako Jessie."

„Ale..." Hledala slova, kterými by mu mohla odpověď, ale všechna se ji zadrhala v hrdle, a ona nebyla schopná dokončit jedinou větu.

„Protože to je místo, kam budeš vždycky patřit, Jessie. Do mého srdce. Chci tím být označený."

Zmateně přikývla a místo dalších slov ho pevně objala kolem krku. Zabořila si hlavu do jeho ramene a on ji pevně přivinul k sobě.

„Mám tě ráda, bratříčku," špitla nakonec mezi vzlyky. „Taky... Taky patříš do mého srdce, Scotty. A vždycky budeš."

---

Když vběhl do Derekova loftu, jeho pohled se okamžitě zastavil na Jessie.

Nic jiného ji nezajímalo.

Jessie.

Ležela na zemi, hlavu zvrácenou v podivném úhlu. Krvácela z nosu, obličej měla celý dobitý. Na jedné tváři se jí zabarvovala modřina. Nezastavil se, jako kdyby nikdo jiný v místnosti nebyl. Popadl její křehké tělo do náruče, přitiskl ho k sobě, nepřestával křičet její jméno. Ona ale nic z toho neslyšela, na nic z toho nereagovala.

Derek její tělo ze Scottova objetí musel doslova vytrhnout.

„Ne...!" Scott se jeho rukám bránil, ale Derek ho i přesto dokázal uzemnit. Něžně ji uchopil, jako kdyby nic nevážila. Zpražil Scotta pohledem a pronesl jedinou větu: „Musí do nemocnice."

Scott zatěkal pohledem, jako kdyby si až teprve teď uvědomil, že v místnosti není sám. Že tam nikdy nebyl sám. Při pohledu na Jessie všechno vytěsnil z hlavy. Všechno, včetně Stilese a nogitsune. O krok ustoupil, aby tak Derek mohl projít kolem něj. Ještě jednou se na něj zadíval a nepříjemně zavrčel: „A ty se musíš dát do pořádku."

Scott jen přikývl, sám si uvědomoval, jak moc jeho pravdivá slova jsou.

Přesto se ještě natáhl po Jessie, když Derek procházel kolem něj. Pevně ji uchopil za ruku a on se musel zastavit. Odhrnul ji vlasy z obličeje, něžně ji políbil na čelo.

„Jsem tady, sestřičko."

---

Když se Scottovo srdce té noci v knihovně znovu rozběhlo, měla pocit, že z ní rázem spadla tíha celého světa. Nedokázala si představit svět, ve kterém by on nebyl. Věřila v nadpřirozené, žila ve světě, kde nic nebylo nemožné a ona věděla, že se vrátil zpět kvůli ní. Že ji musel slyšet, že musel slyšet její zoufalé křiky, a ještě zoufalejší nářky. Ať byl těch několik minut, kdy se jeho srdce zastavilo, kdekoliv, věděla, že se zpátky vrátil kvůli ní.

Jako vždy.

Byl ještě příliš slabý na to, aby se posadil a ona si proto lehla vedle něho.

Svou ruku položila na tu jeho, hlavu natočila na stranu tak, aby se dívala přímo na něj.

Na Masona, který byl celou dobu s nimi, a který ji taky na poslední chvíli přivedl, jako kdyby oba zapomněli.

„Dáváme na sebe pozor, no ne, bráško?" šeptla potichu a opatrně vklouzla rukou do jeho dlaně. Cítila, jak ji lehce stiskl.

„Až do posledního dne," odpověděl ji potichu, hlasem tak slabým, že měla pocit, že ani nepatří jemu.

„Až do posledního dne," zopakovala jeho slova.

Zůstala ležet vedle něj.

Oba potřebovali pár minut o samotě a zároveň se sebou. Ztichlou knihovnou se ozývalo jen Scottovo nepravidelné oddechování, které ona se snažila ignorovat. Každý jeho nádech ji bolel, po každé ještě pevněji stiskla jeho ruku, snad jako kdyby mu tím mohla předat trochu své životní energie. Jako kdyby mu tím mohla ulevit od bolesti.

„Jsem tady, bráško."

---

Byla to až Jessie, kdo dokázal přimět Scotta, aby se šel domů vyspat. V nemocnici strávil poslední dva dny všechen svůj čas, spal sotva pár minut, zkroucený na křesle v pokoji Malie. Nespouštěl z ní zrak, stejně jako se nedokázal přestat dívat na Kylie.

Všechno se mu zdálo tak nerealistické.

Stále tomu nedokázal uvěřit.

Jessie ho dovedla domů, posadila ho ke stolu a před něj položila talíř s nekvalitní minutkou koupenou po cestě domů na benzinové pumpě. Jídlo nevypadalo a ani nevonělo ani trochu dobře, přesto Jessie trvala na tom, aby Scott snědl svou porci. Znala svého bratra příliš dobře na to, aby věděla, že během doby, kterou strávil v nemocnici na jídlo ani nepomyslel.

On nechápavě uchopil vidličku, nabral si trochu jídla a zatímco žvýkal, otočil se na Jessie.

„Já jsem táta," zamumlal s plnou pusou.

„Jo."

„Táta," vyslovil to slovo znovu, stejně nesrozumitelně jako předtím. Natáhl se po sklenici před sebou, pořádně z ní upil a pak s námahou spolkl jídlo, které měl celou dobu v ústech.

„Táta."

Jessie se otočila čelem k němu, ruce ve dřezu, kde usilovně drhla talíř, který vypadal, že na lince leží minimálně měsíc. On k ní zvedl pohled a ona si všimla slz v jeho očích. Nebyla si jistá, jestli jsou to slzy štěstí, proto se během okamžiku ocitla před ním. Objala ho kolem ramen, on zůstal sedět a obličej si schoval do jejího břicha.

„Budeš ten nejlepší táta na světě," zamumlala směrem k němu. Zůstal mlčet, jen cítila, jak zavrtěl hlavou.

„Budeš ten nejlepší táta na světě, Scotty. Musíš mi věřit. Já tě znám, víš? Celý život jsi byl můj nejlepší kamarád, můj bratr a zároveň tak trochu i můj táta. A pokud tu maličkou budeš milovat jen z poloviny jako mě a pokud se oni budeš starat jen z poloviny tak dobře jako celý život o mě, vím... vím, že budeš ten nejlepší táta na světě."

Neodpověděl ji.

Zhlasita vzlykl, jeho ruce se omotaly kolem jejího pasu, ještě těsněji ji přivinul k sobě.

„Jsem tady, bráško. To je dobrý."

---

Když Scott poprvé uviděl Jessie ve svatebních šatech, měl pocit, že se dívá na někoho jiného. Své neposedné, černé kudrlinky měla narovnané a vyčesané do vysokého a složitého drdolu, který musel být Lydiinou práci. Stejně jako decentní make-up, který podtrhával její krásu a zároveň skrýval všechny její nedokonalosti.

Byla nervózní, nemusela nic říkat, viděl to v jejích očích.

Když ho viděla stát na prahu dveří vedoucí do pokoje, kde se celé dopoledne připravovala, zazmatkovala. Pohled zatěkala na kytici růží, která ležela na stole před ní a pak zmateně zvedla pohled přímo na Scotta. Zavrtěla hlavou a zprudka se postavila.

„Ještě ne...," dostala nakonec ze sebe jenom a zacouvala na druhou stranu místnosti.

Lydie však nekompromisně zavrtěla hlavou, popadla ji za paži, a i přes všechny její protesty ji dotáhla ke Scottovi. Ten ji něžně uchopil za ruku, zatímco Lydie ji do druhé ruky strčila kytici smetanově bílých růží.

„Vypadáš krásně, Jessie."

„Ale..."

„Žádné ale!" Zaprotestovala Lydie a oba vystrčila ze dveří, přičemž se obratně dostala před ně a za okamžik zmizela oběma z očí, aby sama stihla včas nastoupit.

Scott s Jessie tak na chvíli zase osaměli.

„Jak se cítíš?" zeptal se Scott se širokým úsměvem, a přitom ji nabídl rameno, do kterého se ona zavěsila. Neodpověděla, jen pokrčila rameny a sklopila pohled na kytici ve své ruce. Opatrně vykročila vpřed, podobně jako Scott. Slyšela, jak se rozezněla hudba, na kterou měl mezi svatebčany vstoupit Stiles. Toho k oltáři doprovázela Melissa s jeho otcem.

Zvedla pohled na Scotta, ale ten ji odpověděl jen širokým úsměvem.

„Je to Stiles, Jessie. Nemáš se čeho bát."

Přikývla a znovu schovala pohled na kytici růží ve své ruce.

Pustil ji a ona se nadechovala k tichému protestu. Slyšel ji, jak mumlá něco o tom, ať ji znovu chytne, že už nemají čas. Slyšel ji, i když ve skutečnosti se sotva k nějakému protestu nadechla, on ji ale umlčel ještě předtím. Schoval ji do své náruče, přitiskl ji pevně k sobě a ona se do jeho objetí schovala s úlevou. Cítil, jak ji postupně opouští nervozita a všechen ten vnitřní neklid. Všechny svoje strachy nechala ležet v jeho náručí, jako kdyby věřila, že se o ně dokáže postarat. Že je dokáže zničit.

Když opustila jeho náruč, usmívala se.

„Jsem tady, sestřičko," zašeptal ji, zatímco jí znovu nabídl rameno, do kterého se ona s radostí zavěsila. Usmívala se, usmívala se stejným úsměvem, jako on. Hlavu měla teď hrdě vztyčenou a když se ozval tichý pokyn k tomu, aby vykročili vpřed, cítila, že všechno je přesně tak, jak má být.

Když Scott opatrně předával její ruku do té Stilesova, cítila, jak se třese.

Zadíval se na svého nejlepšího kamaráda, a když mizel za jeho zády, na místo svědka, viděla, jak se k němu naposledy naklonil a zašeptal mu něco, díky čemuž Stilesovi na okamžik ztuhl úsměv na rtech. Slyšela jen jeho tichou odpověď, slyšela, jak zašeptal, že nikdy nedovolí, aby se jí něco stalo.

Scott přikývl, nepatrně se narovnal, a přitom své sestře věnoval poslední úsměv.

A ona se na oplátku usmála na něj.

---

Seděla v ložnici, která najednou ale vypadala úplně jinak.

Na skříni byly pověšené černé šaty, které ji tam nachystala Lydie. Ta byla v přízemí, chystala jí snídani a ona už teď věděla, že ji stejně nesní. Pohled měla zabodnutý do těch černých šatů a snažila se na nich najít něco hezkého.

Nikdy neměl rád černou barvu.

Schovala si obličej do dlaní a nahlas si povzdechla.

Chtěla brečet, ale měla pocit, že už vyplakala všechny slzy.

Nedokázala nic jiného než sedět na kraji postele s pohledem upřeným na ty černé šaty.

Nebyla pravda, že neměl rád černou. Nesnášel černou.

Rázně se postavila a shodila šaty z ramínka, na kterém do teď visely. Vztekle je nakopla, jako kdyby ony byly důvodem její bolesti. Pak se sklonila, popadla je a odhodila je na druhou stranu pokoje. Rázně pak otevřela skříň a její srdce se znovu bolestivě roztlouklo. Její oblečení bylo stále pomíchané s tím jeho.

Opatrně uchopila jednu z jeho tisíce košilí a něžně ji sundala z ramínka. Přiložila ji k obličeji, do nosu nasála jeho vůni. V očích ji znovu zaštípaly slzy a ona se svezla na zem, s košilí stále přitisknutou k obličeji. Rozvzlykala se, potichu a přesto nahlas.

„Jessie?"

Slyšela Scottův hlas, ale nezvedla pohled.

Cítila, jak ji objal kolem ramen. Opatrně uchopil cíp jeho košile a přiložil si ho k obličeji, podobně jako ona.

„Nesnášel černou," zašeptala namáhavě.

„Já vím."

„Nechci mít na sobě černou."

„Nemusíš mít na sobě černé šaty."

„Nebudu mít černé šaty."

„Najdeme jiné."

Zvedla uslzený pohled na svého bratra, zmačkanou a slzami smáčenou košili si přitiskla na svůj hrudník. Měřila si ho pohledem, jako kdyby se potřebovala ujistit o tom, že říká pravdu.

Přitáhl ji pevněji k sobě a ona si unaveně zamořila obličej do jeho hrudníku. Oba seděli na zemi, za sebou otevřenou skříň.

„Strašně mi chybí, Scotty."

„Já vím. Mě taky."

„Nechápu to. Nechápu... Nechápu, že už tady není. A že už tady nikdy nebude. Jako... Jako kdybych bez něj nebyla ani já."

„To neříkej, Jessie."

Pohladil ji po vlasech a přitáhl ji k sobě ještě víc. Svaly na rukou se mu napjaly, držel ji křečovitě u sebe, jako kdyby se bál, že každou chvíli zmizí.

„Už nikdy nic podobného neříkej, Jessie. Ani na to nemysli. Nemůžeš... Nemůžeš mě opustit. Ne teď. Já vím, že to bolí. A nedokážu si představit, jak moc to bolí. Ale já tě potřebuji. A vím, že je to sobecké. Ale já tě potřebuji, Jessie. Vážně tě teď strašně moc potřebuji."

„Taky tě potřebuji, bráško," špitla tichou odpověď.

„Zvládneme to, Jessie. Spolu to zvládneme. Vytáhnu tě z toho, slibuju. Slibuju, že tě zase postavím na nohy. Zachráním tě. Vždycky tě zachráním, Jessie. I kdybys ležela na dně oceánu, dal bych ti svoje plíce, abys mohla dýchat."

„Já vím, Scotty."

„Máme jenom jeden druhého. Už máme jenom jeden druhého. A ty musíš zůstat silná kvůli Noahovi. A já musím zůstat silný kvůli Malii a Kylie. Musíme..."

„... musíme to zvládnout."

---

* Nápad na tyto verze bonusů mi vnukla WildeMellark, která píše podobné jednorázové povídky, které vycházejí z textů nejrůznějších písní. A všechny jsou skvělé!

Vzpomínky nikdy nebyly jenom o Jessie a Stilesovi, ale vždy byli o Jessie, Stilesovi a Scottovi. Vždy jsem měla jejich sourozenecký vztah neskutečně ráda a po každé mě bavilo ukazovat, jak silná jejich sourozenecká láska ve skutečnosti je. Když jsem poprvé slyšela tuhle písničku, téměř okamžitě jsem věděla, že to je píseň, která přesně vystihuje všechno, co mezi sebou Scott a Jessie mají. A tak vznikl nápad napsat tohle.

Za obrázek nahoře děkuji obriensmets.

A nezapomeňte si pustit písničku!

(Haha, připravovala jsem si kapitolu na páteční publikaci a místo uložení jsem ji rovnou zveřejnila. Takže dnes trochu netradičně už ve čtvrtek.)