https://youtu.be/UhUrdaQK_mI

Jessie seděla na posteli ve Stilesově pokoji, zády opřená o zeď. Na klíně měla rozloženou učebnici americké historie a mezi zuby vloženou tužku, která už měla úplně rozkousaný konec. Čas od času si něco poznamenala, něco zatrhla a něco napsala na okraj učebnice. Když ale po několika minutách vzhlédla, našla Stilese, jak postává před svou nástěnkou, na prstech namotané různobarevné provázky. Odložila učebnici na postel vedle sebe a potichu přišla až k němu. Zezadu ho objala, hlavu si opřela o jeho záda. Jen na chvilku se vyhoupla na špičky, aby ho políbila na krk a rychle se zase zhoupla zpátky.

„Co se ti honí v tvé tvojí úžasné hlavičce?" zeptala se po chvíli ticha. Pustila ho, stoupla si vedle něj, ruce si založila na hrudníku. Pohledem přejela po tabuli, na které byly zdánlivě bez rozmyslu rozmístěné obrázky, novinové články a několik stránek textu. Vše náležitě barevně zvýrazněno a zatrženo.

„Jenom tak..."

„Přemýšlíš?" Dořekla za něj a podívala se na něj. Jejich oči se setkaly, protože on už dávno spustil pohled z tabule před sebou a díval se na Jessie.

Místo odpovědi jen přikývl.

Natáhla se po jeho ruce, aby si s ním propletla prsty. Znovu se vyhoupla na špičky a znovu ho jen zlehka políbila, tentokrát na tváře.

„Co bych dělala bez tebe a bez těch tvých chytrých řečí?" zeptala se zničehonic, hlavu zlehka zakloněnou, aby se mu dívala do obličeje.

Usmál se, jen nepatrně. Volnou rukou ji odrhnul pramínek vlasů z obličeje, a přitom ji na tváři polechtal spoustou provázků, které měl stále ovázané kolem prstů.

„Asi by ses měla líp," odpověděl ji podivně vážným hlasem, na který ale ona zareagovala hlasitým smíchem. Pustila jeho ruku a místo toho mu obě ruce položila kolem ramen.

„Idiote," pověděla mu hlasem, ve kterém stále pobublával smích.

„Ne vážně... Nemusela bys pořád řešit..." Rozhodil rukama kolem sebe a pohledem zatěkal po místnosti. „Nemusela bys pořád poslouchat všechny moje šílené teorie, nemusela bys snášet moji neustálou roztržitost, nikdy bys neviděla Hvězdné války a žila dál svůj spokojený život, čemuž se dá jen těžko věřit, protože život bez Hvězdných válek nemůže být spokojený."

„Hlupáčku."

O krok ustoupila, a nechala svoje ruky, aby z jeho ramen sklouzly k jeho dlaním. Opatrně je uchopila a s úsměvem znovu vzhlédla, aby se dívala do jeho očí. Nervózně těkal pohledem kolem ní a za každou cenu se snažit vyhnout pohledu do jejích očí.

„Zatáhl jsi mě do toho, Stilesi. Zatáhl jsi mě do svého světa a teď se mě z něj snažíš vykopnout?"

„Ne," vydechl potichu.

„Točí se mi z tebe hlava, Stilesi, nedělám si srandu. Pokaždé, když tě vidím. Roztočí se mi hlava a já najednou nevím, kde je nahoře a kde je dole. Vidím jenom tebe. Vidím tvůj úsměv, tvoje rozesmáté oči. Slyším tvůj hlas. Každý den s tebou je jako magická jízda. Kolotoč nových věcí. A nevím, kdy se to všechno stalo. A jak se to stalo. A jestli se to stalo."

Stiles si ji přitáhl k sobě.

Její tělo narazilo na to jeho. Nebyl mezi nimi ani centimetru prázdna, jejich těla do sebe zapadala stejně dobře, jako dvě části skládačky.

Hladově ji políbil, s náhlou naléhavostí, která byla schovaná v jeho dotycích. Pevně ji držel v bocích, tak pevně a silně, až ji to bolelo. Přesto nic neřekla.

Protože to potřebovala stejně jako on.

Potřebovala cítit jeho tělo, jeho polibky, jeho dotyky.

Odpověď beze slov.

---

Stiles miloval rána, kdyby vzhůru dřív než ona. A jakože takových rán bylo málo...

Opatrně ji přejel hřbetem ruky po linii tváře. Pod tím pohledem se zavrtěla a on měl najednou strach, jestli ji neprobudil a nepřišel o svoje kouzelné chvíle. O chvíle, kdy se na ni mohl dívat a ona o tom nevěděla. O chvíle, kdy mohl obdivovat její tvář.

Miloval ji.

Všechno z něj milovalo všechno z ní.

Každou část jejího těla, každou křivku.

Každý centimetr její kůže.

Nevěděl, kdy se to stalo.

Udeřilo ho to najednou a zprudka. Najednou Jessie nebyla jen jeho nejlepší kamarádka.

Zamiloval se do ní.

Zamiloval se do všech její nedokonalostí. Vlastně je miloval mnohem víc než všechno to perfektní a dokonalé. Když se ji začaly pomalu vlnit vlasy po dlouhém dni, když se ráno probudila s vlnitými vlasy. Nesnášela je, ale on je miloval. Každou vlnku.

Sklonil se, aby ji zlehka políbil na čelo a ona pod tím dotykem otevřela oči. Nejistě zaostřila na obličej před sebou a její rty se hned zkroutily do úsměvu.

„Dobré ráno," zašeptala potichu, rozespalým a chraplavým hlasem.

„Miluji tě," odpověděl ji místo toho a ona se usmála ještě víc.

„Vážně, Jessie, miluji tě."

„Já tebe taky, hlupáčku," zamumlala odpověď a přetočila se na stranu, tak aby se dívala na něj.

„Jsi začátek mého konce, Jessie."

„To je na mě trochu moc poetické, takhle brzo ráno."

Natáhl se k ní, znovu ji lehce pohladil po tváři a ona vytáhla ruku zpod peřiny, jen proto, aby si ji přidržela na obličeji. Oči se ji zavíraly a ona si hlasitě zívla. Trochu se zavrtěla, pustila jeho ruku a naopak se přitulila blíž k němu. Položila si hlavu na jeho hrudník a on ji objal kolem pasu, aby ji k sobě přitáhl.

„Taky jsi můj konec, Stilesi," zamumlala potichu, téměř neslyšně, těsně před tím, než se znovu propadla do spánku.

---

Seděla na kraji posteli, obličej schovaný v dlaních a brečela.

Byla to nesmyslná hádka o ničem a ani jeden z nich si neuvědomoval, proč se vlastně začali hádat. Oba divoce argumentovali, protože ani jeden z nich nechtěl prohrát. Jenže najednou začali prohrávat oba, protože oba zašli moc daleko.

„Nebreč," pošeptal ji, když se posadil vedle ní.

Zavrtěla hlavou a na protest si odsedla o několik centimetrů dál.

Stiles si povzdechl a poposedl si blíž k ní. Seděla už na kraji postele a neměla kam dál před ním utéct. Proto si oddělala ruce z tváří a hřbetem ruky si setřela slzy, které i tak měla po celém obličeji. Nadechovala se, aby něco řekla, ale on ji skočil do řeči.

„Kolikrát ti mám říkat, že i když pláčeš, jsi nádherná?"

Nevěřícně zamrkala a zůstala mlčet.

Natáhl se k ní, něžně uchopil její obličej do svých dlaní. Bříšky palců ji zakroužil po tvářích a ona se usmála. Položila svoje ruce na ty jeho a chvíli si oba beze slov dívali do očí. Stiles se nakonec sklonil, aby ji políbil, jenže ve stejný okamžik se ona natáhla kvůli tomu stejnému. Jejich hlavy se srazily a oba se rozesmáli.

„Omlouvám se," špitla nakonec potichu.

„Ne, já se omlouvám."

Ani jeden z nich nepotřeboval další slova.

Jessie se nesměle usmála a pak se přemístila do jeho klína. Nepatrně se zavrtěla, aby si našla co nejpohodlnější polohu a pak si hlavu opřela o jeho hrudník. Ucítila, jak si položil bradu na vrcholek její hlavy a cítila jeho paže, jak se omotaly kolem jejího těla. Držel ji pevně, snad jako kdyby měl strach, že mu každou chvíli zmizí. Uteče. Rozplyne se.

„Vždycky budu s tebou. Ať se stane cokoliv. V dobrém i ve zlém."

„To se říká na svatbě."

„Však já si tě jednou vezmu."

Zasmála se, přestože měla tváře stále mokré od slz.

---

„Budu v Philadelphii a ty budeš... tisíce a tisíce kilometrů daleko!"

„Jessie, předtím jsem byla na nástupišti v jiné realitě..."

Hodila po něm jeden ze svých pohledů a on zvedl ruce v obranném gestu. Chtěl ji uklidnit, ale ta nejistota, kterou vkládala do jejich budoucnosti ho ničila. A nezaleželo na tom, kolikrát se ji snažil přesvědčit o opaku...

Stejně jako teď.

Jenže tentokrát mu došla trpělivost. Jeho odjezd se blížil a on nechtěl strávit další den v obavách a nejistotách.

„Podívej, Jessie – já tě miluji. Miluji tě víc než cokoliv jiného na celém světě. A vím, že není nic, co bychom mi dva nezvládli."

„Taky tě miluji, ale..."

„Není žádné ale!" Křikl možná až příliš zprudka. „Všechny karty leží na stole! A hádej co? Na všech jsou srdce! Já vím, že si myslíš, že riskujeme všechno a že to bude těžké. Ale hádej co? Neriskujeme nic! Ve skutečnosti neriskujeme vůbec nic. A víš proč? Protože my nemáme co riskovat. Není žádné ­možná, stejně jako není žádné třeba. My dva... My dva jsme přece Stiles a Jessie. Jessie a Stiles. Do háje! Vždyť jsi mě dostala z Divokého honu. Dokázala jsi nemožné, Jessie. A teď se bojíš, protože každý budeme studovat někde jinde? Čeho... čeho se bojíš?!"

I když se snažil mluvit klidně, ve skutečnosti křičel.

Jessie po jeho monologu zůstala překvapeně stát na místě.

Všimla si slzy, která mu ztekla po tváři.

Nesnažil se ji setřít.

Nikdy se před ní nesnažil skrývat svoje pocity.

Ani teď.

A proto křičel.

Nekřičel na ni. Nikdy by na ni nezvýšil hlas.

A ona to věděla.

Stejně jako věděla, že všechna ta slova, které řekl, jsou pravdivé.

Věděla to.

„Bojím se," špitla potichu.

„Čeho? Čeho se bojíš, Jessie?!"

„Bojím se... Bojím se, že někoho potkáš."

„Co to je za blbost?"

Pokrčila rameny a sklopila pohled. „Někoho... Někoho hezčího. Chytřejšího. Někoho... jiného."

Udělal několik rychlých kroků k ní, uchopil ji za ramena a prudce z ní zatřásl. Zmateně zvedla pohled a on ji místo dalších slov políbil. Nebyl to něžný polibek, jakým častoval její rty běžně. Tenhle byl drsný, agresivní. Naplněný vztekem, stejně jako jeho slova.

„Nikdo takový neexistuje, medojede můj."

---

Když seděla na kraji jeho postele a hladila ho ve vlasech, vzpomněla si na to, kolikrát ji on sám řekl ty slova. Díval se na ni, a přesto měla pocit, že ji doopravdy nevidí. I tak se usmála, natáhla se po jeho ruce a propletla si jeho prsty s těmi svými.

„To jsem já, Jessie," zašeptala potichu, a přitom nespouštěla pohled z jeho tváře. Zamračil se, ale v okamžiku se jeho oči zablýsklo prozření. Přikývl a potichu zopakoval její jméno. Usmála se a znovu mu prohrábla vlasy.

„Přesně tak, Stilesi," ujistila ho a zlehka ho políbila na čela, stejně jako to vždy dělával on jí.

„Jessie," zašeptal její jméno, jako kdyby to bylo nějaké kouzelné slovo.

Usmála se.

A on se usmál zpátky.

Oči se mu zavíraly spánkem a ona počkala, dokud neusnul. Teprve pak pustila jeho ruku a opatrně vklouzla na nemocniční postel vedle něho. Měla jen málo místa pro sebe, ale nevadilo jí to. Schoulila se do nepohodlné polohy a otočila se tak, aby se dívala na jeho tvář.

Milovala ho.

Tak strašně moc ho milovala.

Všechno z ní milovalo všechno z něj.

Dokonce i teď.

Hlavně teď.

Milovala, jak mu vždy vlasy trčely na všechny strany. Milovala pihy na jeho tváři. Milovala barvu jeho očí.

V očích ji pálily slzy a ona je rychle setřela.

Natáhla se a pohladila ho po tváři.

Milovala jeho roztržitost, milovala jeho spontánnost. Milovala jeho smích, milovala zvuk jeho hlasu.

Stáhla ruku z jeho tváře a znovu se na něj zadívala.

Když spal, vypadal pořád stejně.

Jako kdyby se nic nedělo.

Jako kdyby byl zdravý.

Jako kdyby jenom spal.

Milovala ho.

Tak strašně moc.

---

Když stála nad jeho hrobem, měla na sobě žluté šaty. Měly podobný odstín jako ty, které si před tolika lety vzala na školní ples, když spolu poprvé tančili. Vyčnívala z davu smutečních hostů, ale bylo to jí jedno. Věděla, že by byl naštvaný, kdyby se oblékala do černé.

Nesnášel černou.

Zůstala tam stát dlouho potom, co všichni ostatní odešli.

Prsty přejížděla po studeném náhrobku, kroužila po nově vytesaných písmenech a stále tomu nedokázala uvěřit.

„Dal jsi mi všechno z tebe, Stilesi," zašeptala do ticha, „a já ti dala všechno ze mě."

---

Omlouvám se, že jste na tenhle bonus čekali tak dlouho. Dlouho jsem přemýšlela, jak ho vlastně chci napsat, protože jsem se bála, že slovy nedokážu popsat všechno, co bych chtěla říct. Že správně nedokážu popsat a vyjádřit lásku mezi Stilesem a Jessie. Ani teď si nejsem jistá, jestli jsem vlastně z výsledkem spokojená nebo ne. 

Stejně jako u předchozího bonusu jsem se i tady inspirovala u WildeMellark a jejích písničkových jednorázovek. A stejně jako u Scotta a Jessie i tady jsem měla hned jasno, jaká písnička se nejvíce hodí k Jessie a Stilesovi... All of me je nádherná píseň a já musím přiznat, že v Darrenově je podání ji mám mnohem raději než v originále. 

Tahle písnička mě taky provázela většinu povídky. Není snad Stessie scéna, kterou bych napsala bez toho, aby mi hrála v uších. I proto jsem věděla, že ji prostě "musím" použít.

Budu moc ráda, když mi v komentářích dáte vědět, jak (a jestli) se vám i druhý bonus líbil.

A ode mě je to už vážně všechno.

Skoro.

Nebojte, ještě mám nějaké překvapení v kabátu.

(Za úvodní obrázek děkuji obriensmets.)